Seokjin se s malým úsměvem vydal do navigačního centra. Téměř nemohl uvěřit tomu, co dokázal a že jeho úkoly nikdo nepřekazil. Na lodi byl klid, jen sem tam se ozval reaktor – jediná věc, která na lodi potřebovala skutečně opravovat. Vše ostatní způsoboval on sám. Stačilo si to umět zařídit.

Skeld znal jako hřbet vlastní ruky a nebylo pro něj těžké najít způsoby, kterými ho poměrně neškodně porouchat. S dráty to bylo obzvlášť jednoduché. Jednotlivé poklopy byly dostupné proto, aby se v nutných situacích dala elektrická propojení přerušit – a dala se přerušit malinkým přístrojem. Stačilo tedy magnetickou rušičku přitisknout k víku a o pár minut později už hodinky hlásily problém.

S kyslíkovým filtrem to pak bylo ještě jednodušší – do prostoru těsně vedle stačilo dát nádobu s prachem a nečistotami, které se pak kvůli práci filtru samotného rozvířily a usadily v jednotlivých vroubcích. Pro ostatní nutné opravy také našel až triviální způsoby porouchání, které by nejspíš byly i snadno odhalitelné. Jen by se musely účelně hledat.

Upravil kurz lodi, zkontroloval všechny přístroje a poklopem v rohu místnosti se přesunul do šachty, vedoucí různými směry po celé lodi. Byl to jeho nejlepší způsob, jak se kolem pohybovat rychleji, než kdokoliv jiný. Pomalými kroky kráčel chodbou, každý dopad bot se mírně rozléhal, jelikož si nemusel na hlučnost již dávat pozor.

Odbočil doprava a tím se ocitl jen malý kousek od místnosti, ve které si zřídil útočiště. Nacházela se přímo pod Medbay, více méně laboratorní místností, kterou svým tvarem přímo kopírovala. Podél jedné stěny se nacházelo několik přístrojů a stůl s počítačem, nejblíže vchodu však stálo umyvadlo. To bylo také jen malý kousek od poklopu – a přesně tam ho Jimin odhalil.

Seokjin to považoval za poněkud nešťastné. Musel se ho zbavit rychle hlavně proto, že by jistě svolal poplach. A ačkoliv jeho pozdější scéna, kdy tělo ve žlutém skafandru údajně našel, byla věrohodná a slzy skutečně vznikaly z žalu, měl pocit, že ho Namjoon prokoukl již tehdy. Jen kdyby mladík nebyl tak hloupý a svěřil se ostatním, možná by ho zvládli dopadnout...

Na chvíli se zastavil a zíral na poklop nad sebou. Cítil se podivně, když tak vzpomínal na vlastní činy. Plánoval začít mnohem později, ale když Jungkook našel okopírované složky, musel ho zneškodnit. Bylo to poměrně moudré řešení, vzhledem k tomu, že mladík byl v roli nepřítele nebezpečný. Seokjin proti němu stál jen na Zemi a to v paintballu, ale i to stačilo, aby si nepřál ho mít jako nepřítele skutečného.

Jako první oběť se mu tudíž hodil – a že podlehl o několik dní dřív, než bylo v plánu, to už bylo nepodstatné.

Hoseok si status druhé oběti získal též z jasného důvodu. Seokjin si nemohl nevšimnout jeho paniky, opatrnosti a začínající paranoii, když zjistil, že se na lodi nacházel vrah. I přesto, že byl mladík v červeném neškodný a mohl by ho zlikvidovat kdykoliv, rozhodl se to udělat těsně po Jungkookovi. Jednoduše neměl to srdce, aby ho nechal utopit se ve vlastním strachu.

Taehyungův případ byl podobný. Ačkoliv klid dokázal zachovat snáz, po smrti nejlepšího přítele už se to stalo nesmírně náročným úkolem. Seokjin ho nechtěl trápit déle, než to bylo nutné. Když pak mladík sám sebe polapil v jedné z menších místností, daleko od zbytku posádky, byla to příležitost, které musel využít.

Po jeho smrti zůstali ve třech a to byl moment, kdy se stal jeho úkol mnohonásobně náročnějším. Mít proti sobě Yoongiho a Namjoona bylo jako zlý sen. Jeho situace se však zjednodušila díky nejistotě a strachu. Ti dva si navzájem nevěřili, proto bylo snadné je rozdělit. Kdyby zaváhal a čekal déle, nejspíš by svou bitvu prohrál. Spojenectví mezi nimi bylo jen otázkou času a on nesměl dovolit, aby taková chvíle nastala.

Když pak dokázal Yoongiho zamknout v místnosti s elektrickými rozvody, ulevilo se mu. Cítil se lehký i v momentě, kdy táhl jeho tělo pryč. Byl to jeden z těch momentů, kdy dokázal přehlédnout fakt, že svého blízkého přítele pobodal. Neřešil to. V tu chvíli ne.

Situace s Namjoonem pak byla podobná hře na kočku a myš. V uzavřeném prostoru myška neměla způsob, jakým uniknout, a kocour si mohl vesele poskakovat, jelikož měl svou výhru zajištěnou. Seokjina však přeci jen mrzelo, když poté svou myšku zahlédl. Namjoon se mu prakticky vzdal. Díval se na něj zrazeně, žalostně a poníženě. Jenže on jednoduše neměl na výběr. Musel to udělat. Musel zradit i jeho.

A tak mu jen s malým příslibem bodl nůž do těla.

Bylo to děsivě jednoduché. Ostří, pomazané speciální látkou HE03, projelo kůží a masem, jako kdyby se jednalo o nejkřehčí existující hmotu, jako kdyby projížděl máslem. Stačilo vyvinout jen trochu síly, aby spatřil krev, a poté jen nepatrně víc zatlačit a nechat nůž zajet dál. Měl ten pohyb nacvičený a samotného ho kvůli tomu začala téměř děsit křehkost lidských těl. I on sám byl takhle křehkým.

Povzdechl si. Vešel do místnosti pod Medbay a zapnul počítač, z hlavy sundal přilbu. Přívod kyslíku z nádoby na zádech se tak přerušil a on vdechoval jen řidší vzduch na palubě. Několikrát kliknul myší a čekal na spojení se základnou sídlící na Zemi, konkrétně s oficiálním vedoucím jejich výpravy. Jakmile se v otevřeném okně objevil jeho obličej, Seokjin ho zdvořile pozdravil a věnoval mu malý úsměv.

„Operace Impugno splněna, pane," dodal poté, co ho i muž pozdravil, a vysloužil si tak od něj široký úsměv. „Štáb operace Genius Loci o ničem neví. Před několika hodinami jsem jim předal zprávu o dokončení úkolu. Veškeré složky a dokumenty s upravenými informacemi jim byly přeposlány," nahlásil klidným, profesionálním tónem.

Vedoucí, pan Lee, se na něj usmál. „Perfektní práce, Seokjine," pochválil ho a udržoval si svůj úsměv. „Přistání nastane již za pár dnů, nemýlím-li se?"

„Ano, pane."

„Bude pro tebe připravena okamžitá asistence. Je mi líto, že budeš na celé řízení sám, obzvláště při tak náročném manévru, jako je přistání. Věřím však, že to zvládneš. Kdyby nastaly jakékoliv problémy, budeme během celého procesu ve spojení," mluvil klidně, do svého hlasu vložil pro něj typickou starost.

Seokjin se usmál nazpět. „Toho si velmi cením. Odhaduji, že asistence bude potřebná, vzhledem ke stavu lodi. Pokusím se však předejít veškerým zbytečným problémům," přislíbil, načež jejich hovor utichl. Místností se ozývalo jen tiché cvakání přístrojů za ním.

„Jak je na tom posádka?" zeptal se pan Lee se zvláštním výrazem. Zjevně si nebyl jistý reakcí.

Mladík však jen mírně sklopil hlavu, úsměv tentokrát trochu vynutil, a o něco méně klidným hlasem odpověděl. „Jsou v pořádku. Všichni stabilní," uvedl pravdivě. „Měl jsem jen malé komplikace, které byly rychle vyřešeny, ale to už jistě víte. Náš společný trénink před odletem se vyplatil."

„To jsem rád," kývl muž, načež dlouze vydechl. „Vím, jak je to pro tebe těžké a chci, abys věděl, že budu navždy litovat své žádosti. Předpokládám ale, že sám dobře víš, jak nutná v naší situaci byla."

„Vím. Bylo to nevyhnutelné," odpověděl Seokjin stroze. Hovor už mu začínal být nepříjemný. Jedna věc byla o svých činech přemýšlet, druhá rozebírat je s někým dalším. Vedoucí výpravy z něj nepohodlí vycítil ihned, znal ho již několik let a takové věci se naučil rozpoznat. Sám od sebe jejich hovor kvapem ukončil a mladík mu za to byl nesmírně vděčný.

Zvedl se a přešel k druhé stěně místnosti, podél které se nacházelo šest vysokých kapslí. Uvnitř každé z nich se nacházel jeden jeho kolega a přítel. Působili tak klidně, jako kdyby je nic na světě netrápilo. V tu chvíli tomu tak nejspíš bylo. Seokjin za to byl rád, jelikož sedativa zjevně zabírala dost efektivně.

Zkontroloval každý přístroj monitorující jejich životní funkce a u toho Yoongiho se zastavil. S trochou obav si prohlížel složité grafy, které odhalovaly jeho stav a také mu prozradily, že se od poslední kontroly značně zlepšil. To ho potěšilo. Ze všech mladíků na tom byl Yoongi nejhůř – Seokjin nedopatřením zasáhl svou ranou i místa, kterým se chtěl vyhnout, a bojem Yoongi svůj stav ještě zhoršil. Ztratil nejvíc krve.

Naštěstí se hojil rychle a Seokjin se nemusel příliš obávat. Vzhlédl k jeho spícímu obličeji a usmál se na něj. Rád by ho takhle vídal při smyslech. Tak klidného a vyrovnaného, bez obočí staženého k sobě, bez uštěpačných poznámek. Jen jako jemného, neškodného člověka. Yoongi takový byl, jen se skrýval pod tvrdou schránkou.

Povzdychl si. Nebyl si jistý, co ho mělo do budoucna čekat. Přestože byl jejich život zaručený, neměl ponětí, jestli on sám zůstane jeho součástí. Faktem bylo, že je zradil, přestože jen na oko a pro – ta dvě slova mu zněla nesmírně hořce – „vyšší dobro".

Když ho dva měsíce před odletem kontaktovala společnost sídlící na Marsu o tom, aby se stal jejich agentem a pomohl jim získat materiály z budoucí výpravy, nebyl úplně překvapený. Chápal jejich pohnutky. Neměli dostatečné finance na vyslání vlastní posádky, což omezovalo jejich pozici výrazného konkurenta zemských společností. Navíc začínali upadat. Snaha o nelegální činnost pak byla téměř očekávaná.

O jejich plánu dal samozřejmě vědět vedoucímu budoucí výpravy – a to byl moment, kdy už přeci jen nějaké to překvapení pocítil.

Pan Lee ho tehdy požádal – ve velmi, velmi zlehčeném podání – o laskavost. Přál si, aby na nabídku přistoupil. Společně by pak vyvinuli plán, kterým by se řídili a zajistili bezpečnost posádky. Tedy relativní bezpečnost.

Původně se chtěli veškerému násilí vyhnout a postupně jednotlivé členy do plánu zapojit. Jak se však ukázalo, takovou možnost neměli, což bylo ve finále nanejvýš logické. Strůjci původního plánu si chtěli ověřit, že všichni byli zlikvidováni, a tak byla zdánlivě smrtelná zranění nevyhnutelná. Seokjin měl za úkol po každé vraždě poslat záznam z kamery své přilby.

Lee tedy vymyslel jiný plán. Do Seokjinova tréninkového programu přidal speciální konzultace s výklady z anatomie a přibrali k sobě jednoho dalšího zasvěceného člověka; známého doktora Kima. Společně s ním našli způsoby, jak někoho zdánlivě nebezpečně zranit, způsobit rychlou ztrátu krve, ale zároveň zajistit možnost zotavení.

Právě proto strávil Seokjin spoustu času u mrtvol. I přes vyspělé technologie nebylo možné naprosto věrohodně napodobit lidskou kůži, svalstvo a orgány, cvičit jen na napodobeninách se zdálo nemoudré, a tak mu doktor tuto možnost zařídil. Zároveň se tím stal vůči mrtvým lidem poměrně imunní, přestože vidět v téměř stejném stavu přátele bylo samozřejmě něco úplně jiného.

Naučil se zasáhnout do několika míst tak, aby neporanil důležité vnitřní orgány. Dovedl rozpoznat i jen nepatrnou změnu, podle které pak poznal, že nůž vnikal do špatného místa. Zbraň navíc vynalezli přesně tak, aby svou velikostí nezpůsobila zbytečné škody. U všech se mu povedlo zásah provést čistě. U všech, kromě Yoongiho.

Panika byla ve chvíli, kdy to zjistil, moc slabým popisem jeho stavu. Urychleně kontaktoval pozemní centrálu a naštěstí se od pana Kima dozvěděl, jak způsobené škody pomocí přístrojů napravit. Nakonec to nebylo příliš složité, přestože ho to vyděsilo. Yoongi už byl v pořádku. Hojil se bez problémů. Nemusel už přemýšlet nad tím, co se mohlo stát.

Ještě jednou všechny kapsle přejel pohledem, než se vydal zpět na palubu lodi. Cítil se klidnější a vyrovnanější, i přes červíčka obav, který mu do mozku navrtával pochybnosti a snažil se ho natlačit na pole nejistot. I kdyby se tam zahnat nechal, už by to bylo zbytečné. Vše bylo u konce. Hodinky mu ukázaly, že dostal finanční obnos slíbený za splnění úkolu marťanské společnosti. Když pak potáhl prstem, odhalily se mu informace zobrazené na přístrojích u jednotlivých kapslí, aby mohl kontrolovat stav svých přátel i z paluby.

Usmíval se. Vybrat ho jako zrádce byla ta nejhorší a nejlepší možnost zároveň. Záleželo na tom, z jakého úhlu pohledu se na situaci člověk díval. Pro Mars to rozhodně byl tip vedle, vložit důvěru do cizího člověka. Pro Zemi, naopak, se stala tato důvěra jackpotem. Pan Lee si však byl Seokjinem jistý, o tom mladík nepochyboval.

Věděl, že ho čekalo ještě hodně, obzvláště co se týkalo legálních procesů, jež měly po přistání nastat. Těch se moc neděsil. Ostatně, i na ně se připravoval před odletem. Nejvíc ho děsil přístup zbylých členů posádky.

Ačkoliv si nechtěl dávat žádné nadějné vyhlídky, doufal, že jeho činy pochopí. Možná neomluví, ale pochopí. A přestože by chápal, kdyby s ním do budoucna už nechtěli mít nic společného, moc doufal v to, aby se nic takového nestalo.

Zahnal své myšlenky. Nemělo cenu se jimi zabývat předtím, než se měly věci dát do pohybu. Zatím se musel postarat o jejich bezpečnost a pohodlí. I kdyby to měly být poslední chvíle, které stráví jako jejich přítel, hodlal do nich vložit svou veškerou péči a starost. Dlužil jim mnohé a tohle od něj bylo tím nejmenším.

✧✧✧

Seokjin se zhluboka nadechl. Přestože už se nacházel na Zemi a mohl dýchat čerstvý vzduch, zdálo se mu, jako by se dusil. A bylo to více, než pochopitelné, vzhledem k tomu, co ho čekalo.

Měl se s nimi setkat. Poprvé při vědomí od té doby, co spáchal jejich „vraždy". Když se dozvěděl, že všichni souhlasili s pozváním, udělalo mu to nejdřív radost. Ta se ale vzápětí proměnila v nesmírnou úzkost a strach. Možná ho chtěli vidět jen kvůli tomu, aby mu oznámili, že ho nenávidí. Že s ním už nikdy nechtějí mít nic společného a že jim byl tím nejhorším přítelem.

Sám sebe konejšil myšlenkami na to, že oni takoví nebyli. Ale ani v těch větách pro uklidnění nezaznívalo příliš jistoty. Nikdy je přeci v takové situaci nezažil, mohl jen odhadovat jejich reakce.

Když však vstoupil do místnosti a místo očekávaného ticha zaslechl jimi vedený dialog, najednou se cítil lehčí. Tiše za sebou zavřel dveře, aby je nevyrušil. Seděli u širokého okna, zády k němu, a něco uvolněně rozebírali. Všichni byli oblečení v civilu a Seokjinovi se až chtělo plakat, když je tak viděl. Už je nezakrývaly barevné skafandry nebo nemocniční úbor. Jejich obyčejnost lehce kazily sem tam vykukující obvazy, jako připomínky událostí na vesmírné lodi.

Odvážil se přejít blíž a trvalo jen několik sekund, než se po něm Taehyung ohlédl. Jeho pohled pak následovali všichni ostatní a teprve tehdy se mladík cítil jako před skutečným soudem, připravený na jejich rozsudek.

„Hyung," vydechl Jimin měkce a vyměnil si s ostatními pohled. Seokjin mohl sledovat, jak se jim na tvářích pomalu rozprostírají malé úsměvy a ten pohled překonal vše nádherné, co kdy v životě viděl. Dívali se na něj a on sám se velmi nejistě, přesto široce usmál. A jediná tři slovíčka ho dokázala zbavit veškerých obav.

„Vítej mezi námi."

Andromeda Galaxy Halo
4. 12. 2002

Tento snímek zachycuje světlo
300 000 hvězd (a hvězdokupy) ve svatozáři - tak se říká obrovskému, sférickému mraku hvězd obklopujícímu zářivý disk galaxie - galaxie Andromeda. Do pozadí obrazu také proniklo mnoho galaxií, nacházejících se mnohem dále.

▌│█║▌║▌║▌║▌║█│▌│█║▌║▌║▌║▌

Tralalá! A jsme u konce!

Už nás čeká jen malinký dodatek s informacemi, který nechám na příští týden. A s ním je zde i prostor na vaše dotazy!

[Prosím, případně označte tento odstaveček a pište je k němu do komentářů, ať vím, co zodpovídat.]

Naprosto nezáleží na tom, kdy dotaz položíte - zda dnes, za týden, měsíc, rok... :D Budu se snažit ho zodpovědět pokaždé.

A teď mám ještě dotazy já na vás!

Jak se vám celý příběh líbil? Překvapil vás Seokjin v roli vraha? Prosím, prosím, jen se nebojte rozepsat! Číst názory, myšlenky a vjemy čtenářů je vždy nesmírným potěšením a já jsem na ně moc zvědavá c:

Maya