„Takže, takže takhle to skončí? Přestaneme se bavit? Úplně?"

„Přesně tak. Pro každýho z nás bude lepší, když půjdeme vlastní cestou. Ty tou s Jamesem a já... já si nějakou najdu."

„Ale to přece nejde! Kamarádili jsme se tak dlouho, nemůže to zničehonic skončit."

„Evidentně může. Je konec. Definitivní. My dva už se nebudeme bavit, nebudeme si dávat úkoly, ani si nebudeme nosit učení, ani se nebudeme zdravit. Končíme."

„To nemůžeš... nemůžeš..."

„Nemusíš brečet, Cam. Něco končí, něco začíná. Třeba si najdeš mnohem lepšího kamaráda."

„Chci se kamarádit s tebou. Známe se už přes deset let."

„Vidíš. Už přes sedm let mi lámeš srdce. Ale tady je dárek ode mě. Na rozloučenou."

„Co to je?"

„Podívej se."

„To jsou... ponožky. S ananasem. Děkuju."

„Není za co. Ale teď už vážně. Sbohem, Cam. Mám tě rád."

„Sbohem. Henry. Sbohem..."

---
Taaak a je to, KONEC. Už od začátku jsem ho takovýhle plánovala (a i měla napsaný ^^) a věděla jsem, že povídku víc nerozepíšu, podle mě by pak ztratila to svoje kouzlo. ^^
Snad se vám líbila, děkuju za všechny vaše hlasy, podporu a komentáře (:

Anča