Odběhl jsem do kuchyně. Tam přece musí být lesklá pánev, nebo něco. Vážně, tohle už hraničilo se zoufalstvím... Jenže rodina byla důkladná. Bohužel.

K mé lítosti nebyla na webu ani moje fotka. Jen ta úplně první, z místa nehody. Měl jsem ale stejně celý obličej od krve, tak nic poznat nebylo. Aneb, ať žijí novináři. Vyfotit hvězdu i za cenu, že by během toho mohla umřít... Rezignovaně jsem se chystal notebook zaklapnout, když mě napadlo, najít Audrey na Facebooku. Tonoucí se stébla chytá...
Problém nastal však při přihlášení. Jaký mám k sakru heslo?! Po marných pokusech jsem si založil nový účet, jen za vidinou, že ji najdu. Povedlo se! Radostí jsem vypískl. Prohlížel jsem si její profilovky, který měla přístupný. Mohl jsem tak vidět Kate i jejího bráchu. No mě ale hlavně zajímala ona. Když už jsem znal sebemenší detail fotek, vypl jsem notebook a znovu se dal do procházení domu.

Seděl jsem ve své ložnici, jenže, takový ten pocit, že tohle je vaše území jsem neměl. Spíš naopak. Připadal jsem si jako vetřelec ve svém vlastním pokoji. Zamířil jsem k oněm, zavřeným dveřím. Něco mě k nim táhlo, vyloženě nutilo. Zapřel jsem o kliku, nic... Zkoušel jsem klíče ze všech dveří v domě, ale ani jeden nepasoval. Potupně jsem se vrátil k sobě a začal si vybalovat věci. Pohled mi padl na pinetku, kterou jsem sebral Audrey. Navykl jsem si tam nosit drdol, či jak to nazvat a její pinetku jsem nosil jen tak, asi kvůli pocitu, že mám něco co je její. Se samolibým úsměvem jsem zamířil zase ke dveřím. To by přece mohlo jít...

Po dlouhých minutách zámek lupl a klika poskočila. Sevřel jsem ji v dlani a vstoupil. První, co jsem uviděl byla obrovská, tmavá postel. Po jejich stranách stál noční stolek. Za ní byla francouzská okna se vstupem na terasu. Po levici bylo několik polic a dvě komody. Na jedné stála televize, pak tam byly dveře. Asi do koupelny... Moje nitro zaplavoval pocit, že tady jsem už někdy byl. Bylo to, jako deja vu. Vůně, kterou byl pokoj nasycen mi byla povědomá a i ono prostředí ve mně vyvolávalo klid. Vstoupil jsem do místnosti a stále upíral zrak na postel a levou polovinu pokoje. A pak se otočil...

Byla tam, přes celou zeď šatní skříň, která byla... Která měla... Zrcadla. Zíral jsem na sebe, neschopen slova. Jako mátoha jsem se vydal blíž. Prohlížel jsem sám sebe a nějak mi začal docházet dech. Zhroutil jsem se na postel a položil se. Z pravého oka mi vytekla slza. Jedna jediná, vyjadřujíc, co jsem cítil. V zoufalém gestu jsem si přejížděl prsty po tvářích. Na dotek jsem věděl, že to není dobrý ale vidět se, bylo něco jiného. Už jsem chápal mamčiny obavy, které mě ještě před dlouhými minutami vytáčely. Neuměl jsem se ani k ničemu přirovnat, tedy, vlastně jo. Jedno slovo mě napadlo. Zrůda...

Semkl jsem víčka, vybavila se mi tvář Audrey. To, když si mě prohlížela... Ne, nebyla v jejich očích lítost, spíš smutek, jako by to nechápala. Jenže... Opravdu to nechápala? Trávila se mnou volný čas kvůli tomu, že chtěla nebo to byla lítost? S uchechtnutím jsem si vybavil její výraz, když mě spatřila poprvé. Plný děsu a šoku...

Amok, který mě zachvátil měl za následek devastaci pokoje. Mozek mi vypl a hnal mě vztek. Vztek na řidiče kamionu, vztek na sebe, i na tu malou holku s barevnými vlasy. Její smích, její úsměv! Její doteky, když mě hladila po tvářích! Drobné rty, co mě lákaly k políbení a já je sotva ochutnal jen jednou...! Oči, které zkoumaly mou tvář a usmívali se. Jen na mě, pro mě...

Když jsem skončil, ležela televize s rozbitou obrazovkou na zemi. Několik polic bylo stržených a hlavně zrcadla... Zbyla z nich jen hromada střepů na podlaze.

Z kloubů mi tekla krev. Byl jsem pořezaný ale co, na tom sejde. Pár jizev na víc... Koho to zajímá. V koupelně bylo další zrcadlo, strhl jsem jej. Sklo se vysypalo a po chvilce bylo ticho. Odešel jsem a dveře za sebou nechal otevřené... Rozhodnut, že tam už nikdy nevstoupím.

S láhví vodky, kterou jsem našel v lednici jsem zamířil do své nové ložnice. Ležel v posteli, pil přímo z láhve a snažil se vymazat Audrey z hlavy. Musela to být jen lítost... Nikdy by ke mně nemohla nic cítit. Ne holka jako ona... Protože, být já na jejím místě a trávit čas s někým, jako jsem já, bylo by to z lítosti a ne z citů...

Na druhý den se mi do domu pokoušela dostat máma. Klíče jsem však nechal v zámku a dělal, že třeba spím. Odmítal jsem s ní mluvit, s kýmkoliv... K večeru to zase někdo zkoušel. Tak to šlo dva dny. Ten třetí jsem slyšel přes dveře vzteklý hlas Robina, smíchaný s Louisovým. Dožadovali se, abych otevřel a nedělal kraviny. „Jsem v pohodě!" štěkl jsem ke dveřím, za nimiž hlahol ustal.

„Harry? Otevři, prosím." Gemma. Zněla vyplašeně a asi potřebovala obejmout, nevím, neřeším... „Jsem v pořádku, chci být jen sám." „Okamžitě otevři!" zahromoval Robin. „Tak jinak, jděte do háje! Nic nepotřebuju! A mimochodem, ty zamknutý dveře šli otevřít celkem lehce!" Vyběhl jsem do patra. Tam jejich hlasy ani bouchání do dveří nedoléhalo.

Audrey

Až doma mi došlo, že na Harryho nemám žádný kontakt a jako naschvál, byl čtvrtek. A to já musela být ve škole... Vydržela jsem tam hodinu, pak odešla a rovnou do nemocnice. Neznám ale nic horšího, než zasekaný Londýn. Metrem jse m sice jet mohla, ale zastávka u nemocnice se opravovala, tudíž bych si pěkně zajela... Možná jít pěšky, byla bych tam rychleji. Netrpělivě jsem čekala na výtah, konečně jsem nastoupila a těsně než se dveře zavřely, protější kabina sjela dolů a otevřela se. Zazírala jsem na Harryho mámu, můj výtah se dal ale do pohybu. Zběsile jsem zmáčkla číslici označenou jedničkou a to jedno patro seběhla po svých. Oni šli však rychle, než jsem se vymotala skrz záplavu nemocných, zmizela mi Harryho vysoká postava v autě a to se dalo do pohybu. Kolem nemocnice postávali novináři a fotili jako o život. S pomyšlením, že to jsou hyeny, jsem zamířila k východu. Ještě že pršelo, slzy jsem mohla maskovat za kapky deště.

Rozhozená, že jsem mu ani nestačila říct „Ahoj" jsem šla domů. Tam bylo pusto prázdno, naštěstí. Vlezla jsem do postele a vybavovala si jej. Dá se zamilovat do někoho, koho vlastně skoro neznáte, ale přitom vám na něm záleží víc, než na sobě? Asi ano... Rekapitulovala jsem si dny, kdy jsme byli spolu. Pořád prosil o fotku a já pořád odmítala. A vždy to skončilo stejně, jeho ruce jsem měla přiloženy na žebrech a on mě lechtal. Pokaždé jsem měla šílenou touhu jej zastavit polibkem. Jenže jsem to nikdy ze strachu neudělala.

Vlastně jsem ani doposud nevěděla, jak on bral tu pusu, kterou mi dal. Už se k ní nevrátil, nemluvil o ní a mně v tom opět bránil strach a stud. A teď byl pryč... Pochyby, že už ho budu vídat jen na fotkách z novin a záznamech z koncertů stoupaly raketovou rychlostí. Navykla jsem si na něj a teď, když tu nebyl jsem měla pocit, že mi něco chybí...

„A ty fakt nevíš, kde Hazz bydlí?" Kate byla neodbytná. Už dva dny, pořád dokola, se ptala na Harryho. A já už byla nervní, právě jsem ji seřvala a ona utekla k sobě. Josh mi dal pořádný kartáč a šel ji uklidnit a já, s pocitem že všichni jsou proti mně, vyrazila do parku. Procházela jsem cestičkami a s nevolí pozorovala cukrující se páry. O důvod víc to brát tak, že celý svět je proti mně.
Doma jsem se zamkla v pokoji a šla raději spát.
Nastalo pondělí, ještě čtrnáct dní a konec praxe. Nemohla jsem se dočkat. Teď, když tu Harry nebyl jsem byla na pětce pečená vařená. Ležela tam nějaká žena po autohavárii, byla moc milá a já se díky ní alespoň neutápěla v myšlenkách nad Harrym.

„Audrey, můžeš za mnou, prosím?" Objevila se Meghan, krátce před obědem. „Pošlu vám sanitárku, pomůže vám." Mrkla jsem na paní a odešla. Na konci chodby stála mladá holka a prohlížela si letáky. „Ta slečna s tebou chce mluvit. Prý je to velmi důležité."

„Dobrý den." Obočí mi vyjelo výš, stála přede mnou Harryho sestra a nejistě se uculovala. „Ahoj, máš na mě chvilku?" „Uhm, jo?" „Fajn." Odtáhla mě o několik metrů dál. „Jde o Harryho..." Lezlo to z ní jako z chlupaté deky a i když si já, zatvrzele opakovala, že mezi námi nic nebylo a nic k němu necítím, teď se mi srdce rozbouchalo, jako snad nikdy. „On... Se viděl." „Uhm?" Musela jsem ji připadat, jako úplně pitomá. Ale...
„Je u sebe doma. Nechtěl do Holmes... Máma u něj doma sundala preventivně všechny zrcadla a všechny věci, ve kterých se mohl vidět, odnesla. Problém byl s jeho ložnicí. Šatní skříň má zrcadla, co nešla sundat... Máma ten pokoj zamkla a klíč si vzala k sobě, ale Harry se tam stejně dostal. Od tý doby jsme ho neviděli. Už je to týden... Jeden den jsme u něj byli, s Louim a nevlastním otcem. Poslal nás do háje. Nevíme co dělat... Já... Myslím, že tě má rád. Zavezla bych tě k němu. Tobě otevře!" Vychrlila ze sebe.

Jsem na "konci světa." Připojení tady je naprosto příšerný!!! -_-