„Vstáváme. Máš spát v noci." Zasmál se nade mnou hlas sanitárky. Ženy ve žlutém... „Co je?" „Oběd." Zvedla mi postel pod hlavou, přisunula stoleček a odklopila z tácu kryt. Díval jsem se na napodobeninu bramborové kaše a řízku. Vedle v misce se líně houpaly broskve v troše láku. „Dobrou chuť." Nedalo mi to, věnoval jsem ji pohled, kterým jsem se ptal, jestli to myslí vážně.
„Sestři!" Otočila se ode dveří. „Kde je moje sestřička? Audrey." „Nějaká studentka?" „Jo. Malinká, má barevný vlasy." „Ááá, ta. Je na sesterně." „Zavoláte mi ji, prosím?" S kývnutím zmizela a já se snažil rozkrojit řízek. No podrážka boty by šla líp...

„Potřebuješ něco?" „Můžeš mi to nakrájet?" „Jasně." Zavřela za sebou, vlasy měla teď rozpuštěný, urychleně si dělala culík a dala se do krájení. „Myslelas to vážně?" „Dobrou chuť." „Audrey!" Zachytil jsem ji za ruku, když chtěla odejít. „Dobrou chuť, Harry."
Vyškubla se mi, vyjekla. Zachytil jsem ji za culík a gumičku ji stáhl. „Harry!" „Tohle je hezčí." „Vrať mi ji! Nemůžu chodit bez ní." „Smůla, co?" „Harry!" „Opravdu bys se mnou šla? I teď...?" „Jo, šla. Jenže je tu jeden problém." „Jakej?" „Jsi Harry z One Direction! Kluk, co může mít každou. Modelku, herečku, zpěvačku... Chodil jsi kupříkladu s Taylor Swift, ani to si nepamatuješ?" Vrtím záporně hlavou. Kluci mi sice říkali, že několik vztahů jsem měl, ale neupřesnili, co za dívky to bylo. A jak k sakru ta Taylor vypadá?
Odfrkla si a chytila mi zápěstí. „Vrať mi ji." „Co ti vadí na tom, že jsem teda zpěvák?" Rozesmála se. „Mně? Mně nic. Světu by to vadilo, fanynkám... Ty a zdravotní sestra? Neblázni." Usmála se a nehty mi přejela po kůži. Zalechtalo to, povolil jsem pěst a ona si tu hloupou gumičku vzala. „A pak Harry, kdybychom se potkali před nehodou, nemyslím si, že bys toužil po tom se mnou někam jít. Nepamatuješ si, kdo jsi a proto se teď chováš tak... Z toho, co se o tobě psalo, si jeden udělá obrázek, i když ví, že asi vše pravda není.

„Tak mi pomoz!" „Cože?" „Pomoz mi zjistit, kdo jsem byl. Já si nic nepamatuju! Nepamatuju si svoje dětství, nevěděl jsem ani, jak se jmenuju. Nepoznal jsem mámu ani ségru. Jediný, co si pamatuju je to, jak jsem se tady probral. Nic víc nevím. Jestli jsem zpěvák tak budiž, ale já nepoznal ani ty kluky... Pomoz mi zjistit pravdu o mně samotném. Pak třeba zjistíš i ty, že nejsem takovej, jak o mně psali. Ale já ti teď nemůžu říct, jakej jsem, protože to nevím.

„Fajn. Pomůžu ti. Ale teď jez." „To se nedá, je to jako podrážka." Zahuhlal jsem a vyplivl kousek masa zpět na talíř. Semkla rty a se slovy, že za chvíli přijde, odešla. Když se vrátila, držela na talíři něco, z čeho se kouřilo a vonělo to po celém pokoji. „Co to je." „Těstoviny s kuřecím mazem a zeleninou." „Kdes to vzala?" „Ty máš svaly, já mám čáry." Mrkla, oddělala tác na parapet u okna a přistrčila mi talíř. „Už mi řekneš, kdes to vzala?" „Austinová, máme jít na oběd." Vešla do pokoje holka, která se neobtěžovala ani s klepáním. Otočil jsem obličej k přístrojům. „Nejdu." „Máme jít!" „Nemám hlad. Však běžte."
„Kdo to byl? A proč ti neříká jménem?" „Lepší neřešit a spolužačka." „Proč nemáš hlad?" Začínal jsem něco tušit a příčilo se mi. „Proto?" „To byl tvůj oběd, co?" „Stejně nemám hlad, takže..." „Nemělas mi ho dávat. Do kdy tu jsi? Budeš mít hlad." „Kdybych ti ho dát nechtěla, tak ti ho nedám." „A do kdy tu jsi?" „Do dvou." „To je za chvilu." Byly to necelé dvě hodiny a mně se najednou nelíbilo, že tam budu zase sám. „Záleží na úhlu pohledu." Zamrkala šibalsky a zvedla se. „Kam zas jdeš?" „Odnést to. Hned... Hned přijdu."

Při návratu držela vak s infuzí a kelímek s léky. „Zase?" „Ne, až pak. Ale... Říkala jsem sestřičce, že ti chci pomoct vzpomenout si. Tak ať už pro to pak nemusím." „Máš jen mě na starost? Super!" Zaradoval jsem se, když mi to potvrdila.

„Co ti všechno mamka s Gemmou a kluky řekli?" V pár větách jsem shrnul můj osobní život, se kterým mi stejně ona pomoct nemohla a pak vše, co jsem si pamatoval od kluků. Přikyvovala a přitom si hrála s gumičkou.
„Fajn. Ségra vás žere od začátku. Má toho o vás plno. Něco ti zítra přinesu. Teď ti zkusím z mého pohledu, hm, říct tvůj život v kostce, co o tobě já vím z časáků a z webu."

„Takže, to je asi vše." Vydechla po víc jak půl hodině. Celou dobu mluvila jen ona a já si v hlavě ukládal dotazy, kterých jsem měl plno. No... Výsledek byl hroznej. Připadal jsem si, jako naprostej debil.
„Takže... Tvůj osobní názor je, že jsem taky děvkař?" „Nevím." Trhne rameny a křečovitě se usměje. „Fajn, tak jdeme dál. Larry Stylinson? Jako vážně... Tak mohli by se rozhodnout, jestli jsem děvkař nebo gay." Ironické uchechtnutí a jízda pokračuje. „Taylor Swift? Jak vůbec vypadá? A napsala kvůli mně písničku? Jak milé... Ale fakt si ji nepamatuju." Sarkazmus mi z hlasu vyloženě trylkoval. „Mám rád pařby? To je dost možný. Šel bych někam i teď... Nadmíra alkoholu? Asi? V mým věku dost běžná záležitost, ne?" Protočila panenky a uculila se. „Šaškem na pódiu? Asi jo. Mám pocit, že se rád předvádím a jsem v centru dění..." Bylo toho víc, ale tohle mě zaujalo. Čert vem holku, co si veřejně stěžovala, že jsem byl opilí a nechtěl se s ní vyfotit. Promiň baby, ale...

„Můžu se na něco zeptat?" „Jo." „Co si ty o mně myslíš?" „Nemůžu soudit." „Proč?" „Znám tě pár hodin a ještě ke všemu ne v běžném životě. Tady se to bere jinak..." „Uděláš pro mě něco?" Chvíli bylo mezi námi ticho a já šilhal po hodinách, nad dveřmi. Už jen chvíli a odejde. „Co?" „Řekni mi pravdu, vypadám fakt tak hrozně? Proč by jinak odstranili všechny zrcadla a předměty, ve kterých bych se mohl zahlídnout?"
„Já nevím." „Nevíš?" „No, každý to bere jinak. Třeba měli jen strach, že bys to neunesl a strach jim nedovolil, to zde nechat." „Neunesl?" Projelo mi hlavou, váhavě jsem si přejel dlaní přes tvář. Připadal jsem si, jako bych hladil šmirgl papír. „Něco ti ukážu." Vytáhla mobil a chvíli v něm něco hledala. „Tohle jsi ty. Na předávání Billboard music awards." „Víš co je hrozný?" prohlížel jsem si další fotky. „Že já si nic nepamatuju. Nevím ani, jestli jsem tohle fakt já. Kdybys mi lhala, nepoznám to." „Ale jsi to ty. Vlasy máš pořád dlouhý." Jo, vlasy... „Jenže co zbytek?" „Máš krásný oči. Takový, tajemný. Chraplákem dostáváš do kolen každou, na kterou ukážeš. A když zpíváš, tak davy omdlívaj." Zamrkala, přeháněla, ale i tak jsem se zasmál. „Máš nějakou písničku od 1D?" Zatímco mi napojovala infuzi, já rozklikl ikonu fotoaparátu.