Freya se potloukala po společném dvorku, kde chodili místní lidé z komunity předstírat bezstarostný život, který prožívali. Možná jim záviděla i tu hrannou, falešnou radost, která se nad nimi držela jako dohasínající svíčka. Nesnášela je, protože žádnou naději neviděla. Oni našli nový důvod pro co žít, proč dál pokračovat, nehleděli zpátky. Nebáli se budoucnosti. Freya ano.

Matku poslední dobou ani nevídala, zdálo se, že si to tu Carol oblíbila. Ke Connorovi si sice znovu našla cestu, ale k Freyi už ne. Nemělo by ji to trápit, vždyť už byla dost stará, aby si vynucovala takhle lásku své matky. Nejspíš to bylo znamení, aby se osamostatnila.
Zdálo se, že i Carol našla důvod, proč znovu žít. Tady.

Freya seděla na schodech a hleděla před sebe, na otevřený plac plný lidí, dětí a dokonce několika zvířat. Pozorovala je raději z povzdálí, aby někoho nenapadlo se s ní dát do řeči, jelikož neměla náladu předstírat, že vše je v pořádku, a že tady zůstane už do smrti, vychová tucet dětí a spokojeně zemře ve své zemi, kam patří.

Co se mnou bude? Co se stane? pomyslela si bezmocně. Ale je nějaká loď dostatečně silná, aby mi zajistila bezpečí? Obávám se, že s touto válkou asi ne.

Co si však počít? Ať už se rozhodnou jakkoli, nic hezkého je nečeká. Jedna varianta je snad ještě horší než druhá, jakoby chodili v kruhu, z něhož není cesta ven. Dívky Freyina věku běhají za svými ratolestmi, které nezbedně šplhají po plotech. Přesně po těch, které je oddělují od odporného světa plného bolesti a utrpení.

Byla si jistá, co chtěla od svého života, měla naplánované i ty nejtitěrnější krůčky a stačil jeden okamžik a vše bylo pryč. Jako sfouknutí svíčky.

„Ahoj. Jsi tu nová?"

Freya polekaně vzhlédla, když uslyšela neznámý a mladistvý hlas. Dočasný stín jí zahalil na několik sekund pohled.
„Jsem," odvětila poněkud nepřátelsky. Zrovna rozjímala nad svým zkaženým životem. Nechtěla si s nikým povídat.

Konečně viděla, s kým má co do činění. Blonďatý mladík, který nemohl být mladší ona sama, se pobaveně uchechtl, čím odhalil bílé perličky. Freya nadzvedla obočí.
„A chceš tu provést?" dotíral dál.
„Ne. Sedí se mi dobře."
„Určitě musíš mít plno otázek..."
„Vlastně ani ne. Joffrey je můj strejda, takže mám lepší zdroj než ty."

Klučina překvapeně otevřel ústa, ale hned svůj údiv skryl za další úšklebek. Ale jeho hnědé oči stále reflektovaly udivení.
„Jsem Henry," natáhl zdvořile ruku, když se představil. Věděla, že by se měla řádně postavit a pohlédnout mu do očí, ale vždy tyhle pravidla nesnášela. Proto mu ledabyle, její otec použil termín na leklou rybu, podala ruku.
„Freya."

„Moc pěkný jméno pro zrzku. Hodí se ti," zašvitořil odvážně. Otráveně si povzdechla.
„Nejsem zrzka."
„Chceš mi namluvit, že tahle rezavá ve skutečnosti není rezavá?" zasmál se.
„Když jde svět do sraček, obyčejně nemáš čas si pravidelně barvit vlasy. Tohle ti zbyde z červené..."

Henry se podivil dívčině slovníku, když svraštil obočí, ale nakonec nad ním mávl rukou. Možná se mu díky tomu začínala líbit víc. Tušil, že nemusel hrát roli gentlemana, jelikož Freya nebyla žádná madam. Žádný chlap neholduje dvoření a předstírání, že je něčím lepším, než doopravdy je.
„Ty máš teda vyřídilku, Freyo," užasl pobaveně. „Po tom všem, co se stalo, bych čekal, že budeš spíš zamlklá patriotka."

„Nojo, to už je život. Nikdy není tím, co bys chtěl," odvětila nabubřele. Líbily se jí jeho oči. Měly sice hnědou barvu, ale jejich zelenkavý nádech z nich dělal něco mnohem kouzelnějšího, než ve skutečnosti byly.

„Můžu si přisednout?"
Nakonec se smilovala. Mlčky pokývla a Henry si sedl vedle, ne však úplně blízko. Byl si asi dobře vědom, že by jej jinak praštila, kdyby se o něco pokusil.
„Viděl jsem tě několikrát v jídelně. S rodinou. Všichni probírali, kdo jste. Teď to vím."

„Drby asi nikdy nevymizí," procedila. „Každopádně se tu dlouho nezdržíme."
Henry nakrčil zvědavě obočí. „Pročpak?"
„Nechcu tu umřít." Fakt neměla náladu tu vysvětlovat své důvody. Vždy si pevně stále za tím, že nemusí nikomu objasňovat svá rozhodnutí. Byl to přece její život. Nikomu do něj nic nebylo. Udělala to proto, že chtěla. Tečka.

Henry se překvapeně zasmál. „Umřít?! Proč bys jako měla?"
„Určitě víš, jaký má atomovka následky."
„Nepředstavuju si růžovoučké bydlení a skvělý život, ale zase tak špatný to nebude."
Pohrdavě se usmála. „Věř mi. Bude."
„A ty si myslíš, že někde jinde to bude lepší? Tohle počasí, klima, říkej tomu, jak chceš, bude všude stejné, jelikož dým zahalí Slunce a to nebude svítit nikde. Tady máš alespoň jistotu bydlení a normálně prožitého života," odsekl uraženě. Mužská pýcha se nenechala dlouho pobízet.

Zmlkla. Měl pravdu. Ale prostě tady nemohla zůstat. Tolik vzpomínek, které ji bodaly každé ráno, kdy se vzbudila až do doby, kdy zase ulehla k spánku. To však on nepotřeboval vědět. Není to jeho věc.

„Hm," zabručela. „Nevíš něco o zdejších lodích? Co se s nima stalo?" Náhle změnila téma, jelikož nutně potřebovala informace.

Henry nadzvedl zkoumavě obočí, patrně přemítal, k čemu to dívce je. „Většina majitelů odplula. Nejspíš měli stejný názor jako ty," dodal kousavě, „a zbytek ukradli."

Freya se zamračila. Nic ji nehrálo do karet! „Takže tady není žádná jiná?!"
„Máme tu dost šikovných lidí, kteří by mohli nějakou vyrobit, ale škoda materiálu, kterej se může využít k přestavbě komplexu."
„To jsou všichni padlí na hlavu?" drmolila si pod vousy. „Tak nic. Ale díky."
Zklamaně se zvedla, ani se neobtěžovala oprášit pravděpodobně špinavý zadek a rozešla se za Kieranem. Tady jim nikdo nepomůže.

„Freyo! Počkej!" sykl Henry, aby nemusel křičet přes celé prostranství, jež bylo zaplněno místními. Zastavila se a nechápavě na něj civěla. Co jako chce?

„Ty to fakt nevíš?" ptal se zaskočeně.
„Nevím co?"
„Čekal bych, že by před tebou strýc neměl mít žádný tajemství," hvízdl.
„Vybalíš to konečně, nebo budeš pořád mluvit v hádánkách?!"

Henry se zamračil. Nejspíš se mu nelíbilo, jak s ním jednala, ale holt, taková Freya byla. Necítila se nijak provinile.

„Joffrey má loď. Tuším, že jedinou a nechává si ji pro sebe a jeho roztomilou rodinku v případě, že by tahle kolonie šla ke dnu..."

Freya nadzvedla obočí. Nebyl až takovou ztrátou času, jak si myslela. „Děkuji, Henry."
„Není zač! Rád jsem tě poznal, Freyo. Zrzavá krásko..." dodal nesměle a Freya se na něj pohoršeně zadívala. Pak přikývla. Absolutně netušila, jak zareagovat. V tváři se mu mihlo zklamání, ale to už Freya pelášila sdělit tyto noviny Kieranovi. Snad se tahle trapná situace nebude opakovat. Nerada by ranila něčí city.

Přestože to dělávala na denním pořádku.

*

Doběhla do jejich společného pokoje, v němž bydleli s Kieranem sami. Údajně, aby měli soukromí a dostatek času vytvořit něco smysluplného. Aspoň tak to řekl Joffrey.

Pokojem by se takhle komůrka ani nedala nazvat. Komplex Joffreyho komunity mimo jiné oplýval i třemi podzemními bunkry, kde místní trávili nejvíce času. Měli tu své ubikace. Na povrchu se nalézaly prostory pro komunitní centrum jako malá třída pro děti, bídná knihovna, na rychlo zbudované sprchy, latríny a prostranství venku. Nakonec byli přece jen připraveni na radiaci.
Freyina a Kieranova komůrka byla v hodně špatném stavu, ale jak opět Joffrey podotkl, vše se bude postupem času zlepšovat a zlepšovat. Stačila jen trpělivost. A notná dávka představivosti, ale mohlo to být i horší. Někteří měli stěny vytvořeny ze závěsů, které oddělovaly další pokoje, což nebylo vůbec pohodlné.
Jediná věc, za níž by byli s to si rvát vlasy, byla ta, že tu chybělo okno. A denní světlo.

Freya vletěla dovnitř, div nevyhodila dveře z pantů.

„Našla jsem ji!" vyhrkla zadýchaně, jelikož celou cestu běžela.
Kieran zrovna spal, takže jej probudila, až polekaně skončil na zemi.
„Ježíš, Freyo! Jsi normální?! Mohl jsem mít infarkt!" Vyděšeně se držel za srdce a oči měl vypoulené jako golfové míče.

„Tak pardon. Ale tohle je důležitý!" odbyla ho mávnutím ruky. V duchu však věděla, že kdyby tohle udělal on, tak by ječela a byla protivná celý den.
„A co se jako děje?"

Otevřela ústa, aby mu odpověděla, když vtom do místnosti vešel Oskar.
„Neviděli jste Joffreyho?"
„Taky tě zdravíme, Oskare," protočila očima, když ani neuměl zaťukat, natož pozdravit.
„No čau," zabručel ledabyle. Freya nadzvedla překvapeně obočí, jelikož se takhle nikdy nechoval. „Tak víte to?"
„Asi v kanceláři, tam, kde vždycky," utrousila.
„Tam právě není."
„Hele, proč se chováš jako totální osel?!"

Kieran hned vycítil napětí, a proto zasáhl: „Freya chtěla říct, jestli nepotřebuješ s něčím pomoct nebo si promluvit?".
„Ne, nestarej se," odbyl ho Oskar. Freya se s pocitem zadostiučinění podívala na Kierana, který se tvářil zaskočeně. Měli s Oskarem dobrý vztah a trávili spolu dost času. Nikdy se k sobě takhle nechovali.

„Tak u večeře," rozloučil se dodatečně a zase odkráčel.
Rozhostilo se ticho.

Freya se nechápavě zadívala na Kierana. „Co to bylo?!"
„Nemám vůbec ponětí..." zavrtěl zaraženě hlavou.
„Proč už spolu netrávíte čas?"
„Já ani nevím, Freyo...Každý začal komunitě pomáhat jinak. Oskar se tu asi našel."

Freya se zamračila. „My ho sem dovedli a jak se nám odvděčil?!"
„Freyo, zase všechno vidíš černě," pokáral ji, „měla bys být šťastná, že znovu našel důvod pro co žít, a že se snaží začlenit. Přece jsi nemohla trvat na tom, aby s námi trávil celé dny a nikdy se nehnul ani na krok."

Odfrkla si. „Nepřesvědčíš mě."
Kieran jen pokrčil rameny. „Neznáš ho tak jak já. A nechci ti nic vysvětlovat, takže dělej, jak myslíš."

Po chvíli ticha, kdy ani jeden nechtěl přiznat svou chybu, Kieran promluvil: „A cos mi to chtěla vůbec říct?"
„Joffrey má loď!" Plácla se do čela, když si uvědomila, jakou novinu vlastně zjistila. Kieranovo obočí se zase nakrabatilo, když zapřemýšlel.

„A nikdo jiný?"
„Ne. Prý jen on."
„A proč nám o tom neřekl, když moc dobře věděl, že chceme odplout?" vyřkl otázku, jež byla přímo trefou do černého. Uhodil hřebíček na hlavičku, jak se lidově říká.

„Nejspíš nechce, abysme odešli..." odvětila tiše. A jejich pohledy se střetly.
„A co když se ho normálně zeptáme? Nebo ty? Jsi jeho neteř, na tebe určitě dá."
Zběsile zavrtěla hlavou. „Ani náhodou! Na mě stoprocentně nedá. Jestli nám o tý lodi neřekl, patrně ani neplánuje nám ji dát."
„Jenže my ji potřebujeme..."
„Zbývá jediný," pronesla tajemně.
Kieran zbystřil a tázavě se na ni zadíval. „A to?"
„Musíme ji ukrást," zašeptala.

*

Pod rouškou noci se s Kieranem vytratili do tmy. Nasadili si kapuce a pod měsíčním svitem zamířili k ubikaci, kde bydlel Joffrey s rodinou. Měli pro sebe malý domek, jenž dříve sloužil nejspíše jako úschovna pro nářadí. Přestavěli ho alespoň do obytné podoby, aby se tam dalo přežívat.

Měsíc byl jako na potvoru v úplňku, a tak jistota v podobě černo-černé tmy se vytratila stejně rychle jako pára nad hrncem. O to byl jejich úkol těžší. Našlapovali po špičkách a snažili se schovávat za budovy, popřípadě stromky, kterých tady ani moc nebylo a navíc byly tenké a malé. Ale všechno je lepší než nic.

U brány hlídkovala stráž, kdyby náhodou někdo pronikl dovnitř tábora a chtěl komunitu okrást. Dvě strážní věže, každá vyčuhovala z opačné strany plotu, byly obsazeny taktéž hlídkou, která obezřetně sledovala dění, aby dovnitř neproklouzla ani myš. Koneckonců by jim mohlo být jedno, co tady omladina dělala po tmě, ale jelikož chtěli ukrást loď, jež nejde jednoduše ukrýt pod bundou, museli tak konat tajně.

„Můžeš dělat ještě větší rámus?!" sykl naštvaně Kieran, jakmile Freya zakopla a hlasitě zaklela. Nebylo to poprvé, co upadla, či do něčeho vrazila. Kierana svou nešikovností pěkně štvala, úpěl pokaždé, co způsobila hluk.

„Tak sorry, ale nejsem žádný hobit, abych chodila neslyšně!" namítla popuzeně. „Nevím, jestli máš v očích zabudovaný noční vidění, ale já prostě nic nevidím!"
Kieran protočil očima. „Drž se hned za mnou, prosím tě. To snad dokážeš, ne?"
„Ten tón si vyprošuju," procedila.
„Nebuď vztahovačná," vyplázl na ni jazyk.
„Seš blbec."

Už se blížili ke Joffreyho domu, který byl taktéž zahalen do tmy. Všichni spali, jen oni dva tady pobíhali jako šílenci. Kdyby se tak stalo před rokem, určitě by je někdo postřelil, jelikož by se cítil ohroženě. Bylo zvláštní sledovat, jak se společnost i lidé mění. Freya věřila tomu, že někteří na radiaci stříleli. Zbraň byla k Američanům přišitá.

„Nemohl ti ten zdroj říct, kde ta loď přesně je? Připadám si hloupě, jelikož tady nic není," postěžoval si Kieran, jakmile obešel celý pozemek i okolí.
„Byl to kluk, kolikrát ti to mám říkat!" zaúpěla. „Nějaký Harry nebo Herold."
„To je fuk. K čemu nám je stejně ta informace? K ničemu!"
„Nehysterči. Nedivím se, že nic neřekl, protože se mu nelíbilo, když jsem zmínila náš odchod..." podotkla.
„Cože?! To se mi snad jenom zdá! Tys mu o tom řekla! Vždyť nás práskne!"

V dáli zahoukala zlověstně sova a po zádech jim přejel mráz.
„Všichni to stejně ví. Joffreymu jsme to osobně řekli..."
„Jenže to ještě nevěděl, že se mu chystáme ukrást loď!"
„Harry si nedá dvě a dvě dohromady. Nemusíš z toho dělat kovbojku."

„Tak kde je ta proklatá loď?" zabručel otráveně.
„Kdybych to bývala věděla, tak bysme tu stáli úplně všichni, ne? Máma, Connor i Oskar! Na co bysme asi tak čekali? Na anděly apokalypsy?"

Oba zmlkli a přeměřovali se navzájem pohledy. Ani jeden nechtěl ustoupit a omluvit se za přehnané jednání. Tenhle rituál se už stal jejich rutinou...Většinou to byl Kieran, kdo promluvil první.
Poslední dobou oba přemýšleli na odpískání jejich vztahu. Potýkali se s neshodami a začínali si lézt na nervy.

„Hej vy dva, pojďte sem!" Uslyšeli neznámý hlas. Oba se obezřetně a polekaně otočili a spatřili blonďatou čupřinu vlasů a ruku, která na ně mávala.

„Vidíš! Hádáme se kvůli blbinám a takhle to dopadá! Teď jsme nahraní!" bědovala otráveně.

Než stačil Kieran něco říct, přerušila jej, když se pozorněji zadívala na neznámou osobu. Krčil se za starým plotem, který odděloval dvě budovy od sebe.

„Herolde?!"
„Cože? Já jsem Henry!" ohradil se nechápavě.
Freya se tiše zasmála, ale hned svůj úšklebek skryla. „Aha, promiň."
„Neskutečný..." zavrtěl hlavou Kieran.

„Co tady děláš?" zeptala se Freya nevěřícně.
„Zaprvé vás nejde nepřeslechnout, když jsem šel kolem. Často v noci nemůžu usnout, tak se procházím. A za druhé jsi mi pořád vrtala hlavou..."

Freya by se nejraději propadla pod zem. „Já? Proč jako já? Viděli jsme se jen jednou..."
„I tak jsi na mě udělala dojem," vysvětlil nesměle.
Převrátila jsem oči v sloup. „Hele, to je všechno hrozně hezký, ale my hledáme tu loď, takže kdybys nám spíš poradil, bylo by to fajn," zastavila ho, kdyby náhodou chtěl říct další podobnou blbost.

Henry se trochu zarazil, ale Kieranův naštvaný výraz jej opět přiměl ke slovům: „Jasně. Nejsem si úplně jistý, ale včera jsem viděl toho vašeho kámoše, jak se kolem Joffreyho lepí, a pak spolu šli dolů na pláž," sdělil jim.
„Kámoš? Jaký kámoš?" vložil se do toho najednou Kieran.
„Ten starší, seděl s vámi u stolu několikrát. Ten zrzavej!"

Oskar, pomyslela si Freya hned.
„Myslíš Oskara?"
„Asi jo. Jméno jsem nepochytil."

Kieran svraštil čelo. „Tak co tu teda děláš? Mohl jsi nám to říct klidně ráno a nechat nás tu bloudit..."
„Přemýšlel jsem. Možná bych se k vám přidal," objasnil Henry.
„Mně jsi tvrdil pravý opak, Harry," vyčetla mu.
Henry se zhluboka nadechl, jakoby se umravňoval, aby na mě nevyjel. Očividně spolkl nevlídné slovo. „Já vím, ale pak se mi vše rozleželo. Nikoho tu nemám, nic mě tu nedrží..."
„Nikoho?"
„Um..."zarazil se na moment, jakoby právě četl scénář a zapomněl svou repliku, „nikoho. Jsem jedináček a navíc mě vychovávala jenom matka. A ta..." zajíkl se, když se mu hlas podlomil, „tu dostala infekce. Pořezala se o plot..."

„To...to je mi líto," pronesl Kieran upřímně. „Oba moc dobře víme, jaké to je," zašeptal, když se ohlédl na Freyu. Její skelný pohled jej v tom jenom utvrdil.

„Když jsme si ujasnili naši jakousi koalici, musíme najít tu loď," připomněla jim Freya. Nebyl čas na sentiment.
„Ach! Jasně!" přitakal nadšeně Henry, „a ještě jedna věc, jsem Henry," podal Kieranovi zdvořile ruku, jakoby ještě záleželo na společenských pravidlech. Kieran si s ním bez jakéhokoliv zaražení potřásl.

„Tak pojďme. Mám jeden tip," pobídl je Henry.

*

Ťuk, ťuk, ozvalo se najednou. Freya se prudce posadila na posteli a vytřeštěně hleděla na dveře. Kdosi opět zaklepal.
„Moment!" křikla ospale a líně se zvedla na nohy. Pohotově se natáhla pro mikinu, aby si zakryla holá ramena.
Kieran pořád spal. Nerušeně a tak trochu mrtvě. Hned si nadávala za takovou myšlenku, ale byla to pravda. Naštěstí se mu hrudník pravidelně nadzvedával.
To je tak, když se ponocuje a ráno pak odmítáte vstát.

Ostré zaklepání ji opět vyrušilo z přemýšlení. Zamračila se. „Už jdu!" zavrčela. Nesnášela otravné lidi.

Vydala se otevřít. Nehodlala čekat, až se zase ozve ten příšerně otravný zvuk a prudce otevřela. „Co je?!"
„Vy nejdete dneska?" ptal se zlobně Oskar. Byl jako na jehlách, neustále se rozhlížel.
„Co?" vydala ze sebe nechápavě.
Oskar otráveně převrátil očima a Freya se nestačila divit, co se to s ním děje. „Asi na zásoby, ne? Kam jinam."

„Och..." vydechla překvapeně, „nějak...nějak jsme zapomněli."
„No taky tak vypadáte," neodpustil si. „Kde je Kieran? Půjde aspoň on?"
„Myslím, že ne. Spí jak zabitý."
„Bezva. Co jste jako prováděli v noci?" Zarazil se, když mu došlo, co vlastně řekl. „Ugh! Víš co, radši si to nech pro sebe. Nechci nic vědět."
„O tom bysme si možná měli promluvit, Oskare," objasnila, aby si nepředstavoval nějaké orgie. Na to určitě neměli zrovna pomyšlení.
„Jo? A o čem?"
„Tak jsme si říkali, že je možná na čase jít..."

Oskar se poškrábal na zátylku a začal přešlapovat. „Jo? Aha, to je super. Ale já už musím jít. Tak se vyspěte. Zatím." Urychleně vycouval ze dveří.

„Počkej! Je to důl-" snažila se jej zastavit, ale rozběhl se pryč, zcela dívku ignoroval, přestože ji musel zřetelně slyšet.

„Ugh! Chlapi!" zabručela naštvaně a třískla dveřmi. Teď už spát nepůjdu, na to jsem moc naštvaná.

Proč?
Protože si myslela, že drží pohromadě, ale jejich malá skupina se začínala bortit.

Jaké máte pocity z Joffreyho komunity? Měli by se naši hrdinové k nim přidat, nebo raději pokračovat svou cestou?
A co takový Henry? Zapadal by do party?