Stalo se to asi týden po prohrané slovní přestřelce s muži, kteří nás s pistolemi v rukou vyhnali z místa, kde jsme chtěli pochovat Kieranovy rodiče.
Potloukali jsme se po opuštěném obchodním centru, abysme našli ještě nějaké zásoby. Pamatuji si, že všude byl děsný binec. Kočárky rozházené po chodbách, koše vysypané a odpadky poletovaly kolem nás, když se zvedl vítr. Občas jsme museli prolézat změtí sutin či jiných věcí, nejvíce židlí a ledniček.

Rozdělili jsme se. Já šla s Julií a Kieranem, zatímco máma, táta a Connor prozkoumávali dolní patra a garáže, my hledali v horních poschodích.
Pomalu ale jistě nám docházel benzín, a tak se naši sháněli po nějakém pojízdnějším autu, či benzínu, který by mohli ukrást. Vlastně se nejednalo o krádež, když nikdo o dané auto nestál. Vše se rapidně změnilo. Hlavně priority.

„Jdu se mrknout k Henrymu," oznámil nám Kieran, když ukázal na malou bageterii.
„Fajn. Dávej pozor," odvětila jsem mu.
„Vy taky."

A odběhl. Atleticky přeskočil pult a už jsem ho nezahlédla. S Julií jsme jen zavrtěly hlavou a šly dál.
„Ty by ses neměla smát. Vždyť máš na zádech kuši!" podotkla posměšně.
„No a co. Buď ticho!" ohradila jsem se. „Je to drsňácký."
„Když myslíš..."

„Z těch prosklených podlah se mi dělá šoufl," prohlásila jsem, když jsem se podívala dolů. Viděla jsem pod sebou další patro, kde byl převrácený fíkus. Nic nového tam koneckonců nebylo, jelikož každé patro bylo na chlup stejné.

„Nojo, je to hnus," přitakala.

Mířily jsme k obchodu s elektronikou, ani nevím, co nás tam vedlo. Snad jsme chtěly uloupit nějaké vysílačky a baterky. Najednou jsme uslyšely hluk a výkřiky.
„Co to je?" sykla jsem, když jsme se skryly za koženou sedačku. Měly jsme celkem uspokojivý výhled na obchod, ale nestačilo to.

„Asi se zase perou o zásoby," odvětila rozumně Julia.
Nemusela ani zmiňovat kdo, protože to označení platilo na všechny. Úplně všechny. Včetně nás.

„Půjdem blíž?" pobídla jsem ji.
„Blázníš?! Ne! Nebudeme se tam motat!"

„Prosím tě, Juli, nebuď jak máma. Jen se posunem k prvnímu regálu. Jsem zvědavá, začíná se to přiostřovat," prosila jsem, když se muži začali prát. Ozývaly nadávky a hlasité rány, které si navzájem uštědřovali. Občas jsem zahlédla pěst či plešatou hlavu, dokonce i monitor počítače.

„Co by se asi tak mohlo stát, když mám kuši!" podotkla jsem, „poď, vystrašíme je."
„Nedáš mi pokoj, že ne?" povzdechla si otráveně.
„Ne."
„Tak fajn. Ale jen na malou chvíli!"

Zaradovala jsem se. Nikdy jsem ještě neviděla pravou bitku. Na živo.

„Koukni," sykla jsem, když jsme se plížily do obchodu, „to sklo je popraskaný!"
A opravdu tomu tak bylo. Podlaha, kterou vyplňovalo sklo, bylo roztříštěné. Chvíli jsem pozorovala ty praskliny, a pak zavrtěla hlavou. Přísahala bych, že pod mou váhou zapraskalo. „Jak je to sakra možný?!"

„Ticho! Už jsme tady!" zpražila mě Julie přísně. Doplížily jsme se k prvnímu regálu, na kterém byly vystaveny rádia, nutno podotknout, že jich tam bylo poskrovnu. Alias tři.
Křik mužů se přiostřoval.

„Dej to sem, ty parchante!"
„Měl jsem to první, tak si polib," křičel ten druhý.

„O co se hašteří?" zašeptala jsem, když jsem nedokázala poznat, o čem celý spor je.
„Nevím. Počkej..."

„Jestli se mi postavíš ještě jednou do cesty, rozbiju ti hlavu tímhle posraným rádiem!"

„Není to z tohohle obchodu. Ten jeden drží nějakou tašku," objasnila mi tiše.
Pak nám to oběma došlo. Zaklela jsem.

„Vylezte! Vylezte, doprdele!" zařval ten držící tašku. Až teď jsem si všimla, že je zhruba stejně starý jako táta a na nosu má posazené brýle. S olepenou nožičkou, patrně někde upad a rozbil si je.

„Freyo..." zafňukala Julia.
Bojácně jsem sundala ze zad kuš a nasadila šipku. Kuše samotná lehce ovladatelná, vytvořena pro profesionální sportovce. Nebo pro mne.

„Do prdele práce! Kolik z vás mi ještě chce sebrat to posraný jídlo?! Oni jsou s tebou, ty šmejde? Hm?! Vzal sis posilu, ty malej sráči?!" rozčiloval se násilník, až mu brýle sklouzly na špičku nosu. Rozčileně si je posunul nahoru. Byl nervák. Nebezpečný nervák.

„My nejsme s ním!" ohradila jsem se dotčeně. My nekrademe jídlo takovým ubohým způsobem.
„Freyo, sakra zmlkni a vypadněme!" prosila mě Julia.

Já se ale postavila na nohy a zamířila na dvojici mužů kuší. Oba rychle zmlkli a vypoulili oči.
„Polož to, nebo ti rozmlátím obličej!" varoval mě výhružně. Druhý muž, který chtěl získat brejlounovy zásoby, znejistěl a o krok ustoupil.

„My nechcem vaše jídlo," ujistila jsem ho. Brejloun si ale odfrkl a pravil: „Na co máš pak tu kuši?"

„Na obranu... nestojíme o potíže. Už půjdem," rozhodla jsem, když jsem uslyšela Juliin pláč. Asi jsem vymyslela pěknou šaškárnu, za níž schytám, jestliže mě Julia práskne. Nikdy jsem nemyslela dopředu. Žila jsem teď a tady a zapomínala na následky.

„To víš že jo. Naval kuši."
Druhý muž konečně vzal do zaječích, když se rozběhl ven. Ani se neohlédl. Pelášil, jako by za ním běžela sama Smrt. Jeho dunivé kroky se ozývaly ještě hodnou chvíli.

Bušilo mi srdce. Teď jsme se dostaly do opravdových problémů.

„Řek sem, naval tu kuši, ty malá děvko," odplivl si. Dle mluvy jsem poznala, že si zahráváme s někým opravdu nebezpečným.

„Ta...ta je moje!"
„Dej ji sem!" zařval a rozběhl se na mě. Polekaně jsem vykřikla a dala se na útěk. Chytila jsem Juli za ruku a vytáhla ji na nohy.
„Poběž!" křikla jsem na ni, abych ji probrala z beznaděje a transu. Táhla ji za sebou, ale zároveň slyšela funění muže, jenž nás chtěl oloupit. Byl blízko.

„Árchg!" zařval mocně a já se ve zpomaleném záběru otočila. Brejloun vyhodil velký kazeťák, který letěl přímo na nás.

Julia hlasitě zavřískla a já se stačila jen schoulit a doufat, že nedostanu po šišce. Kazeťák s rámusem dopadl půl metru od Juli a já ucítila, jak se zem zatřásla. Uslyšela jsem tříštění skla. Podívala se na podlahu. Praskliny začaly vyplňovat místo, na němž jsme obě seděly. Tvořily se rychle jako tsunami a postupovaly všemi směry.

Julie polekaně vydechla a napjala se.
„Nehýbej se," poručila jsem jí a ona mne s hrůzou v očích poslechla.

Chlap znovu silně zařval a já začínala pochybovat, jestli je mentálně v pořádku. Asi nebyl.
„Zabiju vás!"

Určitě nebyl.

Horší bylo, že se rychle blížil, i přes všechny ty faldy, které se mocně zvedaly a padaly jako knedlíky při hnětení ve velké míse, které jsme dělávaly s babičkou jako malé.

„Stůjte!" zakřičela jsem, „nepřibližujte se! Jinak se propadnem!"
„To ti tak žeru. Naval kuši a já nebudu muset pokračovat směrem k vám...je to na tobě," zavrčel odhodlaně. Frustrovaně jsem se zatahala za vlasy. Stála mi kuše za hrozící zranění?

„Dej jim pokoj!" Zaječel Kieran, když na brejlouna skočil a povalil jej na zem. Začali se prát. Kieran měl zatím převahu, neboť využil chvíle překvapení. Ale zdaleka se nemohl vyrovnat dospělému muži, který vážil snad tunu.

„Kierane!" vyhrkly jsme obě navzájem.
„Pomoc! Panebože, ono to praská! Freyo, praská to!" zpanikařila Julia a začala se hýbat.

Což byla chyba.

„Ne!" vřískla jsem, ale bylo pozdě. Když brejlounovo tělo podruhé spadlo na zem a žduchlo do sedačky, která kdysi sloužila k poflakování měšťáckých děcek, sklo povolilo.

Ozvalo se šílené praskání. S Julií jsme navázaly oční kontakt. V očích se jí zrcadlil děs. Stejně tak v mých.
„Běž!" zařvala jsem na ni, když se podlaha pod ní začala propadat.

Julia zaječela tím nejpisklavějším tónem, který kdy kdo použil, a propadla se dolů. Nebyla dostatečně rychlá a pohotová. Spatřila jsem jen záblesk, a pak nic.

„Juli! Juli!"

Uslyšela jsem, jak podlaha tříštivě dopadla na spodní patro a poničila nějaký obchod, který se taktéž sesunul na drť.
Vznesl se oblak prachu a já bezmocně a šílená strachy hleděla na díru, ohromnou propast přede mnou.

„Pomoc!" ozvalo se a mně svitla naděje. Vcukuletu jsem vystartovala a oběhla díru. Na jedné z tyčí, jež byla zabudovaná v podlaze, visela Julia, pokrytá prachem i krví.

„Už se neudržím!" brečela vystrašeně.
„Jsem tady! Jsem tady, vydrž!"

Cítila jsem, jak skleněná podlaha pode mnou vrže a vydává skřípavé zvuky odporu nad mou váhou. Musela jsem konat rychle, jinak bych se taky propadla.

„Freyo! Zmiz! Praská to!" slyšela jsem hlas vyděšeného a udýchaného Kierana.
Neposlechla jsem.
Natáhla ruku.

„Chyť se!"

Julia zaječela a vystřelila rukou vzhůru. Jen tak tak jsme se minuly.
„Bože! Aaa!"
„Zkus to ještě jednou! Rychle! Vytáhnu tě!" prosila jsem plačtivě.

Juli už docházely síly. Žíly na rukou jí vystoupily, na tváři bolestný úšklebek, oči doširoka otevřené hrůzou.

Zkusila to znovu. Zdálo se, že se vytáhla jen o píď, ale naše ruce se zachytily. Hned jsem ucítila zátěž, která mě stahovala dolů. Nikdy jsem nebyla svalovec, vlastně mi dělalo problém nést školní batoh. Nejednou mě převážil.

Rozbité sklo mě začalo řezat do břicha. Ležela jsem, abych lépe rozložila svou váhu, ale Julia pro mě byla ohromně těžká, zasípala jsem a zaklela, když jsem se posunula níž. Už jen boky a nohy dělily mé tělo mezi bezpečí a smrt.
Druhou rukou jsem se zapřela a začala tahat. Námahou jsem křičela, potila se, křivila tvář bolestí, když se mi úlomek skla zabodával do masa.

Avšak Juli se potila ruka. Nebo to byla ta má?
Kdo ví....
V bicepsu mi nepříjemně tepalo a já nyní vřeštěla tak hlasitě, že jsem vylekala snad všechno živé do dvou kilometrů.
„Neudržím tě! Kierane, pomoz mi!"

„Prosím! Pomoz mi!" křičela plačtivě Julia.
Sklouzla jsem zase o nějaký milimetr a postupně ochabovala. Síly ubývaly a já na moment zapřemýšlela, že jí prostě pustím.

Pustím ji, a zachráním sebe.

Rychle jsem tu ošklivou myšlenku zahnala, když mi Juliina ruka sklouzla. Opravdu jsem ji neměla jak udržet.
„Já-já..." procedila jsem namáhavě, „vytáhni se, už nemůžu!"

„Vytáhni mě! Vytáhni mě!" ječela vyděšeně. Začala sebou škubat, čímž nás obě tahala dolů.
„Juli, přestaň, shodíš nás obě!" úporně jsem ji prosila, ale ona se nechala vést panikou.

Ruka mi znecitlivěla. Naposledy jsem se jí pokusila vytáhnout, když vtom mi vyklouzla a Julia se s pisklavým výkřikem zřítila k zemi. Její tělo dopadlo tvrdě do spodního patra, nohy i ruce divoce rozložené do všech směrů. Vypadala jako hadrová panenka.

„Juli!"

Po chvíli jsem ztratila hrůzou vědomí a zhroutila se na studenou, roztříštěnou podlahu. Tma mě zcela pohltila.

Freya si ani neuvědomila, že pláče, zatímco odvyprávěla, jak ztratila svou starší sestru. Nejhorší na tom byl ten příšerně vyčítavý pohled jejích rodičů, když přiběhli nahoru za nimi. Nikdy jej nezapomněla. Jasně jí dávali Juliinu smrt za vinu.

„No...a to je vše. Spokojený?" zaškaredila se Freya, když si otřela mokré tváře. Nesnášela pláč. Ukazoval, jak je slabá.

„Můžu se na něco zeptat?" ozval se zničehonic Oskar. Za celou dobu, co byli v Joffreyho uprchlickém centru, ani nepípl. Tvářil se jako tichý a ostražitý pozorovatel.
„No?" Pobídla ho chraplavě Freya a následně natáhla ruku pro sklenici vody. Při dlouhém povídání jí vyschlo v krku. Potřebovala jej svlažit.

„Jak se může propadnout podlaha v obchoďáku? Přece jen to musí být bytelné, když jej navštíví tolik lidí."
„Hele, na to se mě neptej, nejsem nějakej architekt. Ale prostě celej ten objekt byl v hrozným stavu, dalo by se říct ke spadnutí. Lidi zpanikařili a na bezpečí či kvalitě už nezáleželo," odvětila.

„A dostal tu kuši?" pípl slabě Connor.
Freya se otočila jeho směrem a smířlivě se na něj usmála. Vidličkou nabíral hrášek, který se mu nedařil napíchnout.

„Bohužel jo. Když jsem zachraňovala Juli..." odmlčela se, když se jí do očí opět nahrnuly slzy, „sundala jsem ji. Překážela, víš? A ten chlap využil momentu překvapení, když se já i Kieran báli o Julii. Proč se vůbec ptáš, prcku?"

„Mmm..." zastyděl se, když se všechny oči u stolu upřely na něj, „chtěl jsem si povídat..."
„Tak klidně povídej, tady jsme v bezpečí," ujistila ho se zářivým úsměvem, který jí opětoval. Konečně. Už se bála, že bude zamlklý navždy. Tahle doba mu vůbec neprospívá. Freya nechápala, jak se můžou vůbec snažit tady vytvářet nové životy. Vždyť brzo tuhle zemi, ale bohužel i jiné zachvátí chlad a zima, což určitě zdravému vývoji nepřidá. Každopádně v jiných zemí je šance na přežití vyšší, neboť jsou tam stále zásoby, tady zbyly jen oči pro pláč.

„Já... já nemám slov," vyhrkl Joffrey po chvíli. „Bojím se zeptat, co se stalo Richardovi."

„To...to nebudeme rozebírat," zarazila jej matka chladně, „nezlob se, jsme unavení. Půjdeme se prospat, jestli dovolíš," dodala po chvíli jemněji. Šlo poznat, že se chce tomu nepříjemnému tématu vyhnout, čemuž se nikdo nedivil. Na co se hrabat ve špatnostech a smutcích, stejně se minulost nedala změnit. Museli se dívat dopředu. Poučit se. Ale dál se netýrat.

„Ach, jistě. Pošlu Nicka, aby vám ukázal ubikace a koupelny," usmál se vřele a už vytahoval z kapsy vysílačku, kde sdělil Nickovi jeho povinnosti. „Mimochodem," odkašlal si, aby upoutal jejich pozornost, která se přemístila do blízké koupelny, „dozvěděl jsem se, že chcete odejít. Prý odplout z Ameriky. Je to tak?"

Freya koukla na mámu, jestli se ujme slova a vysvětlí mu to, ale ona se zase uzavřela do své schránky kvůli zmínce tátova jména. Freya si povzdechla. Otočila se na Kierana a pobídla jej, aby teď pro změnu mluvil. Stejně by pořád opravoval, protože si na svá fakta potrpěl a nesnesl, když je někdo mylný.

„Je to tak. Není to tak překvapivé, ne?" pravil Kieran sebevědomě.
„Popravdě jo," odvětil Joffrey nechápavě, „vždyť tohle místo je přímo spasení! Můžeme začít od znovu, vytvořit tu nový život a přežít!"

„Nechci vám brát iluze, ale až přijde zima, moc dlouho se neudržíte. Nemáte dostatečné zásoby, a jestli jo, tak stejně dojdou, protože sníh všechno zasype a vy nebude mít šanci hledat nové a nové. Na druhé straně je skvělé, že se staráte o všechny ty lidi tady, ale radši pojďte s námi," přesvědčoval jej Kieran.

Vtom začala Tris hlasitě ječet a plakat, že vylekala chudáka Oskara, který sebou škubl. Možná mu Tris připomněla jeho malou Josie. Vypadal dost zničeně. Bylo zajímavé pozorovat, že různí lidé mají různé spouštěče vzpomínek, ať už dobrých, či zlých. Ale nakonec všichni reagovali stejně. Děsivým trhnutím. Jen důvody byly jiné.

„Sophie, běžte už. Je pozdě a na malou toho asi bylo hodně. Budu tam za chvilku, neboj," zavelel Joffrey. „Omlouvám se, ale už půjdeme, Tris potřebuje do postele. Probereme to později. Užijte si koupel," rozloučil se a všichni vstali od stolu.

„Pojďte za mnou!" zašvitořil Nick, když se zničehonic objevil za jejich zády. A Hoodovi s Oskarem jej následovali, protože je poháněla touha po vodě a blízké očistě těla. Hodilo by se i duše, ale holt, brali to, co je.

*

Po zbytek dnů, které tady trávili, se jen líně plahočili po pozemku a snažili se předstírat, že jsou šťastní, a že jim nic neschází. Stále je ale do očí prudce bil padající sníh, který dával jasně najevo, že si musí pohnout, nebo je všechny zasype. Chtěli pokračovat dál, ale Joffrey si vždycky našel něco, čím je zaměstnal.

Carol začínala znovu žít, alespoň se to tak zdálo, jelikož se ujala dobrovolnické práce ve škole, kde učila vše, co si pamatovala ze svých školních let nebo ze zkušeností, které nasbírala v průběhu života. Ty děti jí aspoň na chvíli zaměstnaly mozek, aby nemyslela na zlé věci, které se staly. Každopádně byla pořád odtažitá a zamlklá, ale Freya se s tím již smířila a ani jí to nedávala za vinu. Přece jen ztratit dceru a vzápětí manžela je zatraceně velká rána a Freya si uvědomila, že se chovala dost...hm, jak to jen říct? Jako necitlivá kráva.

Freya s Kieranem pomáhali Nickově skupině, která měla na starosti zásobování. Ve zkratce to znamenalo, že prohledávali všechny domy, vlastně cokoliv, kde mohlo být jídlo. Občas potkali zbloudilé duše pobíhající po špinavých a prázdných ulicích, které blokovaly auta. Když na ně zavolali, ignorovali je. Nick říkal, že někteří obyvatelé tohoto města dali přednost samotě. Jinými slovy se pomátli.
Mnohem důležitější byly však lodě. S Kieranem mnohokrát nepozorovaně utekli, když se skupina rozdělila, aby bylo hledání efektivnější. Zamířili k pobřeží, kde obdivovali písečné pláže, jelikož byly jediné nedotčeny rabováním lidí.

Brzy si zamilovali silnější vítr, který jim čechral vlasy, ale postupně nabýval na intenzitě a stával se chladnějším. Naskákala jim husí kůže, ale přes to všechno tam chodili rádi. Připadali si víc normální. Jakoby se nic zlého nestalo. Jakoby svět stále normálně fungoval. Racků létalo poměrně málo, někdy dokonce nezaslechli žádné chechtání. I racci raději odletěli pryč, cítili tu prázdnotu a přicházející smrt. Kéž by je lidé poslechli...

Každopádně nikdy nenašli žádnou loď, člun, cokoliv, na čem by mohli odplout. Když už se jim podařilo něco spatřit, jednalo se ve většině případů o vrak.

Z jednoho takového výletu za zásobami se asi před pěti minutami vrátili. Všichni nesli alespoň na půl plné vaky, což bylo podle zdejších podmínek chvályhodné, ale pořád je přepadaly myšlenky, že Joffreymu se to stejně nebude líbit.
Ostatně, za ním také mířili, aby mu ukázali jejich úlovek, a aby se zapsalo, kolik jídla ještě zbývá.

Nick rázně zaťukal a skupinka vešla dovnitř.

„Ach, jste zpátky. Dneska poněkud brzy," poznamenal Joffrey, když vzhlédl od novin, které zaujatě četl.
„Už to není, co to bývalo, Joffrey," odvětil poslušně Nick. Joffrey nad ním jen mávl rukou.
„Musíte rozšířit působnost. Mám vám sehnat víc lidí?"

Freya složila těžký ranec na zem, jelikož jí bolely záda. Ozvalo se hlasité žuchnutí plechovek, které nenechalo nikoho v klidu, ale Freya jen převrátila očima. Nechtěla tady poslouchat tyhle kecy, když se trmácela celé dopoledne, aby našli zásoby a místo vděku se dočkali nespokojenosti?!

„Ne, o tom to není Joffrey," pípl nesměle Nick. Bylo na něm vidět, že má koule stažené hluboko v zadku a odvaha byla rázem tatam.
„Tak o čem? Nechce se vám snad obětovat trochu více času pro tuhle komunitu? Nebo co? Přibývají nám lidé! Dokonce novorozeňata a my je musíme všechny zasytit, chápete?!" rozčiloval se Joffrey, až mu vyskočila žilka na čele. Zároveň prudce sňal z nosu brýle, které má zdá se na čtení. Hodil je ledabyle na stůl, až málem přepadly přes hranu. Kieran nakrčil obočí a pohlédl nechápavě na Freyu. Asi je dost naštvaný.

„Joffrey, ale..." zajíkl se Nick, „není to tak jednoduché. My nejsme roboti, musíme si někdy odpočinout!"

Freya už se začínala bát, že bude Nick malý strašpytel do konce téhle konverzace. Naštěstí se tak nestalo. Nemůže si přece nechat poroučet. Každý v této komunitě si je rovný, nebo ne?

„Nemusím ti snad opakovat, že pokud se chceme rozrůstat, což budeme, tak musíme mít dost jídla!" zpražil jej zarputilým pohledem, zatímco zatnul ruce v pěst. Takového jej opravdu Freya s Kieranem neznali a začínali pochybovat, že tady budou žít v klidu a míru.

Freya spatřila v Kieranových modrých očí pochopení. Naprosto rozuměl, co cítila a myslela. Nastal čas, aby se posunuli dál. Tohle zkrátka nebylo to, po čem toužili a necítili se, že tady zapadají. Nedokázali na všechno, co se stalo, zapomenout. Vždyť jsou ve válce! Celá americká vláda, včetně prezidenta Obamy, zahynula, stejně tak mnoho ostatních nevinných lidí a každým dnem umírají desítky dalších, nejenom na americkém kontinentu. Nemůžu si tady přece hrát na spasitele a zakládat nové rodiny, když nemám jistotu bezpečí a stability!

„My už půjdem, slíbili jsme, že pohlídáme Connora," zalhala Freya, když už jí nebavilo poslouchat to samé pořád dokola. Jako rozbitou hračku.
„Už? Ještě jsme přece neskončili," snažil se je přesvědčit Joffrey, ale Freya jen pokrčila rameny.
„No, bohužel. Mějte se," odvětila rázně a s Kieranem zanechali batožinu na místě a odporoučeli se pryč.

„To si dělají prd-"

To bylo to poslední, co zaslechli z přilehlé chodby, ale nevěnovali tomu přílišnou pozornost.

„Nechci tě nijak urazit, Freyo, ale tvůj strýc se chová vážně divně. Myslím tím to, že hrozně hysterčí, vlastně pro nic, za nic. A taky dost lpí na tom rozšiřování komunity. Vůbec se mi nelíbí, že lidi v našem věku už mají děti. Takhle by komunitu neměl zvětšovat, vždyť jsou sami ještě děti..."
„Celou dobu myslím na to samé. Už jen čekám, kdy se zeptá nás dvou..." podotkla kysele.

Kieran se zatvářil překvapeně. Zběsile zamrkal a odkašlal si. Cítil se snad...trapně?

„No jasně..." zamumlal téměř neslyšně a obratně změnil téma, „prostě mi připadá divné, že je tak hr do budování nových rodin, když na to nejsou dostatečné podmínky."
„Kéž bych ti na to dovedla odpovědět, Kierane. Popravdě už bych chtěla pryč. Všechno tady na mě dolíhá a já si připadám jako blázen, protože už ani nevím, co je skutečný, a co ne..."

„A proč bychom nemohli odejít? Nic nás tu nedrží a přece jsme tady ani nechtěli zůstat," podivil se, myslil si, že tu chce Freya zůstat navždy.
„Já chci pryč. Rozhodně tu nedokážu žít...prostě..." povzdechla si smutně. „Už se tu necítím jako doma. Amerika se změnila v hrobku, která nás tu všechny pochová..."
„Jenže kde splašit tu loď?"
„Hm. Toť otázka..." zamyslela se dívka. „Zkusíme se zeptat místních, třeba si nějakou ukrývají na bezpečným místě."
„Víš, kolik těch lidí tu je? Můžeme to dělat věčně," zabručel.
„Máš snad lepší nápad...? Myslela jsem si. Víš, co? Jdu na průzkum. Sejdem se u večeře."
„Cože? Blázníš? Teď hned?"
„Jasně. Pokud chcem vypadnout, musíme konat, milý Kierane. Nebo snad chceš přeplavat Tichý oceán?"
„Moc vtipný," procedil. Neměl rád, když si z něj utahovala. Holt, ti chytráci nesnesou kritiku.

„Tak zatím," zašvitořila a vyběhla z chodby ven. Pak se ale zastavila a přispěchala k němu, políbila jej na líčko a zase odběhla. Aby neřekl, že na něj zapomněla. Následný úsměv, jenž se mu objevil ve tváři, dívku zahřál u srdíčka.

Alespoň v něm měla oporu. To Freyu udržovalo na živu.