James mě mohl umačkat. Po víc jak půl roce jsem se objevil oficiálně na veřejnosti. Bylo to naše první, veřejné vystoupení. Hlavou mi vířily texty, které jsem si poctivě opakoval. A teď se psychicky připravoval na Jamesovi dotazy. Kluci se smíchem remcali, proč tam musí být i oni, když to vše bude jen o mně.
Počítal jsem s dotazy jak o nehodě tak hlavně o Audrey. Ta se řešila opravdu víc, jak moje zranění. Naštěstí byla víc lidem po chuti, než těm, co ji skoro až vyloženě nenáviděli. Padla si do noty i s holkama od kluků a rodinami, takže...
 Nemýlil jsem se, James se zhruba nějakých deset minut bavil o nehodě, jejich následcích a pak už ho zajímala jen Audrey. Před otázkami na tělo mě zachránil Niall. Vpadl do toho s věcmi kolem skupiny a James pak pochopil, že jeho výslech na téma „Audrey" skončil. I tak jsem se z toho snažil vybruslit a říct co nejmíň, což stejně bylo možná k ničemu. Díky Sandy a těm dalším spolužačkám věděl svět o Audrey víc, než jsem chtěl já sám říct. Vrchol byl, když zveřejnily na webu její index se soukromými údaji. Dopad to mělo katastrofální. Před jejich domem imrvére byly hordy novinářů a fanoušků. Katie se stala obětí šikany, kvůli žárlení že se se mnou zná. Josh ten byl snad jedinej v pohodě. Plnil titulní stránky bulvárních plátků s prostředníčkem namířeným na fotografa a drzým šklebem. No a Audrey po dvou měsících deptání ve škole a neustálým novinářům za zadkem přerušila studium. Stokrát jsem se omlouval a stokrát mi bylo řečeno, že se nezlobí. Ten třetí měsíc jsme strávili s Lux i Katie v malé vesničce ve Francii a neskutečně si to užili. Teď už ale byl čas ponořit se opět do práce.

Odzpívali jsme pár písníček a rozjeli se do svých domovů. Doma mě čekala v troubě večeře a v posteli spící Audrey. Lux si na zemi malovala a šeptala, že Audrey nebylo od rána dobře. Začínal jsem mít dojem, že jsme taková, spíš rodina... Katie byla u nás taky. Ta pro změnu ležela ve svém pokoji, který měla s Lux společný a přihrčela asi za deset minut po tom, co jsem dole ohříval večeři a chystal se jíst.

Holky se dívali na nějakou hovadinu v televizi a moje myšlenky se začaly zaobírat tím, jaké by bylo mít s Audrey dítě. Dokázal jsem si to hravě představit a pomalu jsem po tom toužil. A to mi, prosím, k tomu stačilo asi deset minut.

„Ahoj." Objali mě zezadu drobné ruce. „Ahoj. Co je?" „Jen mi nebylo dobře." Schovala se mi v náručí, rozepla mi košili, přitiskla se a zlehka mě políbila na tetování. „Ty jsi ale umazlená." „Vadí ti to?" „Vadí mi jen děti u televize." Významně jsem povytáhl obočí.

Už pár dnů ji nebylo dobře, nejhůř na tom byla ráno a dopoledne. Plesal jsem v duchu, počítajíc s tím, že je těhotná. Seděl jsem po nocích na notebooku a hledal všechny příznaky. Vše co jsem našel, na ni sedělo. Zkoumal jsem každý její pohyb, vše co snědla... A jen čekal. Čekal, kdy mi oznámí, že budu táta. Jenže místo toho, jsem ji našel jeden večer v slzách. Po dlouhé době jsme měli dům zase jen pro sebe. Katie, která mezi našimi rodinami pendlovala, byla momentálně se všemi Tomlinsonovic děvčaty u Lou.
Unavený, toužící po spánku jsem se vrátil z koncertu. Se zíváním jsem vešel do haly, nikde v přízemí nesvítilo ani jedno světlo, trochu mě to zarazilo. Audrey, pokud nebyla se mnou, vždy čekala... Našel jsem ji v koupelně. Zabalená v ručníku seděla na okraji vany a po tvářích ji tekly slzy. Zíral jsem mezi dveřmi, na moje dotazy nereagovala, ani když jsem ji donutil se postavit. S očima bez života se dívala do těch mých a neustále plakala. „Promiň." Vydechla po marných minutách, kdy jsem s ní i několikrát zatřásl. Moje zoufalství gradovalo...

„Za co omlouváš?! Co se děje? Proč brečíš?! Mluv se mnou!" vyštěkl jsem, když se znovu rozplakala a schovala mi obličej v hrudi. Leknutím se roztřásla ještě víc. Vyšel ze mě zoufalý povzdech. „No tak, neplač. Co se děje?" Drtil jsem ji v náručí a hladil po tváři. Trhaně se nadechla a zamířila do ložnice. Chvíli se hrabala v kabelce a pak mi podala jakousi kartičku. „Co to je?" „Těhotenský průkaz..." Rozzářily se mi oči. „Ty jsi těhotná?!" Vyskočil jsem na nohy, jenže ona plaše ucouvla. „Ne. Už ne..." Opět pláč.

Audrey

„Harry!" Zabušila jsem na těžké dveře. „Okamžitě mi otevři!"

„Jdi pryč..."Zaznělo z druhé strany. „Otevři, prosím!" V duchu jsem panikařila. Co když si třeba ubližuje...? Představa jeho pořezaných rukou mi svírala útroby. Hlavou mi projížděl jeden děsivý scénář za druhým. Pití alkoholu, polykání prášků, sebepoškozování...

„Harry?" Zkusila jsem to po pár minutách ticha znovu. „Jdi pryč!" Doslova to zařval. Sjela jsem po dveřích na rohožku. Nebe se začínalo zatahovat, bouřka se blížila a zvedal se vichr. Z tašky jsem vyhrabala kus papíru a dala se do kreslení. Moc mi nešlo, ale teď, kupodivu... Pod obrázek přidala pár řádků a papír vhodila skrz dvířka na poštu dovnitř. Chvíli čekala a pak se zvedla. Klepla jsem do dveří a opřela o ně čelo. Pak seběhla schody a cestou vytahovala mobil.

„Gemm? Zůstanu tady." „Otevřel ti?" hlas ji poskočil nadšením. „Ne, ještě ne. Ale otevře, vím to. Kdybych potřebovala odvoz, přijedeš pro mě?" „Jasně! Budu na telefonu. Audrey... Díky." Posadila jsem se na obrubník, sotva jsem to udělala strhl se silný déšť. Mohla jsem se zvednout a schovat se pod balkónem u dveří, ale tak nějak jsem tušila, že tam, za nějakým oknem je a dívá se. Chtěla jsem ho vytrestat i za cenu zápalu plic...

Uběhlo možná pět minut, na záda mi dopadla těžká, teplá bunda. Na chvíli jsem se otočila. Déšť smíchaný s mými slzami zanechával na tvářích stopy, v jeho očích se mihla bolest. Odvrátila jsem se. Jeho tělo se přiblížilo, objímal mě a silně svíral.

„Pojď dovnitř. Celá se klepeš." Opřela jsem se o něj. Pohltila mě jeho vůně, stiskla jsem mu zápěstí, jen tak... „Prosím. Pojď ke mně domů."
Vytáhl mě na nohy, cestou do domu mě pevně držel kolem pasu a tiskl k sobě. Měl jen tepláky, vlasy se mu pomalu z deště rovnaly a kapky vody stékaly přes jeho tetování... Uvnitř jsem se rozklepala. Doprovodil mě do koupelny a s větou, že mi donese oblečení odcházel. Bylo mi jedno, že těch několik sekund ke dveřím tam bude, rovnou jsem se začala svlékat. Zima se do mě dávala s vervou a já se pod teplou sprchu víc než těšila.
Vyhřátá z vody jsem vklouzla do jeho oblečení. A s notnou dávkou váhání, vyšla ven. Chodba byla dlouhá, lemovaná tmavým, dřevěným zábradlím. Hledala jsem jeho starou ložnici. Našla jsem však jen spoušť. Všude střepy, rozbitá televize i police byly ze zdi strhané... Obcházela jsem místnost a hledala jeden větší kus zrcadla. Chtěla jsem mu ho ukázat, chtěla jsem, aby viděl sám sebe, tak jak ho vidím já. Za postelí mě čekalo překvapení, bylo tam tak metrové zrcadlo na výšku. Opřela jsem jej o zeď a vydala se tentokrát dolů.

Seděl na pohovce, tvář měl schovanou v dlaních. Neslyšně jsem se přiblížila, popotáhl a otřel si oči. Něco si mumlal a přitom vrtěl hlavou. Vypadal jako člověk, který je psychicky na pokraji zhroucení a mě napadlo, jak dlouho dokáže vydržet a jestli, se ovládne a nerozbije i to poslední zrcadlo...

Doufám, že v přeskakování pohledů z Harryho a Audrey nemáte guláš :) Stejně jako v míchání časů... :)