Když se Freya uklidnila, měla divný pocit vystřízlivění. Nemohla vymazat obrázek ženy, která je napadla v lékárně. Připomínala hororovou postavu jako vyšitou. Otřepala se nad představou, že by ji musela znovu potkat. Díky ní teď bude trpět nočními můrami.

Richard nebyl nadšený, že se zase Freya dostala do průšvihu. Už ji nikdy nepustí nikam samotnou, ani s Kieranem. Nicméně nechal Carol, aby jí starostlivě ošetřila rány na obličeji, zalepila je náplastmi, které Freya posbírala z regálů v lékárně. Všichni utichli, když jim pak ukázala poklad v podobě penicilinu.

„Kde jsi to našla?" Ptala se nevěřícně Carol, až její hnědé oči žhnuly.
„V lékárně," odvětila, když zavrtěla hlavou. Kde jinde, že?
„Jsem fakt rád, že jsi bojovala o svůj a naše životy, Freyo," pronesl Richard smekavě a hrdě. Kývla mu na náznak díků.
„Musíme to střežit jako oko v hlavě," prohlásila Carol tajemně.
„Neboj," ujistila ji dívka stroze.

Trocha důvěry by neuškodila!

„Proto si to radši vezmu já," odvětil Richard.
„Proč?" Vyhrkla Freya nechápavě a zároveň dotčeně.
„Jak už řekla tvoje matka, jsi magnet na potíže."
„To bylo hnusný," utrousila.

„Dej mi to," poručil dívce netrpělivě a natáhl svou dlaň. Vyhýbavě mu vložila lahvičku do ruky a otočila se k němu zády. „Ještě něco."

Znovu na něj pohlédla a nadzvedla obočí. Otec držel v rukou dvě pistole. Glock. „Vemte si je. Naučil jsem vás základy, snad je ale nebudete muset nikdy použít. Dnešní doba je nebezpečná. Potřebujeme něco na ochranu."

Freya si pamatovala, jak je učil střílet. Tehdy se jí to zdálo jako dobrý nápad. Neměla proti zbraním žádnou averzi, ale nyní byla situace jiná.

Kieran převzal zbraň a znalecky si ji prohlédl. „Je hrozně lehká."
Richard přitakal. Freya stále zaraženě zírala. Nemohla se přimět hmátnout po zbrani.

„N-ne, díky," odvětila. Před očima se jí mihl Mike. Jak vykrvácel jako zvíře na porážce. Její vinou. Pocítila slzy a odpor. Nikdy si to nebude moct odpustit.

„Prostě si ji vem, Freyo."
„Nechci!"

Richard stále nic nechápal. Jeho čelo se svraštilo. „Proč s tím děláš takovou vědu? Už jsi ze zbraně střílela mnohokrát."

V očích se jí mihl osten bodnutí. Díky za připomenutí, pomyslela si. „Nepotřebuju ji."
„Freyo..." přitakal Kieran otráveně.
Ublíženě se na něj zadívala. „Respektujte moje rozhodnutí. Tečka. Strč si ji, kam chceš."

„Vyrazíme?" Odsekla dodatečně a vykročila vpřed rychleji než ostatní. Chtěla být na moment sama.

Hlavně pryč od zbraní.

*

Konečně se dostali za město do krásné přírody, nebo aspoň to, co z ní zbylo. Zvířata uprchla k pobřeží, aby byla co nejdále od katastrofy, která postihla jejich zem. Sem tam v houštinách narazili na zajíce a drobnější živočichy, ale také našli i mrtvoly. Z každého otvoru jim tekla krev, která již zaschla, neboť byli mrtví několik hodin a už se rozkládali. A za druhé kolem nich našli četné stopy po výkalech, což je mimochodem další fáze postihnutí radioaktivním zářením - tedy průjem.

Toto zjištění jim ještě dlouho nedalo spát. Tady přece hladina míry záření byla nízká, jak to že zvířata i přesto umírala? Znamená to tedy, že ani lidstvo nemá dost času? I jejich těla zde budou ležet ladem, dokud se neobrátí na prach?

Cíl rodiny Hoodových byl prostý. Chtěli přežít a dostat se na západ USA. Najmout si loď a odplout někam hodně daleko, kde by byli v bezpečí. Nejhorší však bylo, že čas hrál proti nim. Vlivem jaderné bomby se začínalo měnit klima. Slunce už tolik nesvítilo a ani nehřálo, mračna se stahovala a v noci už mrzlo. A to byl teprve srpen!

Museli opravdu hodit kostrou, jinak oceán zamrzne a nebudou moct odplout. Koneckonců na březích Kalifornie určitě nekotvily ledoborce. Určitě by se neplahočili přes zmrzlé slané pláně až do Asie. Led by nemohl být tak tlustý. Navíc by to nepřežili bez zásob, kterých je čím dál méně a méně. Už teď jim dělají starosti ztenčující se potraviny a na zmrzlém oceánu, který by se rozprostíral do nedozírných dálek, by si zásoby doplnit nemohli.

Freya se stranila členům své rodiny, protože byla naštvaná a nevrlá. Nemohla pochopit, proč ji tolik žralo rozhodnutí jejího otce ohledně nošení penicilinu. Věděla, že je schopná jej uchránit. Proč jí nevěřil i on?
Ach, Julia byla jeho prvorozená...jeho bublinka...

Rozmrkala slzy a zahleděla se do dáli. Nechtěla na ni myslet.
Konečně vyšli z hustého lesa, ve kterém se necítila bezpečně. Stromy zde rostly blízko u sebe a větve je škrábaly do rukou, nohou i tváře. Jakoby to dělaly schválně. Pozorovaly a předvídaly, zda jsou přítel, či nepřítel.

Freya věděla, že když má náladu pod psa, že nejlepší, co může udělat, je se ztratit a vyhýbat se všem, protože by na ně byla ještě více hnusná. Byla děsně protivný člověk, který se naštve kvůli každé prkotině. Aby si na nich nevybíjela zlost, stranila se jim.

„Freyo?" Ozval se slabý hlásek jejího bratříčka. Otočila se, a její rysy hned změkly, když viděla jeho starostlivý pohled.

„Copak, Connore?" Vydala se k němu a zastavila se, když stáli blízko sebe. Klekla si, aby mu viděla do obličeje a zlehka ho pohladila po tváři. Plyšáka dinosaura si tiskl k hrudníku. Nikdy ho neodložil.

„Zase jsi zraněná," zaskuhral, když poukázal na sestřin poškrábaný obličej.
„Ale prdlajs, je mi dobře," usmála se na něj povzbudivě.
„I předtím si přišla s rozbitým nosem."
„Connore, venku se to hemží zlýma lidma, to víš, že?" Počkala, než kývl na souhlas, a pak pokračovala. „Občas se nevyhneš boji. Ale nemusíš se bát, máš mě, velkou sestřičku, která se o tebe postará. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil."

„Julia odešla..." zakňoural a začal si utírat oči, ve kterých se mu shromažďovaly slzy.
„Já neodejdu," ujistila jej, ale na konci jí ujel hlas. Pokárala se za to v duchu, chtěla být před ním silná!
„Julia říkala to samé," popotáhl.
„Šššš..." Na nic nečekala a prudce jej objala, aby ho ukonejšila. Samotné jí vyhrkly slzy do očí, když jej uslyšela plakat a naříkat. Nikdy si neuvědomila, jak hrozné to pro něj musí být. Ostatně, jako pro všechny. Nikdo se o Julii nebavil. Byla to čerstvá rána a každý se uzavřel do sebe. Nejspíš to byla chyba. Nemůžou opomenout, že vůbec existovala! Je součástí jejich rodiny, i když tu teď není...

Hladila jej po zádech, dokud se neuklidnil. Po chvíli se odtáhl a pohlédl dívce do očí.

„Mám tě rád, Freyo."
„I já tebe, zlatíčko."
„Kéž bys neodešla, ale já vím, že jednou budeš muset..."

S tím se Connor rozběhl zpátky za matkou a zanechal Freyu stát s otevřenými ústy. Ta upřímnost a smíření s osudem, která sršela z jeho úst, ji naprosto odzbrojila...

*

Tu noc nemohla usnout. Pořád v mysli slyšela poslední slova, která jí Connor řekl. Nenáviděla se za to, že Connor je nucen žít v tomhle světě. Každý mu bude chtít ublížit, jen aby si nahrabal kapsy, a nemrkne při tom ani okem. Chtěla jej před zlými lidmi ochránit, ale co když měl pravdu? Kdo se o něj postará, kdyby...

Zavrtěla se na nepohodlné větvi, na kterých všichni spali. Přivázali se pro jistotu lany, aby během bdění nespadli z výšky na zem. Bylo to celkem chytré a šikovné opatření, ale i tak to stálo za starou belu. Odvázala se a opatrně, téměř neslyšně šplhala dolů. Seskočila na zem ladně jako kočka.

Oheň postupně dohoříval, ve tmě už jen zářily žhavé uhlíky, které praskaly. Udusala jej a vydala se do houštin vykonat potřebu. Nesnášela chodit čůrat do lesa, protože se bála, že si sebou odnese klíště nebo ji něco napadne. Za druhé neviděla na krok, tudíž měla strach, aby si nepočůrala botu nebo kalhoty.

Když skončila, vytáhla si kalhoty do úrovně pasu a rozešla se zpátky ke stromu. Ovál ji nepříjemně chladivý vzduch a v dáli zahoukala sova. Po zádech jí přeběhl mráz. Přidala do kroku, z nějakého divného důvodu se na zemi necítila bezpečně.

Opatrně šplhala zpátky na větev, kterou hrdě nazývala svou postelí a zahleděla se na noční oblohu plnou zářících hvězd. Přemýšlela, jestli také zmizí jako slunce. A jaký život budou žít. Jestli bude vůbec nějaký.

Na druhé straně lesa nocovala jiná skupina. Vůbec netušila, že se Hoodovi utábořili ve stejném lese. A že k jejich setkání dojde ráno. Prozatím spali a drželi hlídky, ale při sebemenším šelestu listů se jejich oči otevřely dokořán a skenovali křoví s malou dušičkou.

Začínali si zvykat na jejich nový život.
Na život plný strachu a nikdy nekončící obezřetnosti.

Jaké myslíte, že bude jejich setkání?