„Co to děláš?" „Sedím?" Jeho oči klouzali po lemu šatů, který se nebezpečně vyhrnul. K tomu, abych na něj mohla sednout, jsem je měla hodně vykasané. „Takže, ještě jednou. Co. To. Mělo. Znamenat?!" „Asi to, že jsem se bál, že tam bude hezčí a budeš chtít být s ním a já tě uvidím, jen když mi půjdeš dát prášky." Uhl očima. Hlavou mi proběhlo těch několik titulků, kdy Harryho osočovali z toho, že se z nočních klubů vytrácí na hotel s dívkami. Každou noc s jinou... Teď tu sice Harry byl, ale byl někým jiným, než jej popisovali noviny a možná, možná byl i někým jiným, než dřív. „Proč?" „Co proč?" „Proč ti to vadí?" Vytáhl se do sedu, pozorovala jsem jeho tvář z pár centimetrové vzdálenosti. Těkala jsem očima po jizvách a pak se zastavila na jeho očích. Byly zvláštní, takové... Smutné, bez života. „Potřebuju tě?" Nechtěla jsem se smát, ale uchechtla jsem se. Což byla chyba. Oči mu potemněly. „Asi bys měla teda jít." Pustil mi boky a položil se. Čekal, až se uráčím z něj zvednout a se zaujetím pozoroval blikající monitor. Byl zas napojený na tlaku a kyslíku, který mu byl kontrolován skrze kolíček na prstu. Srdce mu bušilo nepravidelně a tep i tlak poskakoval.

„Chceš abych odešla? A nosila ti jen léky a nebyla tu s tebou?" Mlčel. Bylo to... Šílené? Jo, to je asi to správné slovo. Známe se sotva několik hodin a on... I když, mně taky nebylo po chuti, že u něj ráno byla Sandy. Což mi řekla sestřička, po mém rychlém dotazu, kdo u Harryho dělal hygienu. „O co tu jde?" „O nic. Jen jsem si včera zvykl na tvou přítomnost a nelíbí se mi, že - ... Hele to je fuk, neřeš to. Přejde mě to. Dík za tu slohu." Zírala jsem na něj a donutila se pohybu. Sklouzla jsem z něj a udělala pár kroků ke dveřím. „Taky se mi nelíbí, že tě Sandy viděla nahýho a mlčím. Protože je to jaksi naše práce. A jestli tě to uklidní, blonďáci se mi nelíbí. Já raději hnědovlasý se zelenýma očima." Věnovala jsem mu úšklebek a zamířila na sesternu. Chováme se jako dvě dětska...

Až do oběda jsem se probírala Harryho složkou. Zas a znovu, pořád dokola. Málem jsem ji už uměla nazpaměť. Za asistence sestřičce jsem Harrymu rozdala léky, dala infuzi a odešla. Očima mě prosil ať zůstanu, tvrdošíjně jsem se však zařekla, že až zase na oběd za ním půjdu. Vracela jsem se z toalety, když jsem uslyšela vyjeknutí sanitárky. Vbíhala do pokoje číslo pět...

„Co se stalo?" „Pán evidentně pokouší svoje zdraví!" Podpírala jej a on se klepal. Vklouzla jsem pod něj, objal mě kolem ramen a zapřel se. „Pomůžu-" „Dobrý, už to máme nacvičený." Ušklíbla jsem se mu do tváře. Sanitárka tedy odešla a jen co se za ní zavřely dveře, Harry se posadil. „Riskuješ! Kams šel?!" „Za tebou." Uh, nevinnost v jeho tváři mě vyhodila ze sedla. Zase... „Proč?" „Omluvit se?" „Víš co je zvláštní? Když ti do očí vmetu, že on se mi nelíbí a ty jo, tak roztaješ. Jsi jako mílius a... Grh! Ještě jednou se z tý postele zvedneš a slibuju, že ti tu nohu zase zlomím." „Omlouvám se." Ani se nebránil, a zdárně schovával cukající koutky. „Nechme to plavat. Všechno..." Zvedl pochybovačně obočí a já začínala rudnout. Vážně jsem teď nahlas řekla, že se mi líbí? Výborně, Austinová. Ještě pět minut a můžeš ho políbit...

Harry

Jen co odešla za tím novým, vypustil jsem několik nadávek. Zvláštní, že je jsem nezapomněl... Výborně Stylesi. Tohle se ti opravdu povedlo. Zachovat se jako kretén sotva po pěti minutách, co se ukázala... Častoval jsem se nadávkami a snažil se vypustit ráno, s tou její spolužačkou. Na jmenovce jsem si přečetl její jméno, Sandy O'Connel. Byla něžná, asi jako rokle plná kaktusů. Nestačil jsem jejímu tempu a pořád protáčela panenky. Včera mi to taky vše trvalo, ale Audrey na rozdíl od ní měla srdce a když viděla jak bojuju s pravačkou, kterou jsem měl zlomenou, tak tu žíňku prostě chytila a umyla mě. Na jednu stranu mi to sice bylo trapné, na tu druhou... Bála se mi podívat do očí ale i tak jsem cítil, jak mě její oči skenují. A ta Sandy? Jistě, taky mi teda pomohla se umýt, pokud se tomu tedy tak dalo říkat...

Zatímco Audrey byla pořád pryč, listoval jsem slohou. Spousta výstřižku, spousta fotek. Ručně vypsané nějaké informace a rádoby citáty, co jsem kdy řekl. Schoval jsem ji do poličky, či jak se tomu říkat, ve stolku a zakryl se až po uši. Když se začaly dveře otevírat, vytáhl jsem peřinu ještě výš.
Šarvátka o ni skončila v mé posteli. Prohlížel jsem si její tvář a mohl spočítat maličké pihy na tom malém nose... Vypadala kouzelně, i ten prvotní šok, co najednou dělá v mé posteli byl sladký skoro dětský. Její tiché pípnutí o tom, co dělám mě pobavilo. Tedy, do momentu než jsem si uvědomil, jaké by asi bylo dát ji pusu. „Varoval jsem tě." Odtrhl jsem zrak od jejich úst a usmál se. V očích ji blesklo. Pak mi nahrála a já úder vrátil. „Pf, honit si ego na holce." „Honil bych klidně i něco jinýho." Zrudla a mně se chtělo smát. Culil jsem se a doufal, že se nezačnu chechtat nahlas. Měl jsi pravdu." Zvedl jsem obočí a místo panenek jsem musel mít otazníky. „Má třiadvacet, pokérovanej, nabušenej, modrookej a blond rozcuch. Jo, je fakt hezkej." Krev mi v těle začala bublat. „Tak jdi za ním." „Nejdu." Posadila se mi na klín a drze mi hleděla do očí.

„Co to děláš?" „Sedím?" S drzostí i provokací v hlase mi odpověděla. Jako by se nechumelilo a moje oči sjely knohám, které odhalil vyhrnutý spodek šatů. „Takže, ještě jednou. Co. To. Mělo. Znamenat?!" Zavrčela a vytrhla mě tak z úvah o jejím těle. Předpokládal jsem, že když mi teď sedí na klíně, tak venku na ni asi nikdo nečeká. K mému štěstí... Zvedl jsem oči a pohlédl na ni. Propalovala mě pohledem, pomalu jsem se začínal rozpadat. „Asi to, že jsem se bál, že tam bude hezčí a budeš chtít být s ním a já tě uvidím, jen když mi půjdeš dát prášky." Uhl jsem a čekal, co řekne. Nenaznačil jsem ji právě, že se mi moc líbí a vlastně žárlím? Asi bych se tak nechoval, kdyby přišla a řekla mi, že motorkář má pivní břicho, pleš a je mu přes padesát.

„Proč?" „Co proč?" „Proč ti to vadí?" Vytáhl jsem se do sedu a dlaně ji položil na boky. Klouzala mi očima po tváři a chvíli trvalo, než se zahleděla do těch mých. Nebylo mi to příjemné, jenže v jejich očích nebylo pohrdání ani nic tomu podobnému. Prostě se jen dívala... „Potřebuju tě?" Uchechtla se, pak se zarazila. Pohled, který jsem ji věnoval nebyl příjemný. To jsem sám cítil. Místo omluvy, jsem ji poslal pryč, pustil ji, ruce překřížil na hrudi a čekal, až ze mě sleze. Díval jsem se na monitor, kde vše blikalo, ale nic nahlas nepípalo.

„Chceš abych odešla? A nosila ti jen léky a nebyla tu s tebou?" Mlčky jsem stále s hraným zaujetím pozoroval monitor. „O co tu jde?" „O nic. Jen jsem si včera zvykl na tvou přítomnost a nelíbí se mi, že - ... Hele to je fuk, neřeš to. Přejde mě to. Dík za tu slohu." Zasekl jsem se. Naštěstí. CO jsem měl říct? Pravdu? Tedy pravdu... No vlastně jo, byla to pravda. Ať už to bylo jakkoliv nemožné. Stačil mi včerejší den s ní a já v tom byl až po uši. Líbila se mi, byla jiná, než všechny ty holky, které jsem kdysi znával. Tušil jsem to. Srdce mi to říkalo a to snad vždy říká pravdu. Tak nějak jsem i věděl, že poznat ji ve chvíli, kdy jsem věděl kdo jsem, Harry z 1D, toužil bych po tom, aby šla se mnou na rande. Ona na mě však hleděla s nepochopením a pak ze mě sklouzla. „Taky se mi nelíbí, že tě Sandy viděla nahýho a mlčím. Protože je to jaksi naše práce. A jestli tě to uklidní, blonďáci se mi nelíbí. Já raději hnědovlasý se zelenýma očima." Pronesla ke dveřím, ušklíbla se a odešla.

V duchu jsem doufal, že za pár minut přijde. No přišla asi po hodině, se sestřičkou. Dala mi nějaký prášky a kapačku a zase odešla. No nic, tak to risknu. Odkoukal jsem, co dělá při zapojování a sundávání kapačky a napodobil to. Jednou rukou to šlo blbě, ale šlo to. Chvíli stál u postele, kymácel se a pak se začal sunout ke dveřím. Byl jsem skoro u nich, když se mi začala motat hlava s větší razancí. Dveře, které však předtím nezavřela sanitárka, když tu byla zapsat, kolik jsem toho vypil otevřel průvan a já ji viděl v protějších dveřích. Byla tam napodobenina kuchyně a ona na vozík skládala tácy s jídlem. Otočila se a zbledla. Zaječela a hnala se za mnou.

„Co se stalo?" „Pán evidentně pokouší svoje zdraví!" Ukázala se po ní do pár vteřin Audrey. Vraždila mě pohledem, pak však ke mně přistoupila a dovolila mi se o ní opřít. V duchu jsem se ji omlouval. Výškový rozdíl i to, kolik jsem oproti ní vážil, ji podlamovalo nohy. Klepal jsem a tím jsem ji taky nepomáhal. Sanitárka, ačkoliv chtěla pomoct odešla, a ona mě strčila do postele. „Riskuješ! Kams šel?!" „Za tebou." „Proč?" „Omluvit se?" „Víš co je zvláštní? Když ti do očí vmetu, že on se mi nelíbí a ty jo, tak roztaješ. Jsi jako mílius a... Grh! Ještě jednou se z tý postele zvedneš a slibuju, že ti tu nohu zase zlomím." Surově jsem si skousl skráně zevnitř. Jinak bych se začal smát. „Omlouvám se." „Nechme to plavat. Všechno..." Zvedl jsem pochybovačně obočí. Fakt všechno, Audrey? Líčka ji dostala nachovou barvu a já měl nutkavou touhu ji stáhnout k sobě a prostě ji jen tak dát pusu.