Týden putovali pěšky. Žili z toho mála, co si chytře uložili do svých batohů, ale jinak to bylo peklo. Všichni měli náladu pod psa. Viděli se, jak již budou bezpečně v Kalifornii slídit po lodi, doplňovat zásoby a odporoučí se pryč. Z umírajícího území.

Jenže se tak nestalo, a tak se museli obrnit a hlavně poučit. Nejvíce si toho na svá bedra vzal Richard. To on se nechal přesvědčit svou ženou, a pak také zdánlivou bezbranností Lany a jejích dětí. Přemýšlel, kolik nešťastníků už stačili oloupit a podvést. Zamračeně si povzdechl.

Carol se ještě více stáhla do sebe. Chtěla jen pomoct svým dětem, stejně jako Richard, byla to jejich povinnost se postarat, aby se měli dobře. A ona zklamala. Přestože si každý den říkala, že se bude snažit více, že se sebou nenechá tak zametat, že muži ukáže, že i na jejím názoru záleží. Ale pak se na něj zadívala, jeho oči ji hněvivě pozorovaly a vysílaly pohledy plné jedu, že nedokázala být silná. Bála se, že nikdy nebude.

Richard ji nikdy neuhodil. Ani se o to nepokusil. Ale to neznamenalo, že jeho chování bylo v pořádku. Vždy se cítila, že je něco míň než on, že je mu podřadná a bylo jí z toho špatně, ale nikdy nebyla natolik silná, aby řekla dost. Nejvíce ji zranilo, když pochopila, že Laně na ní nezáleželo. Celou tu dobu si ji chtěla přivést na svou stranu, aby měla na Richarda páku a ona nic neprokoukla. Hloubala, jestli si opravdu prošla něčím podobným jako ona sama.

Dívala se na svou skoro dospělou dceru, jež nepoznávala. Válka všechny změnila, toho si byla vědoma, jenže její holčička se jí odcizila. Úplně. Věděla, jak se na ni Freya dívá. Jak opovržlivě, naštvaně, zklamaně. Věděla proč. Ale nemohla to nijak ovlivnit.
Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby tu s nimi byla i Julia. Ta by určitě nedovolila, aby Freya svou matku nerespektovala. Bodl ji osten nadutosti. Julia by spíše matku upozornila, že by se měla vzchopit. Vždy si ty dvě byly blízké.

Zpozorovali malou osadu. Byla oplocená. Opatrně kolem ní ploužili a zjišťovali, jestli není osídlená. Ale nebyla. Rozbitým plotem se dostali dovnitř. Stáli uprostřed velké zahrady, kolem které byl postaven dům. Nebyl v dobrém stavu, ale nevěděli, jestli za to mohla nedbalost majitelů nebo zchátralost vlivem opuštění.

„Kdo udělal tu díru?" zašeptal Connor vystrašeně.
„Někdo, kdo se chtěl tady taky porozhlédnout," odvětil mu Richard a usmál se na něj, aby jej uchlácholil.

Částečně to zabralo, ale strach se mu stejně zrcadlil v očích.

„To není osada," vydechl najednou Kieran. „To je útulek."

Všichni se překvapeně zastavili a hleděli z jednoho na druhého. Freya přistoupila ke Kieranovi. Všimla si kotců po jejich pravici. Bylo jich jedenáct.

„Dobře, uděláme to rychle. Já, máma a Connor půjdeme dovnitř a vy dva budete hlídat, ano?"
Kieran i Freya mlčky přikývli. „Třeba najdeme něco užitečného," dodal Richard a pobídl zbylé členy rodiny, aby jej následovali do domu. Dveře zaskřípaly, a pak se za nimi hlasitě zabouchly.

Obloha byla zatažená a promíchávala se v odstíny šedé a černé. Skvěle vykreslovala tamější náladu. Freya otráveně chodila dokola, hrála si s prsty, kopala se do špiček bot a mračila se.

„Fajn, už to nevydržím. Jdem se tam podívat," pronesla po deseti minutách. Ukázala ke kotcům. Kieranovi se sevřelo hrdlo.
„Ty prostě nevydržíš nic nedělat, co?"
„Polez."

Chtě nechtě ji následoval. Ale vůbec tam nechtěl. Útulkům se vyhýbal. Ne protože mu na těch nešťastných duších nezáleželo, ale proto, že jim nedokázal pohlédnout do očí. Věděl, že za jejich neštěstí nemůže, ale srdce jej bolelo, když je viděl sedět zklamané za mřížemi, marně čekající na nějakého dobráka, který by si je odvedl pryč. Leč to se nikdy nestalo.
Sklopil pohled a odkašlal si. V očích cítil slzy.

Procházeli kolem kotců a on najednou zavrávoral. „Co to děláme!"
Freya se na něj nechápavě otočila. Pokynula mu, aby ji došel. Učinil tak. Ale nepodíval se napravo. Záměrně odmítal se podívat. Jinak by se mu ty odporné obrázky vpálily do mozku.

Freya si nic neodpírala. Musela to vidět. Nic by nevyřešila, kdyby odmítla. Chtěla, aby ji to učinilo silnější.
Hleděla do kotců a nevěřila svým očím. Na podlahách leželi mrtví psi. Vyhublí, až jim žebra mohla spočítat a kolem jejich umučených těl poletovaly mouchy. Když válka začala a bomba byla odpálena, majitelé asi utekli a nechali psy jejich osudu. Těla psů tlela a zápach linoucí se z kotců způsoboval Freye migrénu. Otřela si zmáčené tváře.

„Kéž by jim otevřeli kotce..." zamumlala tiše a překvapeně zamrkala, když ucítila na rtech slzy.
Kieran uličku rychle prošel, pohled držel dolů, a pak se obrátil zpět na zahradu. Až se za ním prášilo.

Neměla mu to za zlé. Sama nechápala, proč se tak týrala. Leč něco ji v hloubi duše pobízelo, aby vydržela ten strašný pohled. Jelikož jenom tak se mohla poučit a později poučit ostatní. A jedině tak těm chudákům dopřeje závěr. Poslední věty jejich knihy života.

„Měli bysme je pohřbít," promluvila. Doufala, že ji Kieran slyšel, ale pochybovala. Nemohla si pomoct, ale tohle jim dlužila. Nechtěla, aby si mysleli, že lidem na nich nezáleží. Horší však bylo si přiznat, že oni již o ničem nevědí.

Už už se chtěla porozhlédnout po lopatě, když si všimla pootevřeného kotce. Nadzvedla obočí. Vydala se tam. Uvnitř nebylo ani známky po psu. Asi měl natolik štěstí, že jej osud ušetřil. Ohlédla se na ostatní a znovu ji bodlo na srdci.

Pak ale uslyšela zachrastění. Otočila se a zkoumala okolí. Všude se válelo harampádí a tráva rostla nespoutaně - jak se jí zachtělo. Přerůstala zahradou a pomalu pohlcovala vydlážděnou cestičku kolem kotců až k domu.

Rozešla se ke keřům. Našlapovala opatrně a zlehka. Pohybovala se neslyšně, že by se za takový výkon nemusel ani hobit stydět. Srdce ale měla až v krku a oči vypoulené jako ping pongové míče. Hlasitě se nadechla a zatočila za roh. V keřích to opět zašustělo.

„Kdo je tam?!"

Větvičky se hýbaly a něco naráželo na zrezivělý plech, který tam ani neměl co pohledávat. Ale to ani rodina Hoodova ve Státech.
Vtom z keře vyskočil pes. Freya přidušeně vykřikla a zapotácela se, až ztratila rovnováhu. Spadla na zadek a cítila, jak si odřela dlaně. Vyděšeně zírala do páru taktéž vystrašených očí a prohlédla si klepající se psa. Netušila, co je za rasu, mohl to být klidně kříženec, čemuž by se nedivila. Přesně takoví většinou zůstávali v útulcích, protože byli jen obyčejní, ušmudlaní psi z ulice.

Jeho srst byla černá, ale místy chyběla. Pokožka byla zarudlá. Asi jej to svědilo. Bůh ví, kolik parazitů jej napadlo. Vypadal pohuble a jeho oči hovořily stejně. Dal by si něco na zub. Všimla si, že měl ocas přilepený na břiše. Bál se.

Freya taky.

„C-co...co tady děláš, kámo?" Vydechla poplašeně. Pes se posadil a prohlížel si ji. „Proč tady zůstáváš? Chybí ti páníčci?"

Pohlédla k domu. Kam se poděli majitelé útulku? Proč jeho pustili a ostatní nechali tak, aby zemřeli tím nejhorším způsobem? Byl tohle jejich oblíbenec? Nebo je to jen náhoda, že se zrovna jeho klec otevřela?

„Mrknu se...mrknu se, jestli mám něco dobrýho pro tebe," začala opatrně, když si sundala z ramen batoh. Dala si jej do klína a loupla po psu pohledem. Byl naježený. „Nechci ti ublížit."

Otevřela jej a hodnou chvíli v něm šátrala. Nakonec vytáhla kousek bagety, kterou včera nesnědla. Byl šunková. Možná by mu chutnala. Vyndala ji ze sáčku, když se zarazila. Netušila, jestli dělá dobře. Ale to nikdy nezjistí, pokud se nerozhoupe.

„Dal by sis?" nabídla mu. Natáhnout ruku a čekat, až si pro dobrotu přijde, ji připadalo nebezpečné. Zbytek bagety tedy hodila ke psu. Housky se rozdělily a rozkutálely se jiným směrem. Šunka se rozplácla do trávy a zelenina s ní splynula.

Pes si Freyu stále ostražitě prohlížel. Pak zavětřil. Nedůvěřivě se sklonil a začichal. Pak se pustil do šunky. Hltal, zdálo se, že ani nežvýká. Slupnul to jako malinu. Pak se pustil do housky. Byla sice trochu tvrdší, ale měl hlad.
Freye se ulevilo. Cítila se dobře, když udělala dobrý skutek.

„Našli jsme klíče od auta!" uslyšela najednou a krev jí ztuhla v žilách. Connor.

Pes zastříhal ušima. Na housce mu již nezáleželo. Učinil několik kroků. Uviděl malého Connora. S dinosaurem v rukou.

„Freyo!"

Vtom pes vystartoval. Vše se seběhlo rychle. Freya nestačila zareagovat. I kdyby ano, bylo by stejně pozdě.
Od tlap mu odlétávalo bláto a pes měl jen jeden cíl. Connora.

„Connore!" zakřičela Freya bezmocně, když se pustila za psem a začalo jí docházet, že tam nebude včas. Že to nestihne.

Connor tam zarytě stál. Jako by byl paralyzovaný. K hrudi si tiskl svého dinosaura.
Nestůj tam tak hloupě, utíkej, chtěla Freya křičet, ale k ničemu by to nebylo.

Netušila, že to byly děti, které psu ublížily. Polepily jej lepidlem a nechali tak. Chlupy se mu slepily se špínou a srst se proměnila v hmotu připomínající sádru. Nemohl chodit. Nemohl pořádně jíst. Tady jej zachránili. Zakusil toho hodně, ale přežil. Jedno ale nezapomněl. Kdo mu to způsobil.

„Connore!"

Kieran uslyšel povyk. Ale nestačil se ke Connorovi dostat. Jediné, čeho byl schopen, bylo obrátit hlavu. Zaregistrovat chlapce a útočícího psa. „Ne!" zařval bezmocně.

Vtom se otevřely dveře. Prudce narazily do protější stěny. Richard se objevil na prahu. V mžiku sekundy zareagoval. Odstrčil Connora. A narazilo do něj tělo. Nestačil ani vykřiknout. Ucítil intenzivní bolest, když se mu zuby zaryly do stehna.

Pes jej povalil na zem. Nyní zuřivě vrčel a trhal své oběti maso. Jakmile ucítil krev v ústech, nevěděl o sobě. Richard vřeštěl a snažil se psa ze sebe shodit, ale on se nedal. Kousal ho do rukou, odstrkoval je, až našel svůj cíl. Zahryzl se tam, kam všechny šelmy, když byly na lovu.

Ozval se výstřel. A vzápětí pisklavé zakňučení. Pes bezvládně padl na Richarda.

„Panebože, tati!"
„Richarde!"

Z Kieranovy pistole se ještě kouřilo. Třásla se mu ruka. Upustil pistoli do trávy. Nemohl se dívat. Byl v šoku. Zaregistroval Connora. Nacházel se nedaleko od něj. Ležel v trávě. Dinosaura neměl po ruce. A hleděl na svého otce, který nehybně ležel u zápraží.
Instinktivně ke Connorovi zamířil a vzal jej do náruče. Šli pryč od domu.

Carol byla u Richarda první. Vyběhla z domu a poklekla. Odstrčila mrtvé zvíře, které sjelo vedle na dlážděnou cestu, a na rukou ucítila krev. Vyplašeně zamrkala. V uších jí pískalo.
Zadívala se na Richardovy rány, které krvácely. Na stehně, paži, prstech, ale nejhorší kousanec se nacházel na krku. Tam prýštila krev nejvíce. Připomínala horký gejzír, i když si realitu zbytečně přitáhla za vlasy. Nevěděla, co dělat.

„Bože...bože..." koktala vyděšeně a i hned mu přiložila na ránu ruce. Snažila se krvácení zastavit, ale když uviděla, jak jí rudá tekutina prosakuje prsty, ztratila hlas. Rána vypadala děsivě. Alespoň v jejích očích.

„Drž to pořádně," nabádala ji Freya, když hledala v batohu lékárničku. Vytáhla bandáže, dezinfekci a obvazy. „Jak to vypadá?"
„J-já...já..."
„Mami! Panebože, vzchop se! Uhni rukama!"

Carol poplašeně poslechla, jako to ostatně měla v krvi a oddělala své ruce z manželova krku. Najednou rána vypadala úplně jinak. Dvě hluboké díry a táhlé šrámy.

„To...to musíme asi zašít, ne?" zamumlala nejistě Freya a těkala pohledem na matku a otce.
„Nechci umřít jako prase na porážce," vložil se do toho Richard slabě.
„Nikdo neumře," okřikla jej Freya. „Mami? Mami!"
Vzhlédla k ní. „Co?"
„Co budem dělat?! Já neumím šít...nikdy jsem si nezašila ani díru na ponožce!"
„Já nevím, Freyo!" zakřičela jí do tváře, až sebou dívka trhla. Cítila se bezmocně, ale zároveň nejvíce odpovědně. Vždy měli Richarda, který je vedl a rozhodoval, protože toho byl schopen. Měl schopnosti a zkušenosti. Ale teď to byl on, kdo byl v nebezpečí. A nikdo nevypadal, že by dokázal převzít jeho otěže. Freye po chvíli došlo, že to bude ona, kdo musí předčasně dospět a vžít se do otcovy role. Na matku nebyl spoleh.

„Ty si matka! Co kdybys konečně začala rozhodovat a chovat se tak?! Nemusíš na něj brát ohled!" poukázala na tátu, „ty si přece svůj vlastní pán!"

Carol se cítila, jakoby dostala facku. Rozpačitě na dceru hleděla. Nevěděla, co říct. Nedokázala nic.
„Nemluv...nemluv tak s-"
„Zmlkni!" okřikla ho Freya neurvale. Bylo jí to jedno. „Co budem dělat, mami?"

Poprvé v jejích očích uviděla odhodlání. „Máš pořád u sebe to šití, které jsme našli v nemocnici?"
Freya pokývla.
Pustily se do toho.

*

„U-umře táta...?" vyhrkl Connor plačtivě, když pohlédl na Kierana, který seděl na ztrouchnivělé lavičce po jeho pravici. V očích měl slzy a stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Vždycky chtěl psa. A nikdy o něm nepřestal básnit. Snil o dni, kdy mu jej rodiče koupí. Nyní měl smíšené pocity. Nikdy už mazlíčka nebude chtít.

Kieran se zarazil. Samotné téma mu nebylo příjemné, probouzelo akorát jeho hluboce pohřbené vzpomínky, které znovu vyplavaly na povrch a bodaly jej v hlavě. Musel ale zůstat silný. Pro Connora.
„Ne. Tvůj táta je bojovník," přesvědčil jej a zmáčkl mu smířlivě rameno. Povzdechl si, když zjistil, že se třese. „Je ti zima, Connore?"

Zavrtěl hlavou. Zíral před sebe a ruce měl najednou prázdné. Cítil se sám.

Kieran se vrátil myšlenkami zpět k útoku, který se stal před několika málo minutami. Zamrazilo jej. Vybavil si psa, který stál na Richardovi, od úst mu odlétávaly krvavé sliny a jeho zuby zbarveny do ruda trhaly Richarda, až mu hlava divoce škubala ze strany na stranu.
Odkašlal si. „Co jsi to předtím křičel?"

Connor mu věnoval nejistý pohled.

„Něco jsi nám chtěl říct, ne? Když jsi vyšel z domu."
Chvilku mu to v hlavince šrotovalo, ale pak mu v očích zajiskřilo. „Klíče!"

Radostně začal šátrat v kapsách, až v mikině vylovil klíče od auta. Vítězně jimi zamával Kieranovi před obličejem.

„To znamená, že tu musí být auto!" užasl Kieran nevěřícně.
Connor přikývl.
„Viděli jste nějaké?"
Zavrtěl hlavou. „Chtěli...chtěli...jsme..."

Znovu jej Kieran pohladil po rameni. Connor se obrátil. A vrhl se Kieranovi do náruče. Jeho tělo se otřásalo vzlyky. Kieran seděl nehybně jako socha. Paralyzovaně. Netušil, co dělat. Pak ale instinkty převzaly opět otěže a on si přitáhl Connora k hrudi.

„Všechno bude dobré..." sliboval mu citlivě, když si vzpomněl, jak mu stejná slova řekla kdysi Freya.

Po dlouhé chvíli přicupitala Freya. Oblečení měla zase špinavé, rudé a na tváři měla krvavou šmouhu. Oči měla napuchlé. Brečela. Vděčně pokývla Kieranovi. On se na ni jemně usmál.

„Co taťka?!" vyhrkl Connor, když vyskočil z lavičky a běžel k sestře.
„Dobrý je to. Odpočívá. Ale musíme pryč. Najít nějakou lékárnu," odvětila mu a přivinula si jej k tělu. Hladila jej po vlasech, ale dívala se na Kierana. V jejích očích spatřil paniku a strach. Pochopil. Nebylo to asi dobré. „Tohle si ztratil, mladíku," dodala ještě, když Connorovi podala dinosaura.

Rozzářily se mu oči. Konečně se cítil plný. Svůj.

„Někde tu musí být auto," vložil se do toho Kieran, když se taky zvedl. Nohy byly najednou mnohem těžší.
„Máma jej viděla, je vzadu za domem."
„Fajn. Budu řídit."

Zatímco odjížděli, Richard tiše koukal do stropu na zadních sedačkách a Freya se s Connorem tísnila v kufru, přemítala nad těmi psy, po kterých tam zbudou jen kosti.