Po probuzení se Freya cítila hrozně. Celé tělo ji bolelo, až ji Kieran musel vytáhnout z postele. Měla co dělat, aby se vůbec udržela na nohou. Nos bolel, ale matka jej spravila. Trhla s ním zpět, až to hlasitě křuplo. Ale pomohlo to. Samozřejmě výsledek nebyl takový, jaký by si Freya představovala, ale byla doba apokalypsy, takže to Freyu nakonec tolik netrápilo.

„Ty můj chudáčku." Kieran ji smířlivě pohladil po vlasech a ona jej objala kolem pasu. „Bolí to?"
„Trochu," zalhala, neboť nesnášela, když ji ostatní berou za chudinku a projevují lítost. O to nestála. Navíc to nebylo nejhorší zranění. Měla vlastně štěstí. Jiní to mají desetkrát horší a ani si nestěžují.

„Přede mnou nemusíš lhát, Freyo," trval na svém a pozvedl jí bradu, aby jí viděl do očí. Zamrkala, když pohlédla do jeho modrých očí, ve kterých se ztrácela. Kieran byl velice pohledný kluk a apokalypsa mu na atraktivnosti jen přidala. Rychle dospěl a zmužněl.
„Víš, že nerada dávám najevo svý pocity," zamumlala a schovala si tvář v jeho svalnaté hrudi.
„Ale ve vztahu si ulehčujeme svá trápení," přesvědčoval ji a přitom hladil po zádech.
„Nebudu tě zatěžovat prkotinama," převrátila očima.
„Změnila ses," uchechtl se a zlehka ji políbil na rty.

„Myslím, že je to normální, nemůžeš se mi divit. Navíc po apokalypse..."
„Víš, jak to myslím. Vždy jsi byla tichá a tak trochu asociál."
Freye se v očích mihlo něco, co nepochopil „Dospěla jsem. Vím, kdo jsou mí pravý vzory."

Kieran se zarazil. Její tón byl tvrdý. Zábavný duch mezi nimi byl tatam.

„Každopádně po krachu všeho...ses kompletně změnila. Jako bys to ani nebyla ty, Freyo. Jsi drzá a odvážná, mluvíš přímo, i když bych si někdy přál, abys radši držela pusu. Nenecháš si nic líbit a hlavně se hrneš do potíží a akce po hlavě, bez ohledu na následky. Jsi prostě magnet na průsery."

Neodpověděla nic. Věděla, že má pravdu. Hodně se změnila. Jako by někdo luskl prsty a ona se stala jinou holkou. Už ale nechtěla být ta tichá myška, která si nechávala vše líbit. Už ne. Navíc nové prostředí si vyžadovalo nelítostnější typy. Buď se podřídíš, nebo zemřeš. A hlavně...ne, nedokázala by to ani vyslovit.

„Ale nic se tím nemění, pořád tě miluju, truhlíku," usmál se láskyplně.
„I já tebe," ujistila ho a ještě na chvíli spojila jejich rty v jedny.

*

„Musíme se sbalit a vyrazit pryč. Včerejší incident nás postavil do blbé situace. Podle toho, co ten usmrkanec říkal, tak se nám pomstí. Nebudu tady čekat, až přijdou další," rozhodl Richard, když Freya s Kieranem sešli do provizorní kuchyně, která spíše připomínala zákopovou.
Matka seděla na dřevěné židli společně s Freyiným malým bráškou Connorem, kterému bylo sedm. Muselo to být pro něj hrozné se smířit s nenavratitelnou změnou v podobě světa, který zaručoval svým obyvatelům vše, co chtěl. Teď se musel každý starat o sebe. I Freya s tím bojovala.
Dívka si všimla, že matčino oko je černé jako uhel. Vůbec jej nedokázala otevřít.

„A kam půjdem, tati? Takhle nás chytí a okrade víc lidí," odvětila Freya nesouhlasně. Richard se na ni zadíval neskutečně unaveným pohledem. Pod očima měl četné kruhy a vypadal hrozně. Celý nějak pohubl. To ta strava, zásoby se pořád tenčily a oni museli šetřit. Tíha neústavného rozhodování za rodinu jej namáhala. Navíc si nesměl dovolit dělat chyby. Ohrozil by jejich životy. Jak se ale ukázalo, byl to mnohem těžší úkol, než si myslel. Cítil ze sebe velké zklamání. Už nikdy nesmí jejich životy ohrozit!

„Nebudu tady čekat na to, až nás zmasakrují," zavrčel nevrle.
Connor zvedl pohled od svého plyšového dinosaura a svýma zvědavýma očkama skenoval místnost. Freya se na něj usmála, ale on jí úsměv neopětoval.

„Freyo, pan Hood má pravdu," zastal se jej Kieran.
„Myslela jsem, že stojíme na stejný straně," vyčetla mu zklamaně.
„Freyo, já...o tomhle to přece není. Sama musíš dobře vědět, že musíme zmizet."
„Máme přece taky zbraně. Můžou si zkusit se sem dostat," stála si tvrdohlavě za svým.
„Ty chceš riskovat naše životy a dokonce život tvého bratra? Freyo, přestaň si hrát na hrdinku," pokáral ji otec.

Kieran taktéž zavrtěl hlavou a Freye došlo, že jednala opravdu dětinsky. Nedokázala to však nahlas přiznat, a tak se otočila na patě a utekla radši pryč.

Jako zbabělec.

*

„Budeš trucovat ještě dlouho?"

Kieranův hlas se k Freyi donesl, ale odmítala s ním promluvit. Zachumlala se hlouběji do deky a doufala, že odejde. Neměla ráda, když do ní někdo rýpe, když byla protivná nebo naštvaná, protože si to pak vylívala na nich a to nechtěla.

„Freyo, no tak. Už jsem nám sbalil. Vyrážíme."
„Nechci," zabručela.
„Jsi tak tvrdohlavá," povzdechl si otráveně a na chvíli se odmlčel, až si myslela, že opravdu odešel. Pravda byla jiná. Skočil na matraci, až se pod jeho vahou prohnula. Freya vykřikla, ale vzápětí vybuchla v záchvat smíchu, když ji začal lechtat na břiše. Sípavě dýchala a slzela. Zmítala se pod ním, ale na její prosby o to, aby toho zanechal, nereagoval.

Nakonec však přestal. Bylo to opravdu za minutu šest. Málem pod ní tekla loužička.

„Takhle se mi líbíš víc," zacvrlikal a odhrnul jí červené prameny z čela.
„Zpocená a červená?"
„Usměvavá a šťastná."

Usmála se. Byla ráda, že se poznali. Kieran byl opravdu skvělý kluk.

„Tak pojď. Vezmi si batoh a vyrážíme," pobídl ji, když jí pomohl na nohy. Oprášila si nohy a zadek, a pak nad sebou zavrtěla hlavou, neboť ty kalhoty byly stejně špinavé. Musí si brzy obstarat nové.

Nejistě se na něj ohlédla, když si všimla, jak hmátl po pušce, kterou včera použila na svou obranu. Pocítila náhlý odpor. Rychle se obrátila a hmátla po svém plátěném vojenském batůžku, kde si schovávala cennosti, jako například jejich společnou fotku, kterou si pořídili na výročí v Paříži u Eiffelovy věže. Klišé jako prase, ale jí to bylo fuk. Dále zde měla kapesní nožík a lékárničku. A bundu, kdyby byla zima, což při večerech venku opravdu byla.

„Jdeme na západ. Tvůj táta řekl, že nejlepší bude, když odsud zmizíme."
„Zmizíme?"
Kieran pokývl. „Najdeme loď a tradá...můžeme začít žít znovu."
„Všude je ale válka, Kierane," zašeptala nejistě.
„Válka jednou přejde. Jako vždycky. Ale tady nic nezbyde. Jen smrt."

Na to neměla co říct.

Opravdu se bála toho, že by je venku mohlo okrást mnohem více lidí, nebo se bála toho, že zase odcházejí do nejisté budoucnosti?
Ve skutečnosti se bála toho, že by je mohla ztratit a pocit osamění dívku sžíral ze všeho nejvíce...

Ahoj!
Snad se vám líbí!