Když jsme konečně dorazily do města určení, chvíli jsme bojovaly  s GPS, ale pak se nám tam povedla zadat adresa. První jsem se měla jít ubytovat. Rozloučila jsem se s mamkou a zazvonila jsem na velkou šedou budovu poblíž školy.

"Vrátnice, prosím?" ozval se hlas nějaké starší dámy.

"Umm.. tady Amy.. teda Amálie Svobodová." vykoktala jsem a nemohla jsem se dočkat, až budu v klidu na pokoji.

"Jo, jasně, počkejte, mám vás tu, hned vám otevřu."

Ke dveřím přišla starší paní s brýlemi, které jí visely na šňůrce na krku, měla krátké hnědé vlasy a tmavou rtěnku. S úsměvem mně pozdravila a vedla mně na pokoj. Snažila se se mnou mluvit, ale po chvíli pochopila, že to nemá cenu. 

Můj pokoj byl v prvním patře, číslo 22. 

Dala jsem si pramínek svých hnědých vlasů za uši a opatrně jsem otevřela dveře.

Oddechla jsem si, protože moje spolubydlící ještě nedorazila. Pokoj vypadal dost prázdně. Na každé straně byla jedna postel, byly tam také dva stoly a dvě skříně. Každý pokoj měl jednu malou koupelnu a ledničku.

V klidu jsem si začala vybalovat věci. Draky jsem položila na poličku, vedle nich můj parfém a můj malý kaktus. Vyndala jsem si taštičku s věcmi do koupelny a v tu chvíli prorazila dveře dívka s černým mikádem, měla na zádech batoh a měla plné ruce tašek.

"Zdravím. Jsem Kat." řekla, když z vydechnutím odložila svoje věci na zem. Měla na sobě žlutohnědý kabát, džíny a černé martensky. 

"Ahoj." pozdravila  jsem ji zpátky. Přišla mi na první pohled docela fajn, což se u mně moc často nestává.

Začala dost chaoticky vybalovat její věci, oblečení do skříně spíš naházela než poskládala.

Když už se konečně zdálo, že je hotová, zeptala se mně: "Nedala by sis cigáro?"

To mně docela udivilo, protože jsem to ještě ani nezkoušela a moje sestra tím úplně opovrhovala. Teda, vlastně jsme to spolu zkoušely, mně bylo 12 a jí 13, ale obě jsme se docela rozkašlaly a mám dojem, že moje sestra tenkrát i zvracela. Potom jsem chodila tajně kouřit sama.

"No..Já nekouřím." řekla jsem jí.

"Ale no taak, ani výjimečně? Třeba s kamarády?" vyzvídala.

"Nemám kamarády." 

"Tebe bych netipla na holku bez kamarádů, máš tu fakt boží knížky a líbí se mi tvý oblečení a tak. A co posloucháš?" vyzvídala dál.

"Hlavně Melanii Martinez a Lanu del Rey." odpověděla jsem stydlivě.

"Bože, miluju Melanii a Lanu!!!" vyjekla.

A snad poprvý v životě jsem se k něčemu odhodlala, tohle má být můj nový život, už nebudu ta stará Amy, která tráví čas doma u knížek a nebo se štětcem v ruce.

"Takže půjdem?" usmála jsem se na ní.

Kousek od školy byl park, sedly jsme si na lavičku a Kat vytáhla krabičku borůvkových cigaret. Jednu mi nabídla, tu svou si zapálila a podala mi zapalovač. Zapálila jsem si cigaretu a usmála se na Kat. Vdechla jsem kouř a vydechla. A pak zase. 

Takže můj počet přátel se během jednoho dne zvedl z 0 na 1. 

Večer na pokoji se mně Kat zeptala: "Proč ty vlastně nemáš kamarády? Přijdeš mi super."

"Jsem divná. Asi." odpověděla jsem nejistě.

"Dokaž to!" podívala se na mně s natěšeným výrazem, jako by snad ještě divný lidi vyhledávala. Ona sama byla vlastně docela divná, v dobrém slova smyslu, samozřejmě. Možná proto jsme si tak padly do oka.

"Mám sbírku plastových figurek draků, vlastně mám část s sebou." řekla jsem a ukázala jsem na poličku, kde poslušně seděli dva draci.

Kat to přišlo  skvělý. Mně přišla skvělá zase Kat. Tak takovýhle je mít kamarády. Za jeden den se toho spousta odehrálo a i přes mou docela silnou nenávist a odstup k ostatním lidem jsem si Kat oblíbila. 

Ráno jsme vstaly a šly jsme do školy, dneska jsme nic nedělali, jen o výtvarce. První den nebyl tak hrozný, když jsem na to nebyla sama. Spolužáci taky nebyli tak špatní. Vlastně bych je mohla rozdělit na pár skupin:

1)Pozérky- což je skupina zmalovaných dívek ve stylovém oblečení s naštvanými, namyšlenými výrazy, které podle mně neměly co dělat na umělecké škole a přijímačky udělat taky nemohly, jeasi možné, že jejich rodiče tu mají kontakty.

2)Květináři-což je skupina lidí, kteří se pořád smějí a jsou silně cítit po marihuaně.

3)Kreténi- což je skupina většinou kluků, kteří se pořád něčemu smějí jejich čerstvě zmutovanými hlasy, vymýšlejí pro lidi přezdívky a jsou hnusní i na učitele.

A zbytek bych si dovolila označit za opravdové umělce, tudíž lidi, co na tu školu patří. To byli lidi, kteří o hodině tajně čmárali skicy, nosili tlusté obroučky u brýlí a někdy třeba i pruhovaná trička(není podmínkou). Podmínkou je, že jsou všichni pořádně divní.

Každopádně já se do žádné takové skupiny neřadím, ale Kat si myslí, že jasně patřím do čtyřky(umělci). 

Po škole jsme jsme s Kat zkoušely na malém místním náměstí najít nějakou hezkou kavárnu, kam by jsme se mohly schovat před světem. Jednu jsme našly. Byla to hezká a docela zapadlá kavárnička, kam moc lidí nechodilo. Daly jsme si tam teplý mošt a pražené a solené mandle.