O deset hodin dříve

„Jak je to ještě daleko?" postěžovala si Freya, když se již hodnou chvíli brodili v písku. Vlny opět nabíraly na síle a ozývalo se jejich hlasité dunění. I vítr zesílil, kapuci jí odhodil z hlavy a rozčechral vlasy. Jelikož byla již noc, klepala se zimou.

„Zhruba někde tady byli." Henry posvítil baterkou do míst, kde pláž už přecházela v trávu. Rostlo tam mnoho keřů a dva listnaté stromy, které již byly holé. I flora poznala, že zima se blíží. Přestože správně mělo být jaro, atomovka všechny zajeté principy pohřbila pod svými pažemi.

„Ty jsi je sledoval?" ptal se podezřívavě Kieran. Nelíbilo se mu, že toho tolik Henry ví, a že klidně může sledovat i je. Či na ně donášet.
„Dá se tak říct. Já preferuji pídění se za tajemstvími, které před námi Joffrey ukrývá," odvětil vznešeně. Freya měla co dělat, aby jej mimicky neparodovala.

„O čem to mluvíš? No tak si schovává loď, co je na tom..." převrátila otráveně očima. Ztráceli s ním čas.
„Ach, Freyo. Kdybys jen věděla..." zašeptal a Freya si všimla, jak se mu oči smutně zaleskly.

Ani si neuvědomila, že Kieran se od nich vzdálil a prohledával křoviny. Ošila se, neboť Henry to tajemství směřoval pouze jí a určitě v tom byla ukryta jeho tajná šifra.

„Tady něco je!" křikl vítězně Kieran a tím ji alespoň na moment odprostil od podezřívavých a chmurných myšlenek.

S Henrym se rozběhli za ním. Bušilo jim srdce. „Co jsi našel?"
„Loď. Hele, tady je ukrytá pod listím a hlavně plentou," ukázal, když Henry nápomocně zasvítil na ohromný hrbolek, jenž však nebyl z dálky vidět. Možná to bylo tou tmou, ale i to strategické místo mělo své výhody. Když nadzvedl plachtu, listí se sesunulo na zem.

„Našli jsme ji!" zajásala a prudce objala Kierana, který byl jejím nadšením chvíli zděšen. Hodnou chvíli byl ztuhlý, a pak se uvolnil. Prvotní zanícení se však vytratilo, když si Henry odkašlal. Freya mu nedala prostor, aby promluvil a hned se ujala slova: „Co jsi myslel tím tajemstvím, Henry?"

„Vidím, že Joffrey ti zdaleka nic neřekl," odvětil zasmušile. „Nevím, jakou hru s tebou hraje, ale věř, že už má předem své plány vymyšlené a počítá s váma oběma. A když nebude mít vás dva, tak mu stačí Freya. Vlastně potřebuje jen Freyu. Kieran je jen takový dárek, bolístka na rány, abys byla povolnější."

Freya se zamračila. Nelíbilo se jí, kam to zachází. „Vůbec ti nerozumím!"
„Nikam neodje-"

„Henry! Henry! Vrať se laskavě zpátky! Nevíš, kolik je pro krista hodin?!" zaječela nějaká dívka, která se nečekaně objevila dole na pláži. Na těle jí visela volná košile, se kterou vítr laškoval.
Henry se zarazil a zbělel.

„Musím jít," rozloučil se chladně. Otočil se na podpatku a vyrazil za dívkou.
„Počkej! Počkej přece!" křičela Freya za ním. „Nemůžeš nás tu takhle nechat!"

Henry se lítostivě obrátil a smutně přivřel oči. „Promiňte. Povinnosti jsou důležitější. Dcera volá."

Ještě dlouho zamrzle stáli na pláži, vítr je bouchal do zad svou intenzitou, ale s nimi to ani nehnulo. Dívali se na stopy, které v písku zanechal Henry a pravděpodobně jeho dívka.

„Co...co se to jako stalo?" zašeptala Freya zaskočeně.
„Cože? Neslyším tě! Ten vítr dost zesílil!"
„Poď. Jdeme."

Chytila jej za ruku a společně se rozešli pryč z pláže. Kieranova ruka byla ledová.
Dál šli mlčky, každý hluboko zahrabán ve svých myšlenkách.

*

„Kdo to byl? Jestli to byl Henry, měla jsi mě vzbudit, abych mu rozbil ciferník," zavrčel Kieran rozespale. Deka zakrývala pouze jeho intimní partie, ale naštěstí spal v trenýrkách, a tak to Freyu neuvedlo do rozpaků.

„Jenom Oskar," odvětila suše. Stále přemítala nad tím, co se to se všemi děje. Carol už s nimi pomalu nemluví. Oskar se také odcizil.

„Och. Aha. Co chtěl?"
„Jestli jdem na zásoby, ale to je jedno... zásadní je, že on...on s náma už nepočítá, Kierane!"

„Co to povídáš?" zamračil se nedůvěřivě. Tady uhodil hřebíček na hlavičku, jelikož jeho přátelství s Oskarem bylo nenapadnutelné. Musela si dát mnohem větší pozor, jaká slova použije.
„Řekla jsem mu, že se musíme sejít a probrat náš odchod. Moc se na to netvářil."
„Spíš měl asi naspěch," tvrdil naivně.
„Kierane, přestaň ho pořád obhajovat. Kdy naposledy se za tebou zastavil?"

Když nedokázal odpovědět, dodala: „Vidíš? Tak si to nech od cesty..."
„Vždyť my ho ani nepotřebujeme. Proč bychom nemohli jít sami?" spustil najednou. Naprázdno otevřela ústa ve snaze mu odporovat. Pak si ale uvědomila, že má vlastně pravdu. Když si tu Oskar chce zůstat, budiž...

„Sami?" houkla, aby nenápadně připomněla, že mámu a Connora tu nenechá. Neexistovalo, aby odešla bez nich.
„Freyo..." začal smířlivě, ale pak se odmlčel, když zaslechl nadšené dětské hlasy. „Slyšíš to?"

Freya nadzvedla obočí a zaposlouchala se. „Ne."
Zaúpěl. „Sněží!"
„Cože?!"
„Pojď, musíme to vidět!"

Vyběhli z ubikace, ještě v polospánku, spoře oděni se zaslepenýma očima a ani je nepřekvapilo, když se k nim připojili i ostatní členové komunity. Nikdo nebyl zvyklý na sníh v Kalifornii. Bylo to...něco úžasného. A zároveň strašného.
Vyběhli ven a na zem už se snesla tenká bílá pokrývka. Děti nadšeně běhaly, úsměvy se jim rozlily od ucha k uchu a odhalily velké množství chybějících zubů. Jejich rodiče nevěřícně hleděli a natahovali dlaně, aby zachytili vločky.

„Kruci, doufal jsem, že máme více času," bědoval Kieran.
„Kierane, co budeme dělat?" zpanikařila Freya a na malou chvíli se cítila zdrceně, jakoby nic už nemělo smysl. Sníh, který pokryl každý kopeček a střechu, ba i zelenkavou trávu, zmařil veškeré jejich naděje.

Ruce, které měla volně kolem svého těla, se začaly samovolně třást a dívka nemohla odtrhnout oči z té bílé hrůzy, jež jí zatemnila mysl.

„Freyo, mluv se mnou," probral ji z transu Kieran, když ji pohladil po zádech. Trhla sebou a vytřeštila oči.
„Kierane..." hlesla plačtivě. Kolena jí vypověděla službu a dívka se snesla k zemi, naštěstí ji však Kieran pohotově zachytil.
„Co se děje, Freyo?!" zpanikařil, když jej křečovitě svírala kolem pasu. Cítila, jak ji slzy tlačí v slzných kanálcích a marně se snaží prorazit si cestu ven.
A najednou vytryskly. Smáčely jí tváře a Freya tiše vzlykla. Nejspíše to tiše nebylo, jelikož Kieran si hned všiml, že je něco v nepořádku.
„Ššš, co se stalo? Co tě tak rozrušilo?"

Nedokázala ze sebe nic dostat, pouze jakési podivné chrochtavé zvuky, které nezněly moc vábně. Nechala se hýčkat a uklidňovat, protože se zdálo, že se dostala do bodu, kdy všechny emoce naráz vyrazily a snažily se převzít moc.
Freya toužila jen po míru, klidném místě, kde se usadit a postupně zapomenout na hrůzy, kterými si prošli.

Ale sníh jejich smítko naděje pohřbil nadobro. Jak mohli doufat, že se dostanou přes oceán?
A hlavně dívce konečně došlo, že Carol s nimi nepůjde...
A Connor?

Bolestně ji píchlo u srdce. „Ob-občas toho mám dost..." zašeptala mezi jemnými vzlyky.
„Čeho?"
„Sám jsi to řekl, jsem magnet na potíže, dokud budeš se mnou, nikdy nebudeš šťastný," vydala ze sebe ztěžka.

Kieran ztuhl a na krátko asi zalitoval slov, kterými dívku obdařil. „Nemůžu vzít ta slova zpátky, Freyo, a hodně jich lituji, opravdu."
„Dyť mi to řekl i táta!" zabědovala. „A nesnaž se mě uchlácholit, oba víme, že to je pravda."

„Freyo," začal Kieran jemně, dával si pozor, aby zvolil vhodná slova, „já vím moc dobře, jaká jsi. Přestože umíš být nepříjemná a protivná, vždycky řekneš, co si myslíš, i když ne zrovinka slušně, mám tě rád. Fakt dost a to, že se nám dějí zlé věci, neznamená, že za ně můžeš ty. Prostě nějaká vyšší síla nemá nic jiného na práci než škodit..."

Popotáhla a utřela si slzy. „V-vážně?"
Kieran se na ni usmál a pohladil po tváři. „Jasně. Nikoho lepšího si po boku ani nemůžu přát."
„To říkáš jenom proto, že populace dost klesla a ty nemáš na výběr," rýpla si pobaveně.
Oba se hlasitě zasmáli a na kratičký okamžik Freyu zaplavila vlna nehorázného štěstí a dřívější obavy byly tatam. Alespoň na moment.

„Vím, že to mezi námi delší dobu nebylo zrovna růžové. Ale ani se nemůžeme vrátit zpátky na začátek. Už nejsme takoví jako předtím a svět se taky změnil. A náš vztah se přizpůsobuje nové době. Ještě nemáme vyhráno, ale stačí, když se prostě máme rádi a rozumíme si. Existuje něco silnějšího v tomhle světě?" promluvil najednou.

Freya hleděla do jeho skelných, modrých očí a pousmála se. „Taky jsem cítila, že se oddalujem. Ale asi máš pravdu. Nemůžem se vrátit zpátky. Asi bych to ani nechtěla, protože už taková nejsem. Ale nevím...je to zvláštní."
„Zapracujeme na tom. I kdyby to znamenalo, že budeme jen přátelé."

Freya tato slova nechtěla slyšet, ale v hloubi duše věděla, že i tato možnost je reálná. Byli ve věku, kdy se sami ještě osobnostně hledali a zároveň museli každý den řešit důležitější věci než romantický vztah. Možná by se do stejného bodu dostali i bez apokalypsy, ale prozatím se rozhodli nechat věcem volný průběh.

„Nicméně," odkašlal si, „musíme zavčas vyrazit. Půjdeme upozornit tvou mamku a Oskara."
„Oskar je pryč," připomněla mu.
Na Kieranově čele se objevila skupinka vrásek. „Fajn. Tak počkáme do večera a v noci vyrazíme."
„Je to dobrý nápad? Uvidíme něco? Nemáme ani dostatek jídla!" zhrozila se.
„To není zrovna tak pravda," ušklíbl se vítězně Kieran, čímž odhalil své bílé perly.
Freya nechápavě nakrčila obočí. „Jak to myslíš?"
„Pojď za mnou."

Kieran se rozešel zpátky do bunkru. Freya jej nejistě následovala. Objevili se před jejich pokojem. Vešli dovnitř. Kieran překročil k velké sportovní tašce, kterou našli na jedné z jejich společných výprav za zásobami. Klekl si k ní a otevřel ji. Přehraboval se v ní, a pak vytáhl konzervy a postupně i všelijaké dlouhotrvající potraviny, ale bylo jich tolik, že Freya jen omámeně kulila očima.

„Jak...?"
Kieran se znovu záhadně uculil. „Joffrey si asi stěžoval na nedostatek zásob oprávněně," bylo jediné, co na to řekl, a Freya se mohla smíchy potrhat.

*

U večeře bylo podivné ticho. Joffrey zadumaně seděl a vidličkou napichoval kousky leča, které mu běhalo po talířku. Skoro se zdálo, že mu ani nezáleží na tom, aby se najedl. Schválně se v talíři šťoural.
Sophie krmila Tris, jejíž brada se blýskala v odstínech oranžové.
Carol se snažila začít konverzaci, ale brzy svůj záměr vzdala, když nikdo nebyl ochoten se přidat.

„Víš, co jsme se dneska učili?!" zvolal nadšeně Connor, když se na Freyu obrátil. Jelikož měl plnou pusu, drobky mu z ní vypadly na stůl.
„Connore, první dožvýkej," připomněla mu pobaveně, „a nemám vůbec tušení. Povídej."

„O dinosaurech!"
„No ne!" zatvářila naoko překvapeně.
„No fakt! Dokonce nám učitelka donesla i knížky a plyšáka!"

„Páni, ty se máš," usmála se. Líbilo se jí, že matce říkal učitelka. Znělo to legračně. „Doufám, žes jim ukázal toho svýho!"
Radostně přikývl.
„Dneska jste prý nebyli na zásobách," vložil se najednou Joffrey do hovoru.
„Nebyli, no," odvětila Freya.
Joffrey pohlédl na Oskara, který radši sklopil zrak, než aby se jim podíval do očí. Nebyl pochyb o tom, že je práskl.

„A proč? Nemysli si, Freyo, že když jsem tvůj strýc, že se tě povinnosti netýkají," vyčetl jí.
„Nebylo nám dobře," odsekla a vzápětí dodala, „jsem po jídle, mějte se." S tím se zvedla a Kieran se hned přidal. Chystali se odejít. Nemělo smysl se hádat. „Jo a, mami, chtěla bych se tebou pak mluvit, tak jestli se stavíš...?

Carol se zakuckala, nejspíše nečekala, že Freya oslovila zrovna ji.
„Um... jasně," odvětila.
„Tak jo. Budu čekat, dobrou Connore."
„Dobrou, Freyo! Dobrou Kierane!" zamával jim šťastně.

Došli do pokoje. Jakmile se za nimi zavřely dveře, Freya si schovala tvář do dlaní.
„Koukni, jak je tady šťastný, Kierane!"
Kieran si vedle dívky sedl a přitáhl si ji k sobě blíž. „Má jen radost, že se mu někdo věnuje. Děti jsou spokojené všude."
„Já jen nechci, abysme mu zkazili dětství," zašeptala smutně.
„Freyo," pokynul jí tiše, „ty víš, že o dětství dávno přišel..."

Povzdechla si. Měl pravdu. Ta stupidní atomovka! Ta stupidní válka!
Proč si lidé nevzali ponaučení z minulosti?! Na co se to v těch školách asi učíme?!

„A teď klid. Myslím, že všichni pochopí, že nejlepší, co můžeme udělat, je se odstěhovat."

Najednou se ozvalo zaklepání. Freye se rozzářily oči. Klika se hnula. Dveře se otevřely. Nejprve vstoupil stín. Pak následovala Carol.

„Tak jsem tady. Co potřebujete?" zeptala se. Postávala u dveří a neustále se ohlížela po pokoji. Klepala si nohou o podlahu. Vypadala...jinak. Svěže, vitálně. Freya ji nepoznávala. Kde byla ta zlomená žena, která přišla o manžela?
„Neposadíš se?"
„Ne, ne. Ještě musím k dok-za Connorem," opravila se rychle.
„Aha...No, mami, my jsme si s Kieranem říkali, že je nejvyšší čas odplout, víš?"

Kieran Freyu držel za ruku, aby jí dodal odvahy.
Carol zpozorněla a vykulila oči. „Cože?"
„Napadl sníh, nemáme moc času. Navíc jsme našli loď!" přesvědčovala ji.
„Freyo, já... já nevím. Vždyť, co nám tady chybí?" zdráhala se.
„Jídlo. Nová šance na život? Nový začátek?"
„Já jsem tady spokojená a Connor jakbysmet," stála si za svým.

Freya poraženecky pohlédla na Kierana.
„Paní Hoodová, nebudeme schopni nadále nacházet další a další potraviny, když napadne sníh. A ten tak rychle nezmizí. Možná za sto let..."

„A ty si myslíš, že někde jinde to bude lepší?" nakrčila Carol obočí.
„Samozřejmě. Tady je téměř polovina země radioaktivní, dostaneme se tam tak za padesát let, a ty suroviny nebudeme moct použít,"odporoval ji zatvrzele.
„Sami si je vypěstujeme!"
Freya zvědavě nadzvedla obočí. Co jí tak naštvalo?
„Na sněhu?" neubránil se Kieran jízlivému tónu.

„Víte, co? Nemíním vás tady poslouchat a nechat se urážet od takových smradů, jako jste vy dva!" zaječela.
„Co tě žere?! Že máme pravdu?!" utrhla se na ni Freya.
„Vy?! Vy?!" zasmála se hystericky. „To asi těžko!"
„Mami?! Co se děje?"
„Nic!" okřikla mě. „Nic se neděje!"

Freya se cítila bezmocně. Myslela si, že bude s mámou na jedné lodi. Ale koho tím nalhávala? Nikdy si s matkou moc nerozuměly.
„Proč jsi taková? My se jen snažíme nás zachránit..." ztišila se.
„Já o to nestojím, panebože!"

Kieran dívku pevněji sevřel, nyní v uklidňujícím duchu. Freya ani netušila, proč ji to tak vzalo, když moc dobře tušila, že matka s nimi nepůjde. A Connora nepustí.

„Ale proč?! Co jsem ti udělala!"
„Ty mě ani nenecháš žít, krucinál! Pořád se staráš jen a jen o sebe, vždyť si skoro dospělá! Na co mě jako potřebuješ!"
„Vždyť nikoho jiného kromě tebe nemám! Jak to můžeš říct! V čem ti jako bráním?!"
„Začít znovu! Ale ne, tentokrát si nic vzít nenechám," mumlala odhodlaně. Už nechtěla být jen další loutkou. Leč netušila, že Joffrey tahá za její nitky. Nikdy svému osudu neunikne. „Tentokrát ne. Pomůžu Joffreymu, ať to stojí, co to stojí."

Pak si cosi začala drmolit pod vousy, nebylo jí vůbec rozumět. Freya nechápavě vzhlédla na Kierana, který taky sledoval Carol rozpačitým pohledem.
Během toho, co si blábolila, si ustavičně hladilo břicho. Jakoby mluvila k němu.
Dlaní horlivě přejížděla kolem pupíku a ústa se téměř nezastavila.

„Mami...?"

Carol vzhlédla a uvědomila si, co spískala. V očích se jí mihl strach. Neřekla ani slovo a vystřelila z pokoje pryč. Jen se za ní zaprášilo. Dveře hlasitě bouchly, až nadskočili.

Dlouhé minuty zírali do země, zaraženě, nechápavě, zaskočeně. Nedokázali nic říct...

Carol byla těhotná...