Žena se pak zvedá a odchází, pro kávu. „Ty si opravdu nic nepamatuješ?" stavidla, která zadržovala slzy u té mladé, Gemmy, povolí. Po tváři ji tečou slzy a celá se třese. „Ne." Omluvně na ni pohlížím a ona se dál třese v návalu pláče. Pak se však uklidní, natáhne dlaň a pohladí mě po tváři. „Bude to dobrý, vzpomeneš si! Já vím, že ano. K večeru by za tebou chtěl někdo přijít, může?" „Kdo?" „Tři kluci. Oni ti sami řeknou, kdo jsou. Dám jim vědět."
Po návratu mé, asi mámy, se ještě chvíli zdrží a pak odchází. Usínám a proberou mě hlasy, které tentokrát patří klukům.

Skrz řasy vidím tři kluky. Může jim být přes dvacet a s nejistotou i slzami v očích mi stojí kolem postele, jako tři sudičky. „Budeme ho budit?" hlas, s přízvukem se rozezní šeptem po celém prostoru. „Můžeme tu počkat, třeba se sám vzbudí. Stejně nikam nespícháme." Kluk, s hnědými vlasy, alá vrabčí hnízdo a modrýma očima se sesune na židli a zoufala hledí na monitor, který pořád ukazuje, jak moje srce, tep, tlak i kyslík v mém těle pracuje.
„Vypadá... Zuboženě." Další hlas. Takový otcovský, hnědé oči kloužou po mé tváři, skoro ji rentgenují. „Zahojí se mu to a i kdyby ne, fanynky po něm budou toužit neustále."
„Já mám fanynky?" Otevřu oči a oni na mě skočí. Jen heknu, drtí mě všichni v sevření a dokonce jim uteče několik slz. „To je dost! Tys nám dal..." „Vítej zpátky!" „Ahoj bráško." Překřikují se a široce se usmívají. „Bráško?" Ten modrooký s hnědými vlasy znejistí. „Ty seš můj nevlastní brácha?" „Eh. Ne. Jsem Louis. Louis Tomlinson, nebo Tommo." „A já Niall Horan, Nialler." „Liam Payne, Payno." Představí se mi a upřímně, moc mi nepomohli. Neznám nikoho, kdo se tak jmenuje. „Promiňte, ale já vás neznám. Ani jednoho."

Vymění si zoufalý pohled a poposedají kolem postele. „Hm. Kde začít?" „Od začátku." Uchechtne se Louis? Jo... Louis Tomlinson. Na střídačku vypraví naše setkání v X-Factoru. To, jak nás nějaký Simon dal dohromady a že na začátku toho všeho, nás bylo pět. Patřil k nám i Zayn Malik, který však odešel na sólo dráhu. Prý jsem jeho odchod obrečel... Nevím, je to možný. Pokud je to tedy pravda.
Odešli asi po třech hodinách. Hlava mě bolela k prasknutí. Krom těch věcí, co mi řekla Gemma, jsem si opakoval i to od kluků. Ale popořadě.
Jmenuji se Harry Edward Styles. Je mi jednadvacet. Narodil jsem se v Únoru. Moje máma se s tátou rozvedla, když mi bylo sedm. Před dvěma lety se znovu vdávala za nějakého Robina Twista. Pocházím z Holmes Chapel. Baví mě golf, rád ho hraju, stejně jako Niall. Miluju kočky a co mi řekli kluci, rád se otáčím za každou sukní. Uchechtl jsem se a přešel na vzpomínky, které se mi snažili kluci vybavit. Povídali o našich prvních vystoupení, o blbostech co vyvádíme během tour. I problémy s vedením, fanoušky a vlezlými novináři. No já měl však stále okno. Ne-li vykládaní skříň o rozloze tak deseti fotbalových hřišť.

Opět nastala noc. Zítra, tedy už dnes je pondělí. Mají přijít nějaké studentky. Sestra říkala druhé, když si myslela že spím, že je zvědavá, co to bude tentokrát. Neušel mi jízlivý podtón a s pomyšlením, že to bude pěkná semetrika, jsem raději dělal že opravdu spím.
Utápěl jsem se v myšlenkách na svou osobu polovinu noci. Snažil jsem se, vybavit si alespoň něco, no nešlo to. Doktoři se sami divili, že po třech měsících v kómatu jsem normální, až na tu paměť. Většina osob je mírně zmatená, no já se pomalu snažil – sice na tajno, nesměl jsem – slézat z postele a rozcvičovat nohu po zlomenině. Na stolku se mi ležely údajně, moje oblíbené knížky. Asi to byla pravda, celkem mě bavily, ale teď už se mi číst nechtělo... Rezignovaně jsem se přikryl a po chvilce usnul. Vzbudila mě ráno ta moje sestřička, když mi přišla vzít krev.

Audrey

Znuděně jsem čekala, až se mi uvaří voda na kávu. Vchodové dveře bouchly a někdo se vrátil domů. Střelila jsem pohledem k hodinám. Tři odpoledne. Buď bratr nebo sestra. Rodiče chodili domů až kolem deváté večer, jen zázrakem přišli dřív.
Něco bouchlo o zem, a pak další rána. Znejistěla jsem a tiše prošla skrz obyvák do předsíně. „Katie?!" Moje mladší, třináctiletá sestra seděla na zemi a hystericky brečela. V rukou držela nějaký časopis a já si s jemnou dávkou sarkazmu pomyslela, který její idol oznámil, že má přítelkyni. Vytáhla se na nohy a s rozpaženou náručí mi vletěla do mé. „Co je? Co se ti stalo?" „On-on má-málem umřel!" „Kdo?" Vytrhla jsem ji z ruky časák a mrkla na úvodní stranu.
„ŠOK! HARRY STYLES A AUTONEHODA!" Několika palcový titulek byl přes fotku, na které miláček dívek ležel na zemi, odřený, zakrvácený... „Ježiši!" vydechla jsem šokovaně a objala ji. Bylo mi jasné, že většina náctiletých a nejen jich, právě hystericky brečí, ve všech možných koutech světa. A já, ačkoliv jsem nebyla až tak velká fanynka, jsem jejich písně měla ráda a veškerá moje ironie, sarkazmus i jízlivost, která mě naplnila při prvotním pohledu na Kate, odplula kamsi v dál.

Usnula po dlouhých minutách pláče a já i s časákem se usadila na terase. Prolistovala jsem jej a přečetla si, co tentokrát novináři vymysleli. Přišlo mi to přitažené za vlasy, hodně... Jen tak ze zvědavosti jsem si najela na jejich oficiální stránky a ejhle, tahle verze byla věrohodnější.
„Všude je slzavý údolí." „Eh?" Uráčil se přijít i  brácha Josh. „Ten kudrnatej, z 1D měl autonehodu. Všechny puberťačky po ulicích brečí. Asi se zvedne Temže." „Blbečku..."

To bylo před třemi měsíci. Ségra vyloženě ležela v informacích o jeho zdravotním stavu a už i Josh pochopil, že dělat si z ní srandu je trapné a ubohé.

„Tý jo! Holky, kdo jdete teď na JIP interního oddělení?" Vešla do třídy naše „královna" Lara. Devět rukou se zvedlo, mezi nimi i ta moje. „Předem říkám, tam je tolik krásnejch borců! Většina motorkáři, co se vybourali." Semkla jsem rty. To že zrovna tam, většinou nejčastěji bojují o život ji ani za mák netrápilo, a zajímala se jen o to, kdo by mohl být potencionální „nabíječ."
„Jo!" přidala se jedna z jejich nohsledů. „A hlavně tam leží sám Styles z 1D!" celá třída zmlkla. Na to, že tam byly měsíc a půl vydržely mlčet. „No. Původně jsem to ani říkat neměly a nemohly, podepisujete totiž papír, že o něm a jeho stavu nikde nic neprozradíte. Ale nás už ta smlouva nezavazuje." „Takže nic neřeknete?" Společenství pěti holek se rozesmálo. „To víš že jo. Musíme vás varovat." „Varovat?" „No ne, šedá myš Austinová promluvila." „Nemůžu?" věnovala jsem ji škleb a hleděla ji do očí, dokud sama neuhnula. „Varovat. To je to pravý slovo. Když totiž Harry proletěl sklem, letěl tváří napřed. Vypadá, jako by na něm řádil Střihoruký Edward. A proto nejsou nikde na jeho pokoji zrcadla. Dokonce i příbory má plastové, aby se neviděl. Vypadá fakt hrozně a ani jedna z nás, neměla odvahu jít za ním sama. Zrůda... Jsem zvědavá, co na to řeknou fanynky, protože plastická operace bude potřebná." „Jak ty můžeš dělat sestru?" „Prosím?" zvedla se na nohy a já také. „Říkám, jak někdo jako ty může studovat na zdravce a chtít pomáhat lidem." „Je to můj názor, tak o co ti jde?!" „Nejde mi o nic, jen o to, že on za to asi nemohl. Může být rád, že žije, byť je teda zjizvený." Zazvonilo a na minutu přesně dorazil profesor patologie. Nebylo vhodné jej dráždit, hodiny s ním probíhali v naprostém tichu a bylo slyšet jen škrábání propisky o papír, či ťukání na klávesnicích notebooků...

Byla to poslední dvouhodinovka, pak domů. Povedlo se mi zmizet dřív, než si za mnou Lara prorazila cestu skrz holky. Byl pátek, víkend jsem strávila s Kate po obchodech a s Joshem sobotní noc na párty u jeho kamaráda. Nastalo pondělí, vstávala jsem krátce po čtvrté ráno. Hodina než se vypravím, půl hodiny na cestu a v šest mám být na oddělení v Royal Hospital.

Se zíváním jsem dorazila k vrátnici, kde jsme si měly vyzvedávat klíče od šaten. Vrátný přidal ranní vtípek, přání dobrého dne a s veselejší náladou jsem se šla převléct. Klíče nechala na okně, a prošla průčelím do zadního traktu nemocnice. Měla jsem ještě skoro dvacet minut k dobru, s rostoucí nervozitou jsem si napálila cigaretu a skrčená za zídkou jsem si ji vychutnávala. Pak, jako když se nechumelí, proběhla jsem opět průčelím a zamířila ke vchodu, označeným „A2." Patřila k ostatním, moderním budovám, které se tu postavily a ještě dvě dokončovaly. Menší staveniště tu bylo stále...