Návštěva u něj byla... Všechno jen ne příjemná. Sestra mě držela za ruku a zoufale se pořád dokola ptala, jestli nemá někomu zavolat aby mě odvezl domů. Zlomená, zničená, psychicky vyčerpaná jsem vrtěla hlavou a když nabrala síly, volala jsem sama Gemm. Její vyděšený obličej jsem měla před očima celý den. Naštěstí pochopila, že o ničem mluvit nechci, jen jsem ji ujistila, že s Harrym je vše v pořádku. Nechtěla jsem ji to říct. Nemohla jsem... Ani netušila, kde jsem byla. Vyzvedávala mě kousek od Piccadilly a jen co mě vyhodila doma, odjela. I když se ji nechtělo...

S kartou, na které byla vypsána první a poslední kontrola jsem seděla v obyváku a i když to Harry nesnášel, zasmradila jsem celý prostor kouřem z cigaret. Doktor mi kartičku ani dát nechtěl, bylo to zbytečné ale nakonec ji vypsal... Otáčela jsem ji v prstech a v uších mi zněl hlas doktora. „...To co mi říkáte, byla jste ve velkém psychickém napětí. Vaše tělo se bouřilo, ani fyzicky na tom nebylo nejlíp a vybralo si daň. Vaše bolesti a nevolnosti... Krev... Ve vašem těle už nic není, dejte tomu čas. Měsíc, dva a znovu se o miminko pokuste. Jste mladá, váš partner taky, šance že opět potratíte je malá. Jen s tím, kdo je váš přítel... Musíte se vyvarovat stresu a být v pořádku po všech stránkách..." snůška keců. Bylo jich plno...
Seděla jsem dole dost dlouho. Dvě prázdné krabičky ležely na stole, větrala jsem snad všemi okny a když smrad polevil, zavřela jsem se nahoře v koupelně. Blížila se pomalu jedna ráno, Harry byl pravděpodobně někde s kluky.
Už v osušce, zabalená, sedíc na okraji vany jsem se znovu rozbrečela. A tak mě i Harry našel. Jeho šok v očích mi zabodl další nůž do srdce. Stál mezi dveřmi a dožadoval se vysvětlení. Zamumlala jsem jen „promiň" a víc nešlo... Vytáhl mě na nohy, pevně mě svíral a když jsem se stále k ničemu neměla, zatřásl se mnou. Na to konto jsem se ale ještě víc rozbrečela.

„Za co omlouváš?! Co se děje? Proč brečíš?! Mluv se mnou!" vyštěkl, když jsem se znovu rozplakala a schovala mu obličej v hrudi. Lekla jsem se a on mi nad hlavou zoufale vydechl. No tak, neplač. Co se děje?" Drtil mě dál v náručí, hladil a jeho hlas zněl měkce. Nestačil mi dech, trhaně jsem se nadechla a odešla do ložnice. Šel nechápavě za mnou a posadil se na postel. Z kabelky jsem vyhrabala kartičku a podala mu ji. „Co to je?" „Těhotenský průkaz..." Rozzářily se mu oči. „Ty jsi těhotná?!" Vyskočil na nohy. V očích mu plály jiskry nadšení a štěstí. Nikdy by mě nenapadlo, že by takhle reagoval... On si to snad i přál.... „Ne. Už ne..." Opět jsem se rozbrečela. Jiskry pohasly a ret se mu zatřásl. „Cože?" „Potratila jsem. Proto mi bylo zle. Byla jsem u doktora... Je mi to líto."

Harry

Zatmělo se mi před očima. Její bolest mi způsobovala tu mou ještě větší a víc než to, že potratila mě ničilo jak ona trpí. „Audrey..." Svezla se na zem a jen zavrtěla hlavou. „Lásko?" „Je mi to líto..." „Lásko!" Zvedla oči. „Neomlouvej se. Tohle... Tohle se stává. Nejsme první, kteří o miminko přišli. Je to i moje vina." „Tvoje?" Objala mě kolem krku. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do postele. Stulila se mi na hruď a pevně mi drtila ruku.

„Jo... Kvůli tomu že jsme spolu, jsi byla ve stresu. Škola, Katie... Pořád za zadkem novináři, všude tě řeší... Teď jsem pořád pryč. Já... Opustíš mě?" „Cože?" Pláč ustal. S děsem v očích se dívala do těch mých. Nic jsem nehrál, bál jsem se. Najednou jsem měl pocit, že kvůli tomuhle mě nechá. Že už to neustojí. Že nezvládne ten tlak, který na ni byl vyvíjen. „Harry?" „Musel sjem se zeptat... Já mám strach... Že to stejně jednou tak skončí." „Co to povídáš? Já... Ty... Já myslela, že ty budeš chtít teď... Vidět tvoje nadšení... Tys chtěl, abych těhotná byla, že?" „Napadlo mě, že jsi. Když jsem si uvědomil, jak ti bývá divně. A... přál jsem si to." Asi byla chyba říct, o tom přání. Znovu se rozplakala, nebyla schopná se uklidnit, usnula mi asi za hodinu, intenzivního pláče v náručí, a to jen díky únavě.

Týden kolem mě chodila po špičkách. Dávala si to za vinu a ve chvíli, kdy jsem ji objal mi z náručí utíkala. Tedy... Dokud to bylo kolem ramen, tak se nechala ale jak moje ruce sjely na její bříško...
„Co to zkusit, znovu?" „Cože?" zaklapla notebook. Netušila, že jsem už nějakou dobu stál za pohovkou a díval se, jak brouzdá po obrázcích s miminky. „Dítě." „Je to brzo..." „Fajn. Chceš se rozejít?!" Vyštěkl jsem. Bylo to už čiré zoufalství... Měl jsem pocit – ne, to vlastně nebyl pocit, byl to fakt – že byla ráda, když odcházím do studia nebo jedeme na koncert. Uhnula pohledem a pak trhla rameny. „Přemýšlela jsem o tom." „To myslíš vážně?" hlesl jsem, vyloženě to jen zaskřehotal. „Ty ne?" „Ne!" K mému vzteku si napálila cigaretu a odešla ke dveřím na zahradu.

„Hodláš se mnou komunikovat?" Evidentně ne. Tvrdošíjně se dívala do dálky a dělala, že tam nejsem. Zavřel jsem se v domácím studiu. Touhu rozmlátit první věc, co mi přišla pod ruku, brzdil jen fakt, že za tohle bych dostal od kluků do zubů. Vzteky jsem skřípal zuby a vzpomínal, kterak ona mě nutila, abych s ní mluvil. Abych ji vůbec otevřel... Natáhl jsem se po klávesnici. Do vyhledavače zadal nějaký kec, ve smyslu „Psychika ženy po potratu..." a najednou se cítil hrozně. Číst, jak ženy po prvotním šoku jsou s emocemi jako na horské dráze... Pocity zklamání, smutku, deprese, zlost... Sebeobviňování.

„Potřebuju si to sama v sobě nějak urovnat." Otočil jsem se ke dveřím. „Je to moje vina." Nadechl jsem se, chtěl jsem ji to vyvrátit. Copak ona za to kurva mohla?! Prudce však zavrtěla hlavou a opřela se čelem o futra dveří. „Nevymluvíš mi to. Jen se tu míjíme... Já se ti vyhýbám, ne ty mně. Harry promiň. Já tohle nezvládám... Potřebuju odtud, na nějakou dobu." Vyskočil jsem se na nohy, vyškubla se mi a rychlou chůzí vyběhla schody do přízemí, kde sebrala tašku. Pár sekund na vzpamatování se a když jsem vyletěl ze dveří, taxík se otáčel po schodištěm.

„Tak mluv!" dva dny po jejím útěku jsem otevřel dveře. Na prahu stála její máma, za ní moje, Gemma, Lou a dokonce i Lottie. Zazíral jsem na to společenství a uhnul před fackou. „Za co?!" „To mi řekni ty! Cos ji provedl?" „Harry!" zavrčela moje máma a vraždila mě pohledem. „Audrey je u nás." Zamávala mi Lou. Lottie se na mě smutně usmála a naznačila, že absolutně netuší co se děje. Jako by ji přibraly omylem.

Žasl jsem nad rychlostí, jakou se zprávy o nás šířily. Odešla ráno a večer se už vědělo, že spolu nejsme. Kluci mi samozřejmě ihned volali, jeden po druhém a každému jsem řekl to samé. Menší hádka... Nikdo o tom, že potratila nevěděl, a podle reakce dam před mými dveřmi, ani ony se to nedozvěděly.

„Jestli nechceš odehrát zítřejší koncert s monoklem na oku, tak mluv!" Užasle jsem pohlédl na mou mamku. „Fajn. Pojďte dál. Kávu?" Jo, byl jsem mistrem v ironickém chování. „Edwarde!" „Potratila. Jste spokojený?" Otočil jsem se od pohovky. Nastalo ticho, jedna po druhé těkala pohledem. „Nějaká reakce nebo se teď otočíte a půjdete a já si v klidu dopiju flašku?" Natáhl jsem se po láhvi s Tullamore Dew. „Harry... Proč...?" „Jako co? Proč potratila? Stres z toho všeho, co kolem nás je. Nebo proč jsme teď od sebe? Nebo že vám nic neřekla?" „Přestaň být jízlivý..." „Rachel," otočil jsem se na její mámu. „Nechala mě. Obviňuje se, že za to může ona. Vyhýbala se mi, nemohl jsem se ji skoro ani dotknout a teď tu není. Chce čas a já nevím, kolik ho potřebuje. Chci za ní, jenže mám pocit, že stejně nebude chtít se už vídat." „Lou?" otočila se na ni Rachel. „Myslela jsem, že jste se jen pohádali... Pořád brečí a nejvíc mi bylo divný, že se vyhýbá Lux i Doris s Erniem." Mluvili o mně bez mě. „Odvez ho k ní. My ti to tu zatím uklidíme..." Uhnul jsem očima. Dva dny a já tu měl skládku...

„Ona se mnou stejně nebude chtít mluvit." „Ona jen potřebuje čas a ujištění, že to bude dobrý." „Co myslíš, že jsem dělal?! Seděl na prdeli a ječel po ní?!" „Harry..." Zavrtěla hlavou a dál už se mnou nepromluvila.