„Podle té mapy mám teď odbočit vpravo?" ptal se Kieran Carol, jež držela v rukou mapu a navigovala jej vstříc nejbližšímu městu. Museli akutně doplnit zásoby. Obvazy docházely a oni potřebovali Richardovi převazovat rány.

„Um...asi jo."
„Co?"
„Jo, jo...doprava," odvětila Carol nakonec.

Kieran mlčky odbočil. Vzápětí si povšiml u příkopy stojící značky. Znázorňovala, jak daleko se nachází nejbližší města. Elko, Nevada – 8 mil. Asi půl hodina cesty. Zařadil a povzdechl si. Nebylo lehké přebírat autoritu.

„Elko?"
„Ano."

„Mami, jestli si chceš odpočinout, můžeme se vystřídat," nabídla se Freya, která si všimla, že matka nedává pozor. Možná byla unavená nebo toho na ni již bylo moc. Tak či tak, musela pořád fungovat na sto procent. Jako oni. Dokud nebude otci lépe, nemohou si dostatečně odpočinout.

„Jak chceš..."
„Je to ano, nebo ne?"
„Vystřídejme se," pronesla Carol znaveně, když si promnula spánky. Neměla náladu na hádky.

Dodávka zastavila na kraji cesty. Carol vystoupila a pocítila, jak má zpocené nohy. Povzdechla si a nadechla se čerstvého vzduchu. Malou chvilku meditace přerušilo bouchnutí kufru. Freya vystoupila.

„Neměli bysme tátovi převázat tu ránu?"
„Asi?"
„Já nevím..." povzdechla si Freya.
„Ještě to necháme tak. Nechci do toho zbytečně špárat," odvětila Carol rozhodně.
„Dobře."

Ani jedna totiž nevěděla, jak se s takovými zraněními má zacházet a co by měly udělat. Doufaly, že učinily vše ukázkově. Nejraději by byly, kdyby se rány samy zahojily. Nejlépe do hodiny. Leč to nebylo možné. Musely prostě věřit, že vše dobře dopadne.

Vyměnily si místa a dodávka se zase rozjela. Richard zrovna spal. Connor začal něco matce horlivě vysvětlovat. Slyšeli jen jeho tlumený hlas a matčino přitakávání.
Freya si vzala mapu do ruky. Dívala se na Elko. Vypadalo jako dost velké město. Najednou si uvědomila, jaký kus cesty již ušli. Už dávno nebyli v Utahu. „Myslíš, že budem mít štěstí?

„Snad jo," odvětil pravdivě, nesnažil se mlžit pro její dobro. Věděl, že by tím ničemu nepomohl a navíc Freya preferovala pravdu než nevinnou lež, jen aby neranil její city. „Jak moc špatné to bylo?"

Ani si to neuvědomila, ale sevřela mapu silněji. Před očima jí prolétávaly obrazy. Hluboký kousanec. Prýštící krev. Její třesoucí se ruce. Pohublé mrtvé zvíře.
Kousla se do rtu. „Nejhorší byl krk. Ale krvácení jsme zastavily. Já..."

Pocítila, jak se jí v očích tvoří slzy. Zamračila se, ale nedokázala s nimi bojovat. Zvlášť když se jí zlomil hlas.

„Ano?"
„V životě jsem nic takovýho nedělala. Bála...bála jsem se. Nechtěla jsem nic pokazit...víš? Tak jak to vždycky zbabrám..."
„To není prav-"
„Nelži."

Zavřel ústa. Nevěděl, jak situaci zachránit. Po chvíli si povzdechl. „Hele, nemůžeš to takhle brát. Hlavní je, že jste zachránili Richardův život. Každý dělá chyby. Nedefinují tě. Jen posouvají dál."

Freya jej pohladila po hřbetu ruku. Byla ráda za jeho smířlivá slova. Ale stále se dívala skrz přední zrcátko na zadní sedadla. Kontrolovala, jestli se otci nadzvedává hruď.

*

Elko. Všimli si, když je město vítalo bílou cedulí.

Už se stmívalo. Connor mezitím usnul a Carol se klížily oči. Kieran by také ocenil přestávku, ale věděl, že musel nejprve dorazit do cíle. Naštěstí měl po boku Freyu. Lepšího parťáka si nemohl přát.

„Jaký je plán?"

Kieran se zarazil. Pořád si neuvědomoval, že nyní musí rozhodovat sami. Byl to zvláštní pocit. Nevěděl, jestli se mu líbí, nebo ne. „Nemůžeme čekat do rána."

Freya přitakala. „Souhlasím."
Kieran svraštil čelo. „Však jsme se na ničem nedomluvili," zasmál se nechápavě.
„Myslela jsem, že jsme na jedný vlně."
„Nejsem delfín, natož abych ti četl myšlenky," zavrtěl pobaveně hlavou.
„Tak my dva jsme jediní, kdo může na průzkum. Takže plán je nakonec jasný. Máma bude mít dodávku na starost."

Oba se na sebe rozpačitě podívali. Ani jednomu se to nelíbilo, ale žádná jiná možnost nebyla.

*

Kolem osmé večer si razili cestu k lékárně v centru města. Dodávku odstavili za roh budovy. Měla to být rychlá akce. Takže vtrhli dovnitř. Baterky prozatím měli vypnuté, drželi je jen v rukou, nechtěli na sebe upozorňovat. Když se dostali dovnitř, Freya zatáhla okna a dveře. Pak rozsvítili. Nebylo to moc, ale aspoň něco.

Začali pátrat. Regály byly vesměs prázdné, ale obchod zůstal neponičen. Snad tady bydleli uvědomělí občané.
Freya si nachystala batoh a dala si jej na hruď. Důkladně skenoval regály s drogerií a házela do batohu obvazy, bandáže, náplasti a dezinfekce. Nakonec sáhla i po bakteriálním mýdle. Sklo pod podrážkou jejích bot praskalo.
Kieran na druhé straně zašel za pult rovnou do místnosti pro personál. Hledal tam nějaké cenné léky. Prozatím se spokojil s prášky proti bolesti, ale našel i injekce morfia. Než odešel, naposledy se porozhlédl. Bingo, pomyslel si. Spatřil jodové tablety. Hned je vzal.

S Freyou se setkali uprostřed obchodu. „Potřebujeme ještě nějaké baterky. Těch není nikdy dost."
„Budou tady?"
„Vedle jsem viděl večerku. Zkusíme to ještě tam. Máme zatím vše?"
Freya přikývla.

„Tak honem."

*

Do hodiny už všichni seděli ve voze. Prozatím měli dostatek zásob.

„Vzala jsem i různý tyčinky a láhve s vodou. Mohlo by nám to vystačit, než dorazíme do Hendersonu. Až tam zastavíme. Nebudem se nijak zdržovat. Musíme využít toho, že jsme zase našli auto," promluvila Freya.

Kieran přikývl, s Freyiným plánem souhlasil. Ostatně nebyl ani odlišný od jejich původního. Jen se přihodilo vícero nešťastných okolností.

„Můžu si dát nějakou tyčinku?"
„Jasně, Connore. Tu máš," usmála se na něj Freya, když mu podala čokoládovou. Blaženě se usmíval. „Mami, pomůžeš tátovi se napít?"
„J-jo..."

„Jsi připravenej?" zeptala se Freya Kierana.
„Nic jiného mi nezbývá. Nebo...chtěla bys mě vystřídat?" zazubil se. Freya sice dokončila autoškolu a papíry měla, ale hluboce nesnášela řídit. Už od autoškoly jezdila jako stará bába a rozčilovalo ji to.

„Ne. Ale když budu muset, udělám to."
„Dělal jsem si srandu," mrkl na ni.
„Šak jo. Dobrý," odbyla ho lhostejně. „Pojeďme."

Dodávka se rozjela.

*

V dalším městě neměli takovou kliku. Bylo kompletně vyrabované a na silnicích vyrostly barikády. Neodvažovali se jet hlouběji. Museli jej objet. Bůh ví, kdo se tady obrnil a momentálně byli ve výrazném oslabení, aby se s obránci poprali o zásoby.
Město objeli a najeli na dálnici. Vyhýbali se odstaveným a převráceným vozům a po několika mílích byla cesta zase lépe sjízdná.

„Vedeš si dobře," povzbudil Freyu Kieran, který ji kontroloval ze sedadla spolujezdce. Volant sice držela křečovitě, až jí zbělaly klouby, seděla vzpřímeně jak athénský učenec ze starověku a její zelené oči byly vypoulené. „To nejtěžší jsi zvládla. Prokličkovala sis cestu. Nadechni se."

Viděl, že hrůzou skoro ani nedýchá. Poslechla ho. Ramena klesla a její tváře nabraly barvu. Kdyby to bylo jen na něm, řídil by až do Kalifornie, ale byl člověk, ne robot, takže se museli uchýlit k tomuto rozhodnutí. Vážil si na Freye, že to břímě řízení vzala v klidu a rozumně, přestože jí viděl až do duše. Řízení nesnášela, ba se bála. Jakkoliv nechtěla za volant, nic na sobě nedala znát.

„Drž se pořád po třicet pětce. Dvanáct mil do Sparks."
„Kolik přestávek povolíme, kopilote?"
Kieran se ušklíbl. „Jednu."
„Fajn, tak jednu," zasmála se a cítila, jak z ní nervozita konečně opadá.

Překonala svůj strach.

*

Zastavili u benzínky. Kieran doprovodil Connora na záchod a Freya nakoukla do auta. Matka zrovna kontrolovala rány. Odvázala bandáž z krku a položila ji stranou. Otcův amatérsky zašitý krk vypadal děsivě. Až se rána zahojí, bude mít odpornou jizvu, ale věděla, že na tom nesejde. Hlavně že je živ a zdráv. Navíc jizvy jsou podivuhodné. Vyprávějí příběhy a dělají nás silnějšími.

„Je to zarudlé a oteklé," pravila matka, když skenovala svůj lékařský výtvor.
„Protože je to čerstvé," odvětil Richard, který měl tvář zkřivenou bolestí. Freya si všimla, že se mu třese ret.
„Je ti zima, tati?"
„Nojo...zpotil jsem se, když ležím na jednom místě celou dobu."
„M-máš...máš teplé čelo," dodala Carol, když položil dlaň na jeho hlavu.
„Horečka?" vydechla Freya zaskočeně, div nepustila deku z ruky.
„Možn-"
„Prdlajs, vy dvě," zpražil je Richard pohledem, „přestaňte vyšilovat. Tělo jen bojuje s ránami po svém. Pomozte mi sednout a dejte mi deku."

Freya jej přikryla a opatrně na něj hleděla. Vypadal bledě. Rozhodla se otevřít okno, aby se do auta dostal čerstvý vzduch.

„Znovu to vyčistím a zavážu," sdělila Carol svému muži a vyčkala, až jí pokývne.

Jak jinak, pomyslela si Freya hořce, vždycky musí mít povolení.

„Co kdybysme použili ten penicilin?" Zeptala se nakonec.
Carol zajiskřily oči. „Ten by se opravdu hodil."
„Smůla," přerušil je Richard, „když se na mě ten čokl vrhl, vše, co jsem měl v batohu, se rozmáčklo. Včetně penicilinu."

Freya potlačila nadávku a vystoupila z auta. Čekala, až přijde Kieran s Connorem. Měla by být už zvyklá na špatné zprávy, ale s každou novou se její nálada zhoršovala. Navíc vždycky jí pach dezinfekce vadil. Nesnášela doktory a jejich ordinace.
Brzy na to dvojička přišla.

„Našli jsme časopisy!" zajásal Connor, když s nimi mával nad hlavou.
„Úžasný, ukážeš mi je?" usmála se na něj. Connor přitakal.

Ukazoval jí štos dětských časopisů, které byly barevné, zábavné a živé. Přesně takové, jací byli i oni před válkou. Povzdechla si.

Connor urychleně zapadl do auta, aby se ponořil do svých objevů.
Freya pohlédla na Kierana. Nazvedla obočí. „Co?"

Zavrtěl hlavou. „Nic...jen bychom si měli promluvit o radiaci."
Freya si hned vzpomněla na Kieranovy rodiče. Krev. Zvracení. Žádné vlasy. Rychle zamrkala. Vidina byla pryč. „Seš si jistej?"
Kieran semkl čelist. „V takovém světě teď žijeme, nemá cenu před tím utíkat."
„Dobře..."

Kieran zašátral v kapse a vytáhl krabičku podobnou té s vitamíny, které brala jako malá. Připomínaly jí bonbony, tudíž je nikdy neodmítla.
„Co to je?"
„Jodové tablety."

Freyino obočí vyletělo na čelo. „Vou, vou, vou, počkej! Co to má znamenat?!"
„Uklidni se, je to jen preventivní opatření," obhajoval se, až kapsle zachrastily.
„Nemusíme se ničeho bát," namítala tvrdohlavě. Nechtěla se tím stresovat. Viděla, co se s nimi může stát. Nechtěla takový osud.

„Freyo... tohle je vážné. Budeme je teď všichni brát, nelíbí se mi ten vítr."
„Jak to myslíš?"
„Vane silný vítr. Na západ. Radioaktivní kouř se nese stejně. Pro jistotu..."

Freya se to snažila zpracovat, ale začínala panikařit.
Krev. Zvracení. Žádné vlasy.

„Smrt nám nehrozí, ne? Černobyl taky ohrožoval až Skandinávii...jsme...jsme daleko, že?"
Kieran sklopil pohled. „Technologie šla dopředu od roku 1986. Jaderná bomba je daleko nebezpečnější. Nebudeme nic riskovat a prostě je budeme brát, ano? Zatím stejně nemáme kam utéct."

Přitakala. A najednou se cítila jako vězeň v malé cele, která se zmenšuje a zmenšuje...dokud ji neudusí.

Když nasedali do auta a vyráželi zase na cestu, oběma hlavou probleskl mrtvý zajíc, kterého viděli tehdy u lesa. Zkrvaveného a v hromadě bobků.

*

Po pěti dnech cesty již každému docházelo, že Richardův stav byl vážný. A s každou hodinou se zhoršoval. Nemohla za to jedna pozice, ani nedostatek vzduchu či čerstvost rány... něco bylo špatně. Ale nevěděli co. Museli se důkladněji porozhlédnout v nejbližší lékárně a zastavit cokoliv, co se šířilo v jeho těle.

Freya se ohlédla na otcovo tělo, které neklidně spalo. Viděla, jak se mu nepravidelně nadzvedává hruď.

„Jak daleko?" vydechla rozrušeně, když si zaryla prsty do dlaní. Snažila se udržet chladnou hlavu, ale nešlo to.
„Chvilka. Už sjíždím do Rena."

Ani se nenadáli a už stáli před prostornou lékárnou. Nyní byli všichni spolu. Až na Richarda, jehož tělo se otřásalo zimnicí v autě.

Vpadli dovnitř a začali hledat.
„Musíme najít nějaký antibiotika?" ptala se Freya beznadějně.
„A-asi...asi ano," odvětila matka nejistě.
„Klid. Máme dost času, najdeme, co hledáme," ujistil je Kieran a ony se zhluboka nadechly, aby se uklidnily. Částečně to pomohlo.

„Nezašily jsme to špatně? Třeba to někde hnisá....dostala se tam infekce," přemýšlela Freya nahlas a pohlédla na matku, která stála na druhé straně. Viděla na ni, jelikož v regálech nebylo skoro žádné zboží. Carol na ni významně pohlédla.

„Ne...kontrolovala jsem to hodněkrát...jedině že..." zatajila dech.
„Co?!"
„Je ta infekce vevnitř," pípla vyděšeně a Freya již viděla slzy, které jí stékaly po tvářích.
„Jakože otrava krve?!"
Carol nejistě přikývla.
„Ježiši! Co budeme dělat!"

Pak se oběma málem zastavilo srdce.

„Asi byste měly obě přijít ke mně," uslyšely najednou neznámý mužský hlas.

Obě se porozhlédly kolem. Kieran a Connor zmizeli.

Myslíte, že vetřelec bude dobrý, nebo zlý?