Harry

„To bylo luxusní!" vřískl Nialler, jen co jsme se objevili v šatně. Se smíchem jsme přikyvovali a každý zapadl na jednu část dlouhé pohovky. Zpocení, unavení ale šíleně šťastní, to jsme byli my. One Direction.
Bylo po koncertě v Londýně, následovali dva dny volno a měli jsme letět do NY. Opět do Madison Square Garden, kde jsme to milovali.
 „Jak jedeme?" Zasmál se Tommo, a jen co jsme byli venku, objevila se mu odnikud v ústech cigareta. „Já s Harrym, ty s Liamem." Máchl Niall rukou, aby odehnal dým, který na něj Louis vyfoukl. Kuřáci se nasoukali do jednoho auta, nekuřáci do druhého. „Nechceš sedět vepředu?" „Klidně." Krčíc rameny jsem se usadil vedle řidiče, Niall se vzadu natáhl a začínal klimbat. Naše ochranka se rezignovaně posadila do třetího auta a vyrazili jsme směrem k našemu společnému, londýnskému bytu.

„Ženská, pro Boha! Jeď!" vrčel vedle Mike, a pohledem upřeným na zadek auta před námi spílal ženě, které i ve tmě zářila do dálky peroxidová hlava. „Jak tahle udělala řidičák..." Protočil Mike oči a šlápl na plyn. Jenže přesně v tu chvíli se vynořil za námi kamion, který hodlal přejet všechny naše tři auta. Zazíral jsem do zrcátka u svých dveří a hlavou mi probleskl život. Tohle neubrzdí. Mike vedle mrtvolně zbledl. Otočil jsem se na Nialla, i on zíral do zadního okna. Pak se otočil a... Tma.

O tři měsíce později

Zdálo se mi, že slyším hlasy. Přicházely z velké dálky a podle zabarvení patřily ženám. Pak se objevil další zvuk. Pravidelné pípání, nějaké vyfukování snad i... Snažil jsem se otevřít oči. Víčka však byla ztěžklá. Ani promluvit jsem nemohl, i když jsem chtěl. Pociťoval jsem nepříjemný tlak uvnitř krku, jako bych tam měl nějakou trubičku. Kupodivu, mohl jsem pohnout hlavou. K uším mi dolehl hysterický výkřik a někdo něco říkal. S pomyšlením, proč tak ječí jsem nakrčil čelo. Opět někdo vykřikl. Pak jsem slyšel šum a hrubý hlas, který volal nějaké jméno.

Čísi drsné dlaně mě pleskaly po tvářích. S nevolí jsem otevřel oči. Všude kolem bylo bílo. Periferně jsem zahlédl po levé straně několik monitorů a různých přístrojů. Zářivka nade mnou svítila ostrým světlem, začínal jsem oči zase zavírat. „Pane Stylesi! Neusínejte!" Zbráboral jsem v sobě veškerou sílu a nechápavě pohlédl na tvář muže, která se nade mnou skláněla. „Kdo je pan Styles?" položil jsem si v hlavě otázku a pozvedl na něj jedno obočí. Ten se na pár sekund zarazil, otočil se a něco někomu říkal. Dostalo se mu odpovědi a zatímco mě on nutil zůstat vzhůru, přišlo několik dalších osob. Přes prosklenou zeď jsem viděl stát dvě ženy. Obě plakaly a obě se dotýkaly dlaněmi skla. Nějaká žena ve žlutém však zatáhla závěsy a ženy zmizely. Pohlédl jsem znovu na doktora. Další otázka. „Kdo jsou a proč tak pláčou?"

„Teď to bude nepříjemné." Nezmohl jsem se na nic. Cítil jsem, jak se mnou manipuluje několik osob. Dvě mi drželi z boků hlavu, třetí stála za mnou a zaklonila mi ji. Zachrčel jsem, muž, který se mnou mluvil, mi stiskl zápěstí a konejšivě se předklonil. Opět jsem zachrčel, tentokrát bolestí. Násilně mi zaklonili hlavu a něco mi vytáhli z pusy. Lapl jsem po dechu a okamžitě mi na tváři přistála nějaká umělohmotná maska. Přístroj, který začal zběsile pípat, se uklidnil. Pípal v pravidelném intervalu a číslo, které rapidně kleslo, se zastavilo na čísle devadesát šest.
„Pane?" Natočil jsem hlavu po hlase. Zůstal ten chlap v bílém, nějaká žena v modrém a ještě někdo v bílém plášti. „Zvládnete promluvit?" Povytáhl jsem obočí. Jak asi, s tou maskou... Chytrák. Žena v modrém přistoupila, na pár sekund mi posunula masku a něco vložila do nosu. Cítil jsem, jak mi přes něj proudí do těla vzduch. Sundala masku a něžně se usmála. „Ahoj." Pozvedla obočí a čekala, co se stane. „A-hoj." Vydechl jsem. Okamžitě mě začalo škrábat v krku a nutilo mě to ke kašli. Začal jsem se dávit. „Uklidni se. To nic. Je to dobré." Další věc na monitoru začala pípat. Obraz srdce zběsile mizel a znovu se ukazoval. Červené číslo ukazovalo sto šedesát. Modré zase 190/100. „Je to dobré, dýchej. Nádech, výdech." Držela mě jednou rukou za rameno, druhou měla na mé tváři.

„Je to dobré. Zkusíme to znovu ano?" Natáhla ruce ke stolku vedle postele, držela něco, co se podobalo injekční stříkačce, jen na jejím konci byla gumová hadička. Vypadalo to jako brčko. „Napij se a pak to zkusíme." Jo, byla to stříkačka. Posunula její píst a do úst se mi rozlila nějaká tekutina. Hořká, vlažná... S nechutí jsem polkl a trhaně se nadechl. „Ahoj." „Výborně!" Pohlédla na chlapa v bílém.
„Amnesie." Pronesl ten další, byl starší, s plnovousem. Ten první taky nebyl mladík, jen neměl vousy. „Bohužel. Doufejme, že jen částečná." Mluvili o mně beze mě. „Hochu," chlap s plnovousem přistoupil blíž. „Jak se jmenuješ?" Chvíli jsem přemýšlel, ale... Já to nevěděl. „Nevím...?!" „Šššt." Opět mě klidnila ona žena v modrém. Chlapík přimhouřil oči a přistoupil ještě blíž. „Položím ti několik otázek, ano?" Kývl jsem a sevřel v dlani dlaň ženy. „Kolik ti je?" Krčím rameny. „Odkud pocházíš?" Vrtím hlavou. „Máš rodinu? Přítelkyni? Nebo dítě? Popřípadě zvíře?" Zoufale pohlížím na ženu a vrtím hlavou. „Víš, kde jsi?" Rozhlédnu se po prostoru. „Nemocnice?" „Správně. Víš, jaký je měsíc?" Dívám se z okna, venku je zamračeno, vypadá to na déšť. Jenže takové počasí bývá i v jindy parné dny. Ostatně, co byste chtěli po... Po? Kde vlastně jsem?
„Nevím. Nic. Kde jsem? Co je tohle za... Město?"
„Sestři, prosím..." Odešli a nechali mě tam s onou ženou. Ta se smutně usmála, odhrnula mi peřinu a zkontrolovala nějakou hadičku, co mi čouhala z břicha. Stejně jako pak na levé ruce. „Sestři?" Zavrtěla hlavou. Něco mi na ruce přelepila, pak mě přikryla a posadila se na okraj postele.

„Jsi v nemocnici. V Londýně. V Anglii." „Jak se jmenuju, kdo jsem, kolik mi je let, mám rodinu?" chraptil jsem a víčka mi začínala těžknout. „Harry S -" Slyšel jsem jen první slovo. Propadl jsem se do říše spánku...

„Harry." Jede mi v hlavě ozvěnou. Je hluboká noc, ticho ruší jen přístroje a sem tam rychlý krok sestřiček za dveřmi. Když jsem se probral, ta sestřička tu už nebyla. Prý až pozítří... Částečně jsem zmatkoval. Dobrota v jejich očích a konejšivý hlas mi už teď chyběl.
Zas se mnou mluvil doktor. Už vím, co se stalo. Autonehoda. Srážka s kamionem, kdy jeho řidič jednal bezohledně a nebojácně. V autě se mnou jeli ještě dvě osoby. Nějaký kluk, jménem Niall a řidič. Oba, až na pár pohmožděnin a šoku byli v pořádku. Já při srážce prolétl sklem, několik metrů jsem letěl a pak se sklouzl po vozovce. Zlomená noha i ruka. Pohmožděný, vnitřní krvácení do břicha. Otřes mozku zakončený ztrátou paměti. Odpoledne má prý přijít někdo, kdo mi pomůže. A pak ještě jedna věc. Při dotecích na svou tvář cítím, že je jiná. Jakoby plná jizev ale není tu ani jedno, jediné zrcadlo. Ptal jsem se doktora, jen se smutně usmál a odešel s větou, že čas všechno zhojí. Nechápu...

Je po snídani, kterou já nedostal. Místo toho mě odvážejí na sál, kde mi mají vytáhnout tu věc. Probouzím se na svém pokoji, už bez hadičky. Stará se o mě další sestřička. Je moc milá, ale nemá na tu první. Po obědě, kdy já do sebe natlačil suchý rohlík a čaj, mám návštěvu.
Do pokoje mi vchází dvě ženy. Obě jsou krásné, jedna je starší, druhá mladší. Bohužel, nepřipomínají mi nikoho, koho bych měl znát.

„Harry!" vrhá se mi ta starší kolem krku, div mě neudusí. Mladá mi stojí u nohou a v očích se ji třpytí slzy. „Promiňte, kdo jste?" Odstrčím ji od sebe, zavrávorá a rozpláče se. „Mami, klid. Šššt!" Dívka k ní přiskočí a objímá ji. „Bude to dobrý. Doktor říkal, že má amnézii. To nic, neplač. Vzpomene si." Žena však dál usedavě pláče a skrz slzy na mě pohlíží. „Omlouvám se. Asi vás mám znát, ale já opravdu nevím..." Mladá se otočí. „Jsme tvoje rodina, Harry. Tohle je naše máma, Anne, a já jsem Gemma." „Mám sestru?" „I nevlastního bratra..." Posadí ženu na židli u postele a sama si přisedne na kraj postele. Tichým hlasem vypraví o našem společném životě a pak, skoro u závěru dodá, že jsem členem boy bandu, co si říká One Direction. Jenže to je kec, já a zpěv?

Tuturutu... - je teplo, šibe mi -_- xD -
 Ačkoliv M&T a Hunter jsou pozastaveni, jelikož moje Múza ohledně nich stále stagnuje na mrtvém bodě, tak mě z ničeho nic napadl další příběh - hádám, že na tohle téma jich je plno, za sebe ale můžu říct, že jsem žádný takový ještě nečetla. Sama ale netuším, jak dlouhý příběh bude, uvidíme :)
Snad se Vám bude líbit a bude Vás bavit :) :3 Enjoy it :3

♥