Celá skupina se líně šinula po liduprázdných ulicích San Diega, ze kterého zbyly jen trosky a oči pro pláč. Hoodovi s Oskarem kráčeli pospolu zhruba uprostřed stáda křupanů, kterým narostl nos pěkně vysoko. Byli na sebe tak příšerně hrdí. Založit komunitu by zvládl i Connor. V takhle těžkých podmínkách by bezpečí a ubytování uvítal snad každý. Takže zbývá jen jediné – sehnat nějaký velký prostor s objemnou budovou či odlehlým sídlištěm a je hotovo. Komunita založena raz dva.

Nick se neustále vyptával na Freyina strýce a na různé podrobnosti jejich životů, čím byli nebo kým se chtěli stát, až to Freyu postupně začínalo štvát. Nesnášela takhle vlezlé lidi, kteří zkrátka nedokázali pochopit, kdy je správný okamžik, aby zavřeli hubu.

„Nicku, ocenila bych, kdybys nás nechal chvíli být," opáčila Freya.
Několik zvědavých tváří se na ni obrátilo, a kdyby byl poblíž popcorn, jistojistě by si nabrali hrst, aby měli co zakusovat během přicházející hádky. „Měli jsme náročnou cestu," dodala rychle, aby zmírnila svá slova. Uměla být protivná a hrubá, ale nechtěla to své rodině zase zavařit. Chtěla jim dokázat, že se umí ovládat. Že se poučila z chyb. Pomalými kroky se k cíli posunovala.

„Já ti rozumím, Freyo. Opravdu, ale nemůžu do naší komunity dovést cizí lidi, bez toho aniž bych je poznal a určil, jestli jsou hrozbou, nebo ne," odvětil a Freya hned poznala, že svádí boj se zkušenostmi oplývajícím mužem a její argumenty jsou jen rozumy nějakého děcka. Zamračila se.

„Fajn. Máš pravdu," uznala umíněně, když se na ni opět varovně Kieran zadíval. Bál se, aby neudělala zase nějakou hloupost. Klidně by je mohli vyhodit před branami. „Ale myslím si, že máme právo rozhodnout o tom, o kolik se s váma podělíme. Nevím, jak ostatní a vlastně mluvím i za svýho bratra, já nemám plánu vyžvanit vše, co se týká mí minulosti."

„Hej! Já si chci taky sám rozhodovat!" ozval se ublíženě Connor a bylo to snad poprvé, kdy jej Freya viděla takhle vzdorného.
„Connore, teď se baví dospělí," připomněla mu. Otevřel však ústa, aby jí ještě něco sdělil, ale nakonec se neodvážil. Matka si jej vzala stranou a něco s ním řešila. Konečně se asi probrala. Sice se začala více starat, ale pořád byla mlčenlivá, odtažitá a bojácná.

„A ty už jsi plnoletá?" ptal se Nick. Trefil do černého.
„Nejsem. Včera mi bylo devatenáct," oznámila Freya lhostejně. Nebyl čas na nějaké oslavy či blahopřání. Ostatně o to ani nestála. Když s nimi nebyl Richard, už to nikdy nebude takové, jak to bývalo. Rodina nezapomněla, ale zkrátka nad tím společně mávli rukou.

„Ach. Devatenáct. To máš ještě daleko do plnoletosti," ušklíbl se Nick, až mu oči zajiskřily. „Hádám, že tvému příteli je stejně?"
„Je o rok starší."
„Tak už mi řekněte, jak se ten váš strýc jmenuje," trval dál na svém. Freya semkla tvrdě čelist. Fakt ji štval.
„Tohle je přesně ta věc, kterou si nechám pro sebe," umínila si.

Kieran se přiblížil, aby byl Freyi na blízku, kdyby jej potřebovala. Ochranářsky ji objal kolem pasu, což neuniklo Nickovu oku, které se přimhouřilo. Nedokázala říct, jestli jí Kieranova blízkost byla potěšením, jelikož se zase mírně odcizili, když Richard zemřel.

„Neberte nás špatně," vložil se do toho nakonec Kieran, „Freya to nemyslela zle, ale my vážně jen hledáme našeho strýce. Nemáme v plánu se u vás zdržet. Míříme dál."

„Dál? Kam byste asi tak chodili? Tohle je náš domov. Vše, co si můžete v těchto těžkých časech přece přát," rozpřáhl ruce a ukázal na okolní krajinu, která však byla dobře skryta panelovou zástavbou a rozlehlým městem. Ráj na zemi to rozhodně nebyl.
„Vidíte? Padá sníh," opravil jej Kieran, když natáhl dlaň, do které mu padaly malinké bílé vločky. Ty však hned roztály. Freya se užasle zadívala na oblohu, ze které andělé sypaly vločky.
Opravdu sněží!

„No a?" broukl Nick, jenž se prostě nenechal ničím zviklat.
„No a? Děláš si srandu? To znamená jediné, klima se rapidně změnilo. Nastane další doba ledová."
„To jsou kecy," odbyl jej tvrdohlavě. Freya protočila očima. Když Kieran něco řekne, vždy je to pravda.
„Nejsou. Ta bomba vehnala do atmosféry hustý mrak popele a dýmu, který částečně zastínil Slunce. Jeho paprsky tou vrstvou snadno neproniknou," poučoval jej. „Nemáte náhodou dozimetr? S tím bych lehce potvrdil svou teorii."

„Nemáme," odsekl. Pak se odmlčel a vzhlédl k nebi. Zdálo se, že jeho arogance utrpěla jistou ránu, ale jen na malý moment. Pak jen zavrtěl hlavou a zrychlil krok.

Aneb pravda bolí.

*

Po hodině cesty se objevili na kraji města. Stáli před obří bránou, složenou z plechů, kterou hlídala dvojice ozbrojených mužů. Ač Freya pohlédla na jakoukoli stranu, nikde neviděla, kde ten plot končí.
Jak je to místo veliké?

Vzadu si všimla prostorné obory, kde se sice nacházely krmelce, ale žádná zvěř. Že by místní komunita vyjedla veškerou populaci?
Nick se chvíli domlouval s hlídači brány, až jeden z nich, nejspíše jeho kamarád, když se chlapácky objali, vytáhl z kapsy vysílačku a tiše do ní hovořil.
Pak se na ně Nick obrátil. „Vydejte nám vaše zbraně."

„Proč?" ptal se neochotně Oskar, kterému se příčilo se rozloučit se svou pistolí. Byla to síla zvyku, cítil se líp, když ji měl schovanou za opaskem.
„Nechceme riskovat, že by mohlo dojít k nějakému neštěstí. Máme uvnitř rodiny."
„Fajn. Ale budou nám navráceny, až se rozhodneme odejít?" ujišťoval se Kieran moudře. Dospěl až moc rychle a Freya si zamilovala tuto jeho stránku, jež uchopila roli vůdce pevně do hrsti. Zároveň jeho moudrost vzkvétala. A s tím i určité myšlenky, že se o Hoodovy musí starat zrovinka tak, jako Richard před ním. Ale občas odbíhal ze své role a stával se právě Freyiným otcem a za to jej nesnášela.

„Jistě," odpověděl nakonec Nick a oni tedy svolili. Nebyli v pozici, aby si mohli diktovat podmínky.
Pak se brána konečně otevřela a skupina vešla dovnitř. Hoodovi překvapeně zírali na velké haly, kolem kterých se pohybovali lidé a dokonce i rodiny. Dětí tu běhalo požehnaně. Několik maminek je začalo umravňovat, když skákaly po studni, jejíž poklop se nebezpečně kymácel. Freye nestačilo uniknout, jak byly všechny hrozně mladé. Ne o moc starší než ona sama.

Ty tedy nespěchaly.

„Nebudu tady svolávat celou komunitu, takže mi řekněte jeho jméno, ať to máme z krku," dožadoval se Nick a tentokrát nezaslechli žádnou něhu v jeho hlase.
„Je to můj bratr Joffrey," odvětila poslušně matka.
„Mami!" obořila se na ni Freya. Jak mohla!
„Freyo, třeba je to tak lepší," odporoval Kieran. „Chceš ho přece najít, ne?"

„Joffrey? Můžete to upřesnit? Máme tady asi deset mužů, kteří se jmenují stejně," požádal ji Nick mile.
Matka přátelsky přikývla. „Joffrey Mallock. Měl by mít těhotnou přítelkyni."

Nick povytáhl překvapeně obočí a rozhlédl se mezi své kumpány. „Opravdu?"
„Jistě. Vím přece, kdo je můj bratr," odpověděla mu otráveně.
„Aha. Tak to nebude vůbec problém, zavedu vás tam," rozhodl a na patách se obrátil a začal udávat směr. Jeho sbor poradníků za ním horlivě pelášil. Ani Hoodovi nebyli výjimkou.

„Co to bylo za pohled?" sykla Freya tiše směrem ke Kieranovi.
„Nevím. Taky se mi nezdál. Podle mě vašeho strýčka asi zná," pravil a přemýšlivě nakrčil obočí.
„Uvidíme..."

Matka se prodrala dopředu a dohnala Nicka. Connor se proto připojil k Freye a Kieranovi. Freya se na něj jen omluvně usmála a chytila za ruku.

„Co jeho přítelkyně Sophie? Nevíte něco? Co to miminko?" ptala se zvědavě Carol.
„Zdravá holčička. Pojmenovali ji Tris," zašvitořil Nick, zjevně potěšen, že se Carol začala zajímat.
„Panečku!" zvolala nadšeně. „Nemyslela jsem si, že v takovém prostředí někdo dokáže porodit dítě..."

„Divila byste se, jak zkušené a šikovné lidi tady máme. Navíc Sophie je zdravá a silná žena, přesně takhle bychom chtěli vychovat všechny děti."
„Tedy...to je chvályhodné," vypravila ze sebe ohromeně a Freya jen protočila očima. Najednou ožila při zmínce dítěte, ale to, že za sebou má dvě vlastní, to jí bylo šumák. Bariéra se mezi dvěma ženami při narážce na děti prohlubovala.

„Myslím si, že i vy byste mohla mít ještě jedno děťátko. Tady se plní zázraky!"
Matka se zajíkla a poplašeně se na Nicka zadívala. „Já...já...můj partner...tedy chci říct...on..." drmolila nesrozumitelně.

„Uklidněte se, em..." Nick se na nás prosebně zadíval, jelikož si nemohl vzpomenout na její jméno, když začala Carol mírně vyšilovat.
„Carol," odsekla Freya otráveně. Ti chlapi mají jednoduché úkoly a ani ty nedokážou splnit na sto procent.
„Carol, klid. Nemyslel jsem to nijak zle..." snažil se jí uchlácholit.
„Ne...ne...já nemůžu....Richard...co by tomu řekl Richard...on..."

„Mami!" zavolala na ni Freya, když se zdálo, že zašla až moc za hranice pološílenství. Muselo ji vyvést z míry, když jí Nick nabídl, že by mohla znovu otěhotnět. Ale Carol byla vždy věrnou ženou. Tahle možnost, kterou jí nabízel, nepřicházela přece v úvahu...

Pořád si však mumlala pro sebe, což Nicka mírně vyděsilo. Freya zrychlila krok a jemně ji objala.
„Mami? V pořádku?"
„Richard...kde je Richard?"
„Mami? Co to povídáš? Vždyť víš, že táta..." zajíkla se a hlas se jí na konci zlomil. Freya si odkašlala, aby to zakryla.
Carol se na dívku zadívala s takovou bolestí v očích, až Freye málem puklo srdce žalem. Přikývla a dívka poznala, že je zase zpátky mezi nimi – normálními.
„Běž za Kieranem prosím," požádala ji Freya a ona tak bez řečí udělala. Připadala si jako hlava rodiny. Vůbec se jí to nelíbilo.

„Můj táta zemřel před měsícem...teda nejsem si jistá přesně, protože jsem to přestala po čase počítat. Je to o tolik těžší, když nemám kalendář nebo jen mobil," vysvětlila mu.
Nick jen soucitně přikyvoval.
„Je to pro mámu pořád citlivý téma. A nemyslím si, že je v takový kondici, aby porodila," dodala.

„Chápu. Nebudu se o tom zmiňovat," vyhrkl až přehnaně účastně. „Ale nepodceňuj sílu našich odborníků, Freyo. Dokážou divy. Navíc, jak bys chtěla, aby se komunita rozšiřovala?"
„Nechtěla bych, aby se do tohoto světa narodilo mí dítě," sdělila úsečně.
„Je to ale povinnost ženy, aby rodila."

Freya měla chuť protočit očima, ale neodvážila se, když stáli tváří v tvář. Nejraději by jej za jeho emancipační kecy nakopala. Větší blbost v životě neslyšela! Byla alergická na muže, kteří si mysleli, že úkolem ženy je jen rodit. Každý má právo zařídit si život podle sebe. Nikdo by mu jej neměl diktovat.

„To jsou teda dost zaostalý názory. Tohle platilo za dob středověku, dnes ne," odvětila.
Nick se však nenechal vyvést z míry. „Ano, řekl jsem to dost neomaleně, ale zkrátka je to tak. Copak to nevidíš, Freyo? Lidstvo, tedy Američani, jsou na pokraji vyhlazení. Musíme se postarat, aby nedošlo k úplnému."

„Copak to nevidíš, Nicku?" napodobila ho posměšně, „tahle země se potápí. Neexistuje nic, co bysme pro ni mohli udělat. Jdem prostě ke dnu. Tady není už místo pro život."

„Na to jsi ještě moc mladá, mohl jsem čekat, že mne nepochopíš. Snad změníš názor, až se potkáte s Joffreym. A doufám, že tady setrváte. Tebe a Kierana potřebujeme jako sůl."
„Nikdy ho nezměním," odsekla tvrdohlavě.

Nick se jen ušklíbl. „Joffrey nám velí. Tohle místo, tahle komunita, to byl jeho nápad. Vše zrealizoval a vše šlape jako hodinky. A co se týče vás, jste nová a mladá krev, naši pokračovatelé..."

Freya neodpověděla. Nově nabyté informace ji překvapily. Můj strýc velí těmto lidem? Na co potřebují velitele? A co to má znamenat ty zaostalé myšlenky? Jaké s námi mají plány?

Zbývalo jediné - nechat se provést těmito dveřmi, za kterými bezesporu sedí Joffrey a už je očekává.

Stejně jako jejich osud.

*

„Tady obyčejně Joffrey dumá nad vylepšením tábora, když teda není u své rodinky," zasmál se pobaveně Nick a ostatní jeho kumpáni jej sborově následovali.
Nick poslušně zaťukal a Freya začínala přemítat nad tím, jakou moc tady Joffrey vlastně má. Nebojí se vzpoury? Jestli teda něco takového existuje v postapokalyptickém světě.

„Dále," ozvalo se ostře. Carol hned poznala bratrův hlas, ačkoliv byl chraplavější a výraznější. Zestárl. A ona taky.

Vstoupili dovnitř. Přes tu hordu, která se tam nahrnula, ani pořádně neviděli, kde je.
Když se rozestoupila, uzřeli. U velkého, ale odřeného stolu seděl postarší muž, jehož šediny svítily pod denním světlem, které každým dalším východem slunce sláblo a sláblo, až nastane částečná tma a doba ledová. Kolikátá? Čtvrtá?

„Kdo to je, Nicku? Nemám čas vysvětlovat nováčkům pravidla, postarej se o to. Musím za Sophie. Tris slaví jmeniny," zamítl Nickovu žádost, aniž by přesně věděl, o co jde.
„Ne, Joffrey, počkej. Je to prý tvoje rodina."
„Tohohle teda neznám," odsekl Joffrey, když ukázal prstem na Kierana.

„Joffrey, to jsem já, Carol." Joffrey zbystřil a na tváři se mu objevil příjemný úsměv, když se podíval na svou sestru. Jeho první reakce však byla poněkud nepřátelská, a tak trochu naháněla strach. Šlo poznat, že roli vůdce bere vážně. Smrtelně vážně.

„Carol!" zvolal nevěřícně a vydal se s ní přivítat. Uvěznil ji v medvědím objetí, až ji nohy vlály ve vzduchu a ona jej přátelsky poplácala po zádech. Měřil snad sto devadesát centimetrů, takže většina lidí v místnosti byla oproti němu hobit. „Co tady děláte? Koho to máš sebou?" zarazil se, když nesourodou skupinku změřil zvědavým pohledem.

„Freyu asi znáš, i když už vyrostla, cos ji posledně viděl. Jak je to vůbec dlouho? Pět let?" ptala se máma, když se zavěsila do svého bratra.
„Asi jo. Nepamatuji si přesně," odvětil a obrátil svou pozornost na Freyu, „od posledně ti přibyly nějaké zuby."

„Nečekaně," utrousila kysele..
„Och. Pořád stejný bručoun," zasmál se a máma ho následovala.

„A tohle je...Connor, že?"
„Ano. Je trochu plachý, tak jej omluv, jestli se schová nebo neodpoví," ospravedlnila jej máma.
„Connore, kámo, jak se máš?" klekl si, aby se s ním pořádně přivítal. Connor se nesměle usmál a stydlivě ustoupil za Kierana.

Strejda zpozorněl a postavil se. Kierana převyšoval, ale to jej nevyvedlo z míry.
„Kieran, Freyin přítel," představil se, když Joffreymu podal zdvořile ruku. Ten ji s radostí přijal, ale neunikl mu až moc uspokojivý pohled.
„Přítel, jo? To jsi teda vyrostla, Freyo," podotkl rozverně, když opět přistoupil k mámě.
„A ty zestárl. Ty šediny jdou horko těžko přehlédnout."

„Freyo! Mluv se svým strýcem slušně!" Zpražila ji Carol. Najednou se chovala jako matka. Tohle její divadlo však Freya podporovat nebude.

„A tohle je Oskar. Přidal se k nám nedávno," představila jej Carol nakonec. Joffrey mu kývl na pozdrav a Oskar jej opětoval. Vypadali jako dva samci bojující o nadvládu. Zatím jen pohledy.

„Carol, kde je...Richard?!"

Carol zmučeně přivřela oči, ze kterých se draly slzy. Joffrey pochopil. Nikdo nic neřekl, ale ani to nebylo potřeba.

„Víte, co? Pojďme všichni do jídelny, stejně je čas večeře!" navrhl Joffrey rozjařeně, aby odvedl jejich myšlenky jinam.
„A co jmeniny Tris?" podotkla Freya suše. Na vlastní dceru by přece neměl zapomínat. Nehledě na to, že mu to manželka bude až do smrti připomínat.

„Ach! Já hlava děravá. Díky, Freyo, málem jsem zapomněl. Nicku? Nicku, prosím, dojdi pro ně do našeho hlavního stanu. Sejdeme se v jídelně. Děkuju," rozdal rozkazy a usmál se na svou neteř. Zářivý úsměv doplnily bílé perly v podobě zubů. Freya mu úsměv rozpačitě vrátila. Vypadal jako věrná kopie Carol. V mužském provedení. Jeho vlasy sice byly celé bílé, ale jeho hnědé oči byly téměř identické.

Byli koneckonců rodina, Joffrey nebyl jejich nepřítel. Byly to jen návyky z dřívějšího života v nebezpečné přírodě. Neradi si někoho pouštěli k tělu.

*

„Musíte mi všechno vyprávět!" zatrylkoval Joffrey, když všichni seděli u kulatého stolu, přitom si nebyli rovni. Jaká to ironie. Z Joffreyho a jeho rodiny cítili mírnou povýšenost a možná i hrdost, že vykonali takhle "velké" činy.

Kolem nich cinkaly příbory o talíře a ozývalo se dokonce i říhání mužů. Nikdo nevěnoval přílišnou pozornost novým návštěvníkům, kteří seděli s rodinou vůdce u jednoho stolu. Sophie seděla vzpřímeně, jakoby spolkla pravítko a límeček u košile měla perfektně upravený. Ostatně, celá se vyparádila. Připadali si oproti ní jako smradlaví ušmudlenci.

Malá Tris, které bylo podle všeho deset měsíců, seděla ve speciální sedačce, která byla trochu roztrhaná a fleky od bůhví čeho nešly vyprat. Oči měla jako studánky, a když se usmála, ďolíčky se objevily.

„Není toho moc..." odbyla jej Carol, jakmile dožvýkala sousto.
Na stolech se nacházely svícny i obyčejné svíčky, dokonce i petrolejové lampy, a tak si připadali jako za časů minulých. Nálada by vyhovovala.

„Ale prd!" usadil ji, „jak jste se sem dostali?"
„Pěšky. Jak jinak. Nesehnali jsme auto. Zprvu jsme měli, ale pak o něj přišli, když nás sprostě okradla žena, které jsme se rozhodli pomoct. Další auto se rozbilo v Nevadě. Od té doby se pohybujeme pěšky."
„To je hrozné!" zvážněl Joffrey.
„Ale prosím tě! Copak vy dva! Sophie byla těhotná, nedokážu uvěřit, že porodila v takovém stresu a době!" otočila.
„No...bylo to těžké," uznal, když láskyplně pohladil po ruce svou ženu, „ale kolem nás se pohybovali hodní a vstřícní lidé, takže vše dobře dopadlo."

„Jak z pohádky," neodpustila si Freya.
„Freyo!" zvolala matka výhružně.
Dívka jen protočila očima. Bylo jí jedno, co si kdo myslí.

„Počkat, počkat!" zakřičel najednou. V očích se mu zrcadlil děs a zmatek. „Co Julia! Co se jí stalo?!"

Trefil do černého. Všichni upustili poplašeně příbory, až to hlasitě zadunělo a zacinkalo. Dotkl se citlivého tématu, které nechtěl nikdo nikdy vytáhnout z hloubi své duše.
Freya semkla tvrdě čelist a dívala se do stolu, aby předešla očnímu kontaktu. Měla na krajíčku a nechtěla, aby ji tak kdokoliv uviděl.

„Julia...to nepřežila," odvětila Carol plačtivě. Hlas měla zastřený, připravený k pláči.
„Ježíši Kriste! Jak já na ni mohl zapomenout! Vy jste mě překvapili, když jste se tu tak nečekaně objevili! Úplně jsem ji vymazal z paměti!" bědoval Joffrey. Šlo poznat, že jej Juliina smrt zasáhla. Alespoň to nehrál. Cítili to. „Co...co se stalo?"

„Freyo," zvolala Carol přes druhý konec stolu, „tys s ní byla naposled, pověz to ty," pobídla jemně, hlas stále zastřený pláčem.

„Když teda tak moc dobře víš, že jsem s ní byla naposled, proč mě nutíš to říkat?!" zaškaredila se. Nemusela se ani otáčet pohled na Sophie, věděla jsem, že si něco výchovného drmolila pod vousem. Ne že by nějaký měla. Asi.

„Myslela jsem..." zajíkla se Carol, „že to pro tebe bude lepší. Vysvobodíš se z provinilosti..."
„Cože?!" Freya prudce vstala od stolu a vzteky se třepala. „Chceš říct, že za její smrt můžu já?!"

„Sedni si, Freyo," napomenul ji strýc. Z jeho hlasu se ozývala autorita. „Nechci žádné zvědavé oči. Stačí, že už teď jsi přilákala nějaké posluchače. Prosím," dodal.

Přes všechnu zlost, jež dívka cítila a nenávist, která se objevila nečekaně a rychle taky zmizela, nakonec poslechla. Kieran ji v uklidňujícím duchu stiskl stehno. Ruce měla stále zaťaté v pěst. Jak jen mohla...

„Freyo, přestaň slyšet to, co chceš slyšet, abys pak měla důvod ostatní nenávidět. Prosím. Nemyslela jsem to tak. Jak bych i mohla! Já jen, že tě to musí mrzet a kdoví proč nemůžeš v noci spát..." obhájila se.
„Hm, starej se o svůj spánek," utrousila, stále trochu nakrknutě.
„Můžeš se toho ujmout?" pobídla ji Carol, úplně ignorovala dceřina drzá slova.

Přikývla.

Ahoj.
Co říkáte na dnešní díl?