Nejistě jsem přešlápla. Polovina mě samotné po tom vyloženě toužila. Ta druhá se však bála. Sama asi ani nevěděla čeho... Možná jeho reakce. Jaká byla? No... Podle toho, jak se teď své rodině vyhýbá asi ne moc kladná... Slyšela jsem svůj hlas, z velké dálky, který se s Gemm domlouval, že mě ve tři vyzvedne doma. Sice namítala, že proč ne hned ve dvě, ale typický holčičí problém; vypadala jsem hrozně.

„Kam se chystáš?" Překvapeně jsem se otočila na taťku. „Co ty tady?" „Bydlím tu?" odvětil uštěpačně a znovu zmizel v obyváku. V rekordním čase jsem se osprchovala, umyla si vlasy, nalíčila se a ve chvíli, kdy Gemm troubila před domem, jsem na tátu houkla, že nevím, kdy přijdu. Na jeho dotaz, kam vlastně jdu, jsem už odpovědět nestačila.

„Bydlí asi dvacet minut od Londýna. Je to tam útulný, daleko od lidí..." Najela na výpadovku, přestala jsem se věnovat cestě a dumala nad tím, jakou mám šanci, že mně otevře. „Proč myslíš, že mně bude chtít otevřít?" „Protože se mu líbíš." Usmála se a znovu pohlédla na vozovku.
„No páni!" div jsem si nevylomila krk. „Brácha se tvářil podobně, jeho první dotaz byl, že asi fakt nevěděl co s prachama..." Uhnula pohledem. „Já... Nemám odvahu tam jít. Dám ti svoje číslo, odvezu tě pak... Nebo víš co, chvíli tu počkám. Kdyby ti neotevřel..." Než jsem se nadála, šlapala jsem po příjezdové cestě k domu. Gemma seděla v autě za bránou a očima mě povzbuzovala. Já si však připadala, že jdu na smrt.

Nádech, výdech. Podržela jsem na pár sekund zvonek. S uchem nalepeným na těch obrovských dveřích se zdálo nemožné, zaslechnout něco z druhé strany. Chvíli jsem přecházela tam a zpět. S pomyšlením, že mě maximálně seřve, jsem držela zvonek. Minuta, dvě, tři... Uh, já bych už po minutě stála ve dveřích a hystericky ječela na onu osobu. Pět minut. Začínala mi mrtvit ruka. Vyměnila jsem ji... Sedm minut... Má výdrž. Po deseti minutách, kdy mi už padala i druhá ruka, jsem chtěla přestat. Z druhé strany však zahřměl hlas, podbarvený vztekem. „Dost!" „Otevři! A hned!" vlil se mi adrenalin do žil.

„Harry!" Zabušila jsem na těžké dveře. „Okamžitě mi otevři!"

Harry

Už to byl týden, co jsem všechny od sebe odháněl. Po domě se mi povaloval bordel, který jsem stihl udělat. Láhve alkoholu i nealka. Každý den k jídlu něco z donášky. A já nevytáhl paty z postele. Jen jsem se v boxerkách válel a znuděně hleděl na filmy, které jsem tady našel. Snaha vzpomenout si upadla vniveč. Neřešil jsem co bylo, ani co bude. Žil jsem tím, co je teď. A to ve výsledku nebylo nic...

Někdo dole zase zvonil. Uchechtl jsem se a napil se z láhve whiskey. Chvíli nic a pak znovu. To už jsem vyprskl smíchy nahlas. Divil jsem se, že je to ještě baví... Osoba dole měla ale výdrž. Zvonek drnčel bez přestávky už asi pět minut. Po dalších dvou mi na krku pulzovala tepna a dlaně jsem měla zaťaté v pěst. Seběhl jsem schody, a zamířil ke dveřím. „Dost!" zahřměl jsem a vztek se mnou cloumal. „Otevři! A hned!" známý hlas, podbarvený, stejně jako ten můj, vztekem způsobil, že jsem zamrzl na místě i v pohybu. „Audrey?" zamumlal jsem pro sebe. Překvapený, šokovaný, částečně i vyděšený.

„Harry!" Zabušila silou na dveře. „Okamžitě mi otevři!" Natáhl jsem se po klice, donutilo mě srdce, no mozek ukázal červenou stopku. „Jdi pryč..." Opřel jsem se čelem o dveře. „Otevři, prosím!" Nutil mě její hlas k tomu, co ona chtěla a nebýt mého rozumu, udělal bych to. Jenže... Proč je tady? Lítost? Strach? Donutila ji Gemma nebo kluci? Těžko tu je z vlastní vůle...

„Harry?" „Jdi pryč!" Štěkl jsem drsně a sjel po dveřích na podlahu. Z druhý strany něco bouchlo. Myslím, že udělala do samé. Zíral jsem na schodiště a čekal, kdy řekne že odchází. Jenže tam pořád bylo jen ticho. Ve chvíli kdy jsem začal uvažovat, že už je pryč, se její hlas s prosbou o otevření ozval znovu.

„Vypadni!" změnil jsem slovník. Přesně v tu chvíli mi blesklo hlavou, jak se stydlivě usmála, když jsem se od ní odtáhl... Okýnkem na dopisy prolétl papír. Natáhl jsem se po něm, byl jsem to já. Nakreslený, zjizvený... „Pro mě jsi perfektní. A jestli si ty myslíš opak, tak je to jen ve tvé hlavě. Odháníš od sebe rodinu, kamarády i mě... Ubližuješ nám, ne sobě. Jsi arogantní sobec, který si myslí, že jeho život skončil, kvůli pár jizvám. Řekl jsi mi, že moje vlasy se ti líbí, protože jsou jiný a já nejsem jedna z davu. Je to to samé, a přitom jiné. Líbí se mi tvoje jizvy, protože jsi jiný a nejsi jeden z davu... Chybíš jim. Chybíš mně..."

Slabé bouchnutí do dveří... Přeběhl jsem oknu. Venku začalo pršet, sešla schody a vytahovala mobil. Někomu volala a pak, k mému překvapení se posadila na obrubník, který lemoval příjezdovou cestu. Během minuty se strhl silný déšť. Jen si přitáhla kolena k tváři a schovala hlavu. Těžké provazce ji narážely do těla a mně to ničilo. Dělala to naschvál, citové vydírání i psychické. Natáhl jsem se znovu po papírku. Na konci se krčilo jedno slovo. „Neodejdu."

Sundal jsem z věšáku bundu, hodil na sebe tepláky, které se válely na pohovce a šel ke dveřím. Do nosu mě uhodil pach deště, kráčel jsem po trávníku a pomalu se přibližoval.

Ani nepostřehla, že tam jsem. Spustil jsem se na kolena a přehodil přes ni bundu. Otočila se. Byla uplakaná a její oči byly šíleně smutné. Mlčky mi hleděla do očí a pak se znovu otočila. Přelezl jsem těsněji za ni a váhavě ji objal.

„Pojď dovnitř. Celá se klepeš." Zapřela se o mně a stiskla mi zápěstí. „Prosím. Pojď ke mně domů."
Doma se rozklepala ještě víc. Za ruku jsem ji odvedl nahoru, do koupelny. „Donesu ti svoje věci." Jen kývla a ačkoliv jsem byl ještě uvnitř, začala se svlékat. Jen silou vůle jsem odešel k sobě. Tepláky, triko, od Gemmy jem si půjčil kalhotky. Klepl jsem do dveří, bez reakce. Protáhl jsem se dovnitř. Stála ve sprchovém koutě a nahřívala se... přestal jsem pozorovat její siluetu a odešel dolů.

S hlavou v dlaních jsem seděl na pohovce. Dokola jsem si tiše šeptal, co mi napsala. Měla pravdu. Choval jsem se jako sobec, který se cítil špatně a bylo mu jedno, že ostatní trpí.

„Harry?" Otřel jsem si slzy a až pak se otočil. „Sluší ti to." Uchechtla se a zamířila za mnou. „Pojď se mnou." Natáhla ruku a vedla mě ke schodům. „Co to děláš?!" Vyškubl jsem se ji, když mi došlo kam mě vede. „Prosím!" Opět mě chytila a vedla k těm dveřím. „Našla jsem ho, za postelí." Na komodě stálo zrcadlo, opřené o zeď. „Audrey!" zavrčel jsem, zvedal se mi krevní tlak. Volnou ruku jsem zatínal v pěst a nevědomky drtil její ruku ve své. Sykla a vyškubla se mi, místo toho, aby se odtáhla, se postavila přede mě. Hleděla mi do očí a držela mě za zápěstí. Začal jsem se v jejich očích topit a ačkoliv jsem si to uvědomoval, šel jsem poslušně jako pes za ní. Donutila mě postavit se čelem k zrcadlu. Stoupla si přede mě a opřela se. Cítil jsem, že se dívá jen do zrcadla, nikam jinak. Semkl jsem rty a zvedl oči. Ty její se rozzářily, drobnými dlaněmi přejela po mých a chytila je. Pomalu jsem posouval ruce, až jsem ji objal. „Chyběls mi." Dívala se do odrazu a pořád mě nutila, abych se díval taky. „Přišla jsem za tebou, když tě propouštěli. Ale minuli jsme se. Asi o minutu... Než jsem se vymotala z nemocnice, odjel si... Nevěděla jsem, jak tě najít a bylo mi hloupý, volat tvé mámě. Na ni jsme měli kontakt v papírech..." Otočila se a vytáhla se na špičky. Moc si nepomohla, ale bylo to sladký. Jen se mi dívala do očí a rty se ji chvěly.