Kráčeli vstříc San Diegu, kde by údajně měl žít Freyin strýc Joffrey, který vlastní jachtu. Joffrey, tedy Carol bratr, se živil jako právník, a tak si nahrabal za krátkou dobu velmi slušné jmění a odstěhoval se do lepších končin. Podle posledních zpráv, které si se sestrou vyměnil, Hoodovi pochopili, že se usadil v San Diegu se svou novou partnerkou Sophií, aby společně založili rodinu.

Joffreyho loď by se jim hodila. Za předpokladu, že se sám nenalodil a neopustil svou rodnou vlast, potápějící se loď. Leč nebylo možné se s ním nijak spojit, a tak doufali, že nemíří do slepé uličky.

Vědomí malé naděje v podobě Joffreyho lodě je drželo nad hladinou. Stačilo by jen málo a rozbili by se jako domeček z karet. Už tak byla nálada v jejich skupince na bodu mrazu. Všichni se uzavřeli do sebe a každý se vyrovnával se žalem po svém.

Nejvíce to doléhalo na Carol. V noci nespala, a ráno se pak plahočila jako zombie. Pod očima se jí objevily obrovské vaky, které se stále jen prohlubovaly. Freya nevěděla, jak ji pomoci, protože sama netušila, jak se se ztrátou otce vyrovnat.
Connor to možná vnímal méně emotivně. Spíše uměl dobře skrývat pocity. Navenek působil lhostejně, ale bylo jasné, že jej žal sžírá zaživa. Musel. Vždyť Richarda měli všichni rádi.

Freya hloubala, zdali se měla Connorovi více věnovat, aby na něj ztráta otce nepůsobila tak děsivě, ale bylo těžké skloubit všechny věci dohromady. Musela obstarávat zásoby, na půl vést skupinu, hlídat ji a zvládnout své démony, kterých měla požehnaně. Děti se však dokázaly adaptovat rychle. Doufala, že otcův skon v něm nezanechá nějaké následky do budoucna. Předsevzala si, že se mu bude více věnovat.

Před týdnem Hoodovi s Oskarem přešli hranice Kalifornie, takže se blížili vytouženému cíli. Ulice byly vesměs prázdné, občas narazili na poustevníky, kteří hledali lepší budoucnost jako oni, ale někdy na otrhané strašáky snažící se nahrabat si poslední zásoby z obchodů, jenž měly rozbité výlohy a byly dávno rozkradené.

Vesnice byly kompletně liduprázdné. Dalo se to čekat. Zásoby zde docházely rychleji. Proto všichni zamířili do měst, odkud však utíkali ostatní v návalu paniky a zmatku.
Hoodovi však museli změnit směr. Drželi se až moc při severu, ale San Diego se nachází na jihu. Nepatrná odchylka, která je bude stát pravděpodobně asi tři hodiny cesty navíc.

Oskar zapadl do skupiny dobře. Byl na něj spoleh a pro Connora představoval důležitý mužský prvek. Oskar stejně trávil většinu času s Kiearanem, se kterým se sblížil. Freyu bodl osten žárlivosti, ale nakonec si uvědomila, že je oba od sebe odstrčila. Mohla si za odcizení sama. Zkrátka ale chtěla být sama, což nikomu chvíli nevadilo, neboť každý toužil po chvíli pro sebe. Pak to ale hraničilo s depresí.

Freya si vzpomněla na slova, jež vyřkl Connor a stále jí vrtala hlavou jako nejsložitější hlavolam světa.

„Kéž bys neodešla, ale já vím, že jednou budeš muset..."

Když je ke všemu opustil i táta, nedokázala si představit, jak se Connor asi cítí.
Bylo jí z toho do breku. Tak moc se bála, že už se nikdy z té hromady neštěstí nevyhrabou.

Myšlenkami se přesměrovala zpět k prvnímu dni, kdy apokalypsa začala. Musela si vyčistit hlavu, i když moc dobře věděla, že to, co odhalí ve své ztrouchnivělé paměti, která si nedokáže ani zapamatovat jednotlivé značky chemických prvků, bude mnohem zrůdnější.

Cokoliv pohřbíte hluboko, se vždycky stejně vyhrabe na povrch.

Nakonec jsme všichni seděli v obýváku u Blossomů, tedy Kieranovy rodiny, i když táta chtěl tak moc vypadnout. Nemělo to však smysl. Kieranovi rodiče měli dorazit co nejdříve, a tak táta svolil, že na ně počkáme a vyrazíme společně. Neustále si ale mručel pod vousy.

Nálada v místnosti se pohybovala jen na záporných hodnotách, všichni samozřejmě věděli, odkud se vrací. Z pásma radiace.
Držela jsem Kierana za ruku, abych jej ujistila, že i v tom nejhorším tady pro něj budu. Celý se klepal a v obličeji byl bílý. Teď sváděl vnitřní boj, ke kterému mě nepotřeboval. Spíše nechtěl. Cokoliv bych řekla, nezměnilo by tu nejistou situaci.

Vtom se ozvalo rachocení klíčů v zámku. Všichni jsme se postavili. Táta objal mámu kolem ramen, jako by ji chtěl před něčím chránit. Connor byl netečný ke všemu, co se právě odehrávalo. Hrál si v koutě s Kieranovými dinosaury, které mu dost neochotně zapůjčil. Kieran dokázal být na svou sbírku dinosaurů až moc háklivý.

Kieranova ruka se zničehonic odpojila od té mé a vyběhl ke vchodovým dveřím. Nechala jsem ho.
Za chviličku zmizel za rohem. Zhluboka jsem se nadechla.
Ať je vše dobrý, modlila jsem se úpěnlivě.

Slyšela jsem jen šťastná zvolání, která se však později ztratila do nesrozumitelných zvuků, kterým mé uši nerozuměly.
Pak tři postavy vstoupily do obýváku. Všichni zatajili dech. Atmosféra by se dala krájet. I spadlý špendlík by šel zřetelně slyšet.
První, co jsem zaregistrovala, byly strhané a zsinalé tváře.

„Ahoj. Omlouváme se za...za...za," rozkašlal se hrozivě pan Blossom, až se prohnul v zádech a zakryl si už přichystaným kapesníkem ústa. Když záchvat polevil a pan Blossom se mohl opět zhluboka nadechnout, povšimla jsem si, že kapesník byl zborcený krví.

„Louisi, teče ti krev i z nosu," přispěchala k němu jeho žena, paní Blossomová, jež začala pečlivě otírat manželův nos.
„Och..." bylo jediné, na co se zmohl.

„Mami, co se to děje?" ptal se vystrašeně Kieran.

Kieranovi rodiče se na svého syna nejistě zadívali. Pak se obrátili jeden na druhého v naději, že bude jeden z nich schopen vše vysvětlit. Očividně se ani jednomu nechtělo.

„Víš...myslíme si..." začala jemně jeho matka, která si upravila sukni k pasu. „Zkrátka není pochyb o tom, že nás radiace zasáhla. Všichni jsme slyšeli zprávy. Víme, že jsme se pohybovali v tom okruhu."

Upřímnost, s jakou to zlé znamení vyřkla, mne překvapilo. Otevřela jsem ústa dokořán. Pohlédla zároveň na Kierana, který měl slzy na krajíčku.

„To...to není pravda!" vyhrkl ublíženě a na konci se mu zlomil hlas.
„Zlato..." přispěchala k němu, jako by jej chtěla obejmout. Pak se zarazila. Udržela si odstup. Slyšela jsem, jak Kieran vzlykl a já sama měla co dělat, abych nepropukla taky v pláč.
Nejistě jsem se přesunula ke své rodině, protože jsem si připadala jako vetřelec, který narušuje intimnost jejich společného a dosti možná posledního okamžiku.

„Je mi to tak líto," popotáhla paní Blossomová. Viděla jsem ji do obličeje, po kterém jí tekly slzy jako hrachy. Zároveň když si utírala sopel z nosu, na hřbetu ruky se jí objevila rudá tekutina. Všimla jsem si, že se zajíkla.

„Mohu...mohu vás na chvíli vyrušit?" proťal emotivní chvilku hlas mého otce.

Blossomovi mu mlčky přitakali a vyčkávali, co jim chce táta sdělit. Sama jsem byla zvědavá. Julia se držela s matkou za ruce a obě vypadaly rozrušeně.

Proč jsem si připadala tak ztracená? Necítila jsem v tu chvíli nic.

„Jak...jak...ehm. Jaké jsou projevy?" vysoukal ze sebe táta. Šlo na něm vidět, že je mu krajně nesympatické zmínit se o blízké smrti.

Kieran sebou nepatrně trhl a zároveň semkl tvrdě čelist. Očividně mu nové téma bylo proti srsti. Komu by nebylo.

„Jsme v počáteční fázi, prvním symptomem byla nevolnost," odvětila upřímně.
„Není...není nějaká š-šance?"

Oba Kieranovi rodiče zavrtěli hlavou. Zamumlala jsem tiché pane bože a přivřela soucitně oči. Měla jsem chuť přejít ke Kieranovi a pořádně jej obejmout, ale neodvážila jsem se.

„Co budeme dělat?" pronesla váhavě má matka, když se konečně taky zapojila do konverzace. Já raději mlčela, neboť jsem se nechtěla cpát mezi dospělé, jelikož můj názor by stejně neměl žádnou váhu. Nevýhoda býti puberťákem.

„Netuším," přiznal pravdivě pan Blossom, když posmutněle pohlédl na svou ženu. „Chceme strávit co nejvíce času s Kieranem. To je asi pro nás nyní nejdůležitější. Nemůžeme po vás chtít, abyste na nás nějak čekali. Rozumíme, že chcete odejít. Nebudeme vás zdržovat."

„Ne, ne. Takhle jsem to nemyslela, Louisi," namítla mu máma vystrašeně, když pohlédla na svého muže. Nic neříkal. Ulevilo se jí.
„Bude nám potěšením, když se k nám přidáte. Co bychom to byli za rodinu, kdybychom vás nechali na pospas osudu?!" dodal Richard.

„Rodina?" vyhrkla jsem nevěřícně. Naše vztahy v obecnosti nebyly kdovíjak skvělé, proto mne překvapilo, že použila tento termín. Vůbec jsme se jako rodina nechovali.

Vlastně mě to přivedlo k myšlence, že pro Kieranovy rodiče jsem nikdy nebyla dost dobrá. Dávali mi to patřičně najevo. Oni byli něco - měli tituly na Harvardu. Jejich syn byl úspěšný ve všem, co dělal, hlavně tedy při studiu a já byla jen mastný flek, který se mu přilepil na košili.

„Ano, rodina, Freyo," zopakoval ostře Richard, aby mi dal najevo, že všechny osobní spory jdou na jinou kolej vzhledem k situaci, jaká nastala. Polkla jsem ostrá slova a odmlčela se. Nemohla jsem si nevšimnout zvláštního pohledu, jenž mi věnovala paní Blossomová. Rozhodně ve mně zanechal smíšené pocity. Na Kierana jsem se však podívat nedokázala. Uměla jsem si představit jeho výraz. Plný zklamání.

„Děkujeme," odvětil vděčně pan Blossom.

*

Od té chvíle jsme cestovali společně jejich velkou dodávkou. Na střídačku řídil můj táta a pan Blossom, ale po nějaké době řízení zůstalo čistě na tátovi. Oba Kieranovi rodiče postupně začínali pociťovat ohromnou únavu, která je upoutala na zadní sedadla dodávky.

Postupně Blossomovým začaly vypadávat vlasy. Nejprve po menších chomáčích, další den už měli hlavu holou jako vajíčko.
Horší bylo, že ta radiace je požírala i zevnitř. Nebylo úniku.

Po třech dnech jsme museli často zastavovat, aby si stačili odběhnout za keř vykonat potřebu. Neustále se to stupňovalo, až nakonec neměli vůbec žádnou sílu na to, aby jen spolkli nějaké sousto.
Krev se jim nyní spouštěla stále častěji a častěji, až ji přestali utírat a jen bezděčně seděli opření o stěny dodávky. Byl to opravdu žalostný pohled, který mě poznamenal na celý život. Nás všechny.

Kieranovi rodiče zemřeli pátý den po jejich příjezdu do Utahu.
Posledním stádiem byl totální kolaps životních funkcí způsobený nekonečnými průjmy. Už ani neměli, co vypudit z těla, a tak přišly na řadu orgány.

Zrovna když jsme chtěli sjet z cesty a pohřbít je, silnice byla zatarasená dvěma pickupy. Kolem nich byla nashromážděna asi desítka mužů, která vypadala celkem hrozivě.
Blokovali nám cestu.

Otec se rozhodl je objet, a tak vjel na trávník. Opatrně kolem nich prokličkoval a jel dál. Freya se podívala zadním oknem na muže, kteří vytahovali lopaty a zamračeně hleděli na jejich dodávku. Náš pes Ronnie nadšeně hleděl z okna. Jeho ocas kmital sem a tam. Těšil se ven.

Táta vypnul motor a zařadil ruční brzdu. Vystoupil. S Kieranem a mámou jsme jej následovali. Ronnie vystřelil jako raketa. Běžel docela daleko a hned zvedl nohu. Pořád jsme na něj ale dobře viděli.

„Začnu kopat," rozhodl táta a s lopatou v ruce se vytratil. Kieran nepřítomně hleděl na dva pytle a slzy se mu zaleskly v očích.

„Nedívej se tam," napomenula jsem jej jemně. Trhla jsem s ním, aby se mi podíval do očí. Vypadal zmučeně. „Všechno bude dobrý, jo? Jsem tady, my všichni... společně to zvládneme."

Plačtivě přikývl. Přitáhla jsem si jej do objetí.

„Vypadněte. Tohle je naše území." Ozvalo se najednou.

Vzhlédla jsem a málem sebou sekla, když se před námi objevili ti muži. Vypadali nepřátelsky.

„Chceme jen pohřbít naše mrtvé a zase se vrátit. Zabere to možná půl hodiny," odvětila jsem rozpačitě. Nechápala jsem, proč se starají. Už déle nezáleželo na vlastnictví a pozemcích. Peníze a majetek ztratily cenu.
„Neslyšela si snad?!" Šlo poznat, že něco ukrývají, jelikož opodál stály stany a vedle skupinky se nacházela díra, kterou se snažili blokovat svými těly. Na zemi leželo náčiní v podobě rýčů, krumpáčů a lopat. Zamračila jsem se.

„A co tady jako hlídáte tak důležitýho?!" štěkla jsem v odpověď. Tohle byl po dlouhé době jediný sjezd z dálnice a my jej hodlali využít. Nemohli jsme Kierana již déle trápit.

„Co je ti po tom," prskl jeden s dredy. Jeho modré oči svítily jako led.

Najednou se mezi nimi objevil táta. Čelo měl orosené potem. Začal si mnout vousy mezi prsty, což znamenalo, že má strach a nechce se do ničeho hrnout po hlavě.

„Freyo, zalez do auta," zavrčel nakonec.
„Jo, Freyo, vystřel. Tohle je mezi chlapy," popíchl mě druhý s dlouhými vlasy až po pás. Paže mu hrály všemi barvami způsobené spousty tetování.

„Hele. Mám toho dost. Tohle není vaše půda, můžem si tu dělat, co chceme, stejně jako vy. Tak se vraťte na svůj píseček a nechte nás na pokoji. Prošli jsme si těžkýma hodinama, tak si dejte vy odchod!"

Najednou všichni vytáhli zbraně. Vzápětí se ozvala cvaknutí, když si nabili pistole či pušky.
Nervózně jsem polkla.
„Freyo! Zmlkni a zalez do auta!" sykl Kieran, který dostal strach. Věděl, čeho je moje bezfiltrová pusa schopna.

„Kdo že se má vrátit na píseček?!" zavrčel výhrůžně dlouhovlasý. Pro jistotu zamířil svou pistolí na mě, aby otci nahnal strach.

„Chceme...chceme pohřbít naše mrtvé," vysoukal ze sebe neochotně.
„Mrtvé, jo? Tak je vytáhněte a my se o ně postaráme."
„Ne, děkujem," procedila jsem.
„S tebou se nebavím. Než mě ještě více naserete, říkám, vyložte mrtvoly a odjeďte. Tohle místo je naše. Nikdo přes nás neprojede."

Vtom přiběhl Ronnie. Jakmile spatřil podezřele vypadající muže, začal štěkat. Jeho hřbet se naježil a zuby se vycenily.
„Odvolejte si toho čokla!"

„Ronnie!" zavolala jsem na něj, ale on neposlouchal. Znovu se rozštěkal a přistoupil k mužům blíž. Možná na ně chtěl zaútočit. To jsem se však nedozvěděla, neboť se ozval výstřel, který mnou projel jako zubatá ocel. Ronnie klesl k zemi. Jeho světlá srst se hned zbarvila do ruda.

„Ne!"
„Ronnie!"

„Do auta, hned!" zastavil mě otec, když mi bolestivě stiskl paži. Na moment jsem přestala cítit tu černo-černou díru, která mi požírala srdce. Pak jsem však uviděla našeho pejska. Měli jsme ho od štěněte. A teď byl pryč.

Kieran mě dotáhl do auta. Connor hrozivě plakal a matka se ho snažila utišit. Julia strnule zírala na kaluž krve, která se vsákla do písčité půdy, zanechávajíc na jejím povrchu černající skvrny.

Táta rezignovaně svolil. Vyskládal Blossomy v igelitových pytlích na zem. Odmítal se podívat na jejich čtyřnohého kamaráda.

„Nikdo si na nás nebude otvírat huby!" křikl dlouhovlasý, aby jej všichni zřetelně slyšeli. Hlavně však nechtěli, aby jim někdo oloupil jejich lup, který si tam schovali. Nakradli si hromadu šperků a peněz, když řád krachl a teď se pro svůj poklad vrátili.

Objevili jsme se v nesprávný čas, na nevhodném místě.

„Počítám do tří, jestli ještě někdy uvidím tvůj ksicht, zabiju vás," varoval otce a ten naskočil rychle do vozu a ujížděli jsme pryč.

Zase jsem nás dostala do průseru...a tentokrát jsem to vážně podělala.

Bohužel jsem netušila, že tohle nebylo zdaleka nejhorší.