„Tohle dělala Katie?" přejel jsem prsty po hřbetu slohy. „Ne, já. Neměla jsem po noci co dělat." „Vypadáš unaveně... Nespalas? Kvůli tomu...?" „Spala. Ale nechtělo se mi zvedat se do postele. Tak jsem si ustlala na koberci. Hroznej nápad." „Asi bych bral koberec, než tuhle postel." Zasmála se a přinesla mi od sanitárky jídlo. Tentokrát to bylo něco sladkého. Něco jako nákyp. „Dáš si se mnou?" „Ne." „Někde mám ve stolku další vidličku. Revanš za včerejšek? Je to dobrý." „Nechci." „No tak. Jestli se štítíš, tak vyhrabu tu druhou." Vyprskla smíchy a otevřela pusu. Zrovna ve chvíli, kdy jsem ji oddělával vidličku od úst, se dveře otevřely a v nich stála ta holka u rána. Čelist ji poklesla a Audrey zbledla. „Audrey?" Sotva znatelně zavrtěla hlavou a vstala z postele. „Co chceš?" „Jdu se zeptat, jestli jdeš s náma na jídlo. Evidentně ne..." Zlomyslně se usmála a odešla. „V pořádku?" „Jo... Vytrhla mi svou ruku z mého sevření a přehnaně si uhladila šaty. „Půjdu..." „Proč?" „Protože tohle se nesmí." „Nedělali jsme nic špatnýho." „Hazz, už to, že ti sedím v posteli je špatný. A to krmení..." zavrtěla hlavou a natáhla ruku po deníčku, který si položila na stůl.

„Audrey? Můžu s tebou mluvit." Semkla víčka. Ve dveřích stála sestřička a měla ve tváři mírně rozzlobený výraz. „Vysvětlím to!" „Nepleť se do toho." Odešla i se sestřičkou, odstrčil jsem stolek s obědem a položil se.

Ukázala se asi za hodinu. Zdála se mi jiná. Jakoby brečela... „Jsi v pořádku?" „Jasně." Odpojila mě od infuze a chystala se odejít. „Nemůžeš tu se mnou být?" „Dnes ne. Stejně už půjdu domů..." „Zítra?" Kývla a chytila kliku. „Audrey?" „Hm?" „Můžeš jít za mnou? Jen na chvilinku." „Co je? Co to děláš?!" svezl jsem se z postele a postavil se. Zaklonila hlavu a chytila mě kolem pasu. „Hlavně nekřič." „Co?" Sklonil jsem se a otřel rty o její levý koutek rtů. Ačkoliv mě lákalo, políbit ji přímo na rty, odvaha mi to až tak nedovolovala. „Co to děláš?" zašeptala sotva slyšitelně. „Tvořím si nové vzpomínky, na který nechci zapomenout. Nikdy." „Zítra, Hazz." Vytáhla se na špičky, stejně dosáhla jen kousek nad klíční kosti, kam mě políbila.

Utekla. Doslova mi utekla z náruče a nechala mě, ať se sám položím. Se slohou na kolenou jsem seděl do doby, než přišla Gemma i s kluky. „Co je to?!" skočil po tom Liam, když se ji snažil schovat. „Páni! Kdes to vzal?" „Od jedný sestřičky..." „Sestřičky?" zaculila se Gemma a s nadějí v očích se otočila, když do dveří vstoupila ta moje, postarší sestřička. Zklamaně vydechla a kluci vyprskli smíchy.

„Povíš nám o ní něco?" „O kom?" „O tý, co ti tohle dala." Listoval Liam dál s úsměvem slohou. „Jmenuej se Audrey, je o rok mladší a pomáhá mi, si vzpomenout." Gemm se rozzářila. „Vzpomenout? Nebo ti tvoří úplně nový vzpomínky?" „Předpokládám Loui, že ty platíš mezi námi za toho urýpaného, co?" „Už se rozpomínáš?" „Ne, pouze střílím od boku." Rozesmál jsem se.
Byli u mě až do konce návštěvních hodin, pak zmizeli a já se opět ponořil do textů a obrázků...

Ani nějaký náznak vybavení si čehokoliv, co souviselo s kluky nebo mou rodinou. Po dvou hodinách jsem to vzdal. Obsah slohy jsem znal nazpaměť. Tiše jsem si broukal další text, který tam byl jako jeden z mnoha vložený. Písnička se jmenovala Steal my girl a byla dobrá. Text byl rozdělený podle toho, kdo jej zpíval. Dal jsem si za úkol, se jej přes noc naučit. Což se i povedlo. Nad ránem mi myšlenky přelétly k Audrey. Cítil jsem vztek na mámu, kdyby netrpěla panickým strachem, že se vyfotím a podívám se, jak vypadám, nechala by mi telefon a já si mohl s Audrey psát. Teď jsem jen zíral do tmy a vybavoval si do nejmenšího detailu její tvář i tělo, které zakrývala modrá látka, která ji vůbec neslušela.Ukrývala její jinak na dotyk dokonalé boky a to mě sžíralo. I když, vlastně je fajn, že má to co má. Tak po ní alespoň chlapi moc nekoukají... Snad... Ne, nebudu nad tímto přemýšlet. Nechodí se mnou, tak o co mi jde? Co si dokazuju... S těmi myšlenkami jsem se natočil trochu na bok a usnul.

Probral mě hlas, který jsem doufal, že už neuslyším. „Dobré ráno! Vstáváme!" S odporem jsem otevřel oči a podíval se na Sandy. „Kde je Audrey?" „Na vedlejším pokoji. Je totiž krajně nevhodné sedět v lůžku pacienta a jíst s ním jeho oběd." „Děvko." Myslel jsem si, že ji napráší, ale že mi to takhle řekne do očí?
„Děvko?" zopakovala, když se vzpamatovala. „Jo a klidně si to řekni sestrám. Mě asi těžko přesunou na jiný oddělení." „Neboj, já si to vyberu přes Audrey. A ty, když jsi tak drzý, umyj se sám!" Hodila mi do ruk žíňku a a přešla k oknu s mobilem v rukou.

„Nikdy ses mi nelíbil, ale co ona teď na tobě vidí, to nepochopím. Já bych si o tebe neopřela ani kolo." Utřel jsem si obličej do ručníku. Mířila na mě mobilem. „Úsměv?" „Co kdybys vypadla? Nepotřebuju tě tady." „Neodpověděl jsi mi. Co na tobě vidí?" cvakla spoušť fotoaparátu a ona mobil schovala. „Je ti doufám jasný, že pokud to někde zveřejníš, budeš soudně stíhaná?" „Neodpověděl jsi mi." Myslím, že nikdy jsem necítil touhu, rozbít holce hubu, jen abych ji smazal z tváře ten povýšenej škleb. Teď mi však v pěsti cukalo a já se musel hodně držet. Než jsem odpověděl, vešla sanitárka. S úsměvem mi dolívala a čaj něco mi hodila do otevřeného stolku. „Audrey." Mrkla a odešla.

„Co na mě vidí? Netuším. Dedukuješ z toho, že mi seděla v posteli?" „Dedukuji z toho, jak jsi ji držel za nohu a pak ji držel za ruku. Musím se jí zeptat, jaký je líbat Příšerku." „Řeknu ti jen tohle, mě si urážej jak chceš. To je mi fuk. Ale ublížíš nějak Audrey a to už řešit budu. A mimochodem," měla se k odchodu. „Nesaháš ji ani po kotníky. A podle toho, jak jsi příjemná... Měla by sis zašukat, odbourává to prý stres." Práskla dveřmi a já se rozesmál.

Natáhl jsem se pro onu věc do stolku. Byl to kus papíru, popsaným mrňavým písmem. „To je taková...! Včera řekla Meghan – sestřička – že jsem ti seděla v posteli a tys mě krmil. Dostala jsem pěknej kartáč... Proto jsem u tebe pak ani nemohla být, i když na oddělení jsem byla až do dvou. Myslela jsem, že dnes jo, když tu Meghan není a ráno mě za tebou i ta sestřička poslat chtěla, ale Sandy to řekla, tentokrát přede všemi. Takže mám zákaz... A jako bonus, se to bude řešit i ve škole. Hm... Nějak nevím, co ti ještě napsat. Tak asi jen to, že přeju brzký uzdravení... /Paradoxní, že od toho, abych ti to řekla, nás dělí sklo a dveře./ Audrey ♥/

Natáhl jsem se po zvonku. Dorazila Sandy. „Zavolej mi sestru." „Jako proč? Co chceš?" „Zavolej mi sestru!" zařval jsem, lekla se a okamžitě odešla. Spěšné kroky, skoro běh prozradily, že se sestřička blíží. Vešla a s ní i Sandy. „Chci mluvit jen s vámi, sestřičko." Sandy si odfrkla a odešla. „Co se děje?" Sestřička byla nervní a plaše mi pohlížela do tváře. Mohlo ji být tak pětadvacet. Zrzka s mikádem. „Nepřeji si, aby se o mě starala ta hnědovlasá holka. Ani žádná z ostatních. Jediná studentka, která smí je Audrey Austin." „Je mi líto, pane Stylesi. Ale slečna Austin porušila pravidla, která má dodržovat. Tudíž..." „Fajn. Tak tím pádem sem nesmí žádná studentka. Podepisoval jsem papír o tom, že smí. Teď chci podepsat, že ne." Zaraženě pokývala hlavou a odešla.

Audrey

Jen co se zavřely dveře Harryho pokoje a nemohl na nás vidět, Meghan mě regulérně seřvala. Sandy a ostatní seděli na začátku oddělení a bavili se tím. Odtáhla mě na sesternu a tam se mi k mému překvapení omluvila. „Musela jsem udělat scénu, promiň. Ale jsi normální? Vždyť víš, že se to nesmí!" „Nějak nechápu, proč jste křičela a teď...? Jo, vím. Ale kdybych s ním chodila, tak -" „Jenže ty nejsi jeho přítelkyně! A můžeš poděkovat Sandy. Byla tu teď profesorka z tvé školy. Za tepla ji to oznámila, očekávej tedy, že to bude mít dohru." Zírala jsem na ni s nefalšovaným šokem ve tváři. Jo, dobře. Nesmělo sedět v postelích ale aby se to až tak řešilo...?

Do dvou jsem se poflakovala na sesterně. I o toho novýho se staraly holky, no já měla tedy klid. Na jednu stranu jsem si nestěžovala, na tu druhou bych dala nevím co, sedět s Harrym a povídat si. Snažila jsem se nemyslet na tu pusu, kterou mi dal. Způsobovala, že se mi zvedaly koutky a já se před nimi culit nechtěla. Až doma, jsem radostí vypískla a se zamilovaným výrazem hlavní hrdinky z pubertálních filmů, jsem po zádech padla do postele a pak se rozchechtala. Josh, jehož pokoj je přes chodbu se přišel podívat. Chvíli nechápavě zíral, pak se posadil vedle a tahal ze mě, co se děje. No řekněte mu, že vám dal dnes pusu Harry z té slavné skupiny... Odpálkovala jsem ho a on poslal Katie. Ani ta se nic nedozvěděla.

Ráno, mírně rozčarovaná jsem se dívala ještě na třídní e-mail. Moje jméno se skvělo v liště a nejistě jsem na něj najela. Ve čtvrtek se mám dostavit do kabinetu zástupce školy na konzultaci... S pochmurnou náladou jsem zamířila na praxi. Tam přišla další podpásovka, zase zákaz k Harrymu. Naštěstí sanitárka, ne, nepamatuju si její jméno, je cizinka, mi chtěla pomoct. Ani nevím proč, prostě to chtěla udělat. Asi se nemohla dívat, na ten můj spráskanej pohled, když jsem chodila na pokoj číslo čtyři a šilhala po pětce.
„Audrey?" „Hm?" Zvedla jsem zrak od chlapíka, který se právě holil. „Pohlídám pána, napiš na pětku pár řádků. Předám mu to." V návalu radosti jsem ji objala a sklonila se ke stolku. Načmárala vzkaz a ona si jej dala do kapsy. Dolila na pokoji pacientům čaje a zamířila vedle.
 Periferně jsem zahlédla, jak Sandy vylítla. Kulový blesk oproti ní nebyl nic. Kdyby to tu nebylo tak sterilní, jistě by se za ní zvedl prach.
Za pár minut se hnala zpátky i se sestrou. Tou, která mi zakázala za Harrym jít. A to jen díky Sandy. Pustila si pusu na špacír i před zbytkem na naší skupinky. Když jsem odcházela na pokoj, přišlo mi, že mám na zádech terč.

Troška nostalgie; vrátila jsem se o dva roky zpět. Přistěhovala jsem se do centra Londýna z jedné jeho okrajové části. Mamka i táta, pracujíc v jedný firmě dostali nabídku přímo do sídla firmy, a vzali to. Abychom nemuseli všude dojíždět a i oni to měli blíž, koupili dům v jedné z vilových částí. Deset minut do centra, což je pohoda. Jenže s tím přišel i přechod na jinou školu. Josh se v té své, „ajťácké" okamžitě spřátelil a byl víc v trapu, než doma. A když už teda byl, tak jako správnej starší brácha, prudil. Katie taky byla bez problémů...
Já ze své úžasné školy a super kolektivu přišla do třídy, která byla přecpaná plastem a tunou líčidel. A já se odlišovala. Trnem v oku byly všem moje barevné vlasy, kvůli kterým byl i táta ve škole. Odmítali mě tak pustit na praxi... Smutné.
A bohužel, absolutně jsem nezapadla... No nějak ještě ty dva roky přežiju a už ty lidi snad nikdy neuvidím.

No zpět do reality. Sandy stála na chodbě a nevraživě mě pozorovala. Kopala jsem se nudou do zadku, tak jsem pomáhala chlapíkovi luštit křížovku. Sestra, která se za chvíli objevila ji něco říkala a pak šla už sama zpět, s nějakými papíry.

„Audrey? Tohle ti posílá ten klučina." Nakoukla do dveří sanitárka a podala mi list, který byl vyrvaný z knížky. Obsahoval prolog k nějakému hororu, otočila jsem ho na druhou stranu a začetla se. Písmo bylo roztahané, a chvilkami jsem měla problém slovo přečíst. No jo... Písmo kluka.