Moji milí čtenáři, koukejte, kdo je zpět! Ano, taky se mi po Vás stýskalo! ;v;
Upřímně, jsem strašně ráda, že další zkouškové mám za sebou a zase se můžu věnovat psaní. Teď mi chvíli trvalo se do toho dostat, byla jsem vyčerpaná a hlavně roztěkaná + musela jsem si připomenout děj :D Ale jsem zpět a doufám, že nové kapitoly budu přidávat tak často, jak jen to půjde, snad každý týden jedna kapitola!
Tak ať se Vám nový díl líbí, mějte slitování, stále se do toho musím pořádně dostat! :D

**********

Uběhlo několik dní od doby, kdy našli toho zraněného draka. Podle Škyťáka, Rybinohy a knihy draků se mělo jednat o nějakého Vřešťana, Jack však nebyl schopný si zapamatovat jméno jeho druhu. Většinou jen tak stál u arény, kde draka měli pod svým dohledem a pozoroval jej. Za těch pár dní se rány krásně zhojily a on začal být aktivní. Pobíhal po aréně, odrážel se od stěn a pokoušel se létat, avšak své tělo ještě tak moc nenamáhal. Asi sám věděl, co je pro něho nejlepší.
Vlastně i za těch pár dní se jeho myšlenky rozdvojily. Jedna část myslela na Škyťáka, druhá na onoho záhadného draka. Když netrávil vzácný čas se Škyťákem, aby mu jakkoliv pomohl nebo s ním jen prohodil pár slov, seděl tady u arény. A teď, když se Jack opíral o kovové lešení a znovu si prohlížel to nádherné stvoření, přemýšlel, jak by jim někdo mohl vůbec ublížit. Možná ho stále sledoval, protože se s ním chtěl více seznámit. Zjistit, jaké je přátelství nebo pouto s draky. Tak moc byl ponořený ve svých myšlenkách, že málem vyletěl z kůže, když se ho něčí ruka dotkla. V šoku se otočil a uleveně si oddychl, když spatřil Škyťáka. Nebylo to poprvé, co ho takhle vyděsil.
„Znovu zahleděný do draka?" usmál se hnědovlásek a přistoupil k lešení, aby měl dobrý výhled. Jack jen němě přikývl hlavou a otočil se stejným směrem. Oba dva ho beze slova sledovali, po chvíli se však drak zastavil a jeho zrak padl na Jacka. Jak na něj upíral své jasné modré oči, Strážci přišlo, že mu vidí až do duše. Jakoby s ním mluvil a to ani mezi sebou nemuseli vydávat žádný zvuk nebo slova.
Škyťák si toho všiml a jen se pousmál. „Měl bys ho jít pozdravit tam dolů, do arény." Navrhl najednou a Jack byl jeho nápadem opět šokován. Vyděšeně se podíval na mladíka před sebou. „To nemůžeš myslet vážně... copak si nepamatuješ, že mě většina draků chtěla sníst nebo zapíchnout?!"
„Ale no tak." Mávl nad tím rukou. „Kdyby tě i tenhle chtěl sníst, skáče tvým směrem jako šílený, navíc, když jsme ho zachránili, byl jsi u něho celou dobu a nijak ti neublížil. Pojď to zkusit, budu tam celou dobu s tebou, přísahám." Usmál se a vzal Jacka za ruku, protože by jinak asi nešel a stále by byl zamrznutý na místě.
Ten to vnímal ale jinak. Chycení za ruku v něm vyvolalo pocit tisíce motýlku v břiše, lehké zčervenání tváří, rozpačitost, ale také důvěru a náhlý klid v duši. Pousmál se a než se vzpamatoval, společně se Škyťákem stáli před branou arény. Najednou ho všechen klid opustil a pomalu u něj nastávala panika. „J-Já nevím, jestli bych..."
„Neboj se." Pousmál se a nechal bránu otevřít. Pomalu vešli dovnitř, Jack měl stále oči na onom drakovi, který se nijak nehýbal. Jen stál na místě a bedlivě je pozoroval. „Tak, vidíš, nic se neděje. Pokud si vybavuju ten den, tak všichni draci na tebe hned zaútočili a vidíš? Tady ten nic." Uklidňoval ho Škyťák a pomalu s ním postupoval dopředu. „Tak, a teď zůstaň stát." jakmile pustil jeho ruku, Jack najednou znervózněl o to víc.
„Škyťáku..." jeho hlas byl tichý a třásl se, hnědovlásek ale gestem ruky dal najevo, ať se uklidní, a tak Jackovi nezbývalo nic jiného, než se zhluboka nadechnout a čelit tomu všemu. Byl Strážce, čelil čemukoliv – Stínovi, samotě a temnotě, nočním můrám – přeci se mohl postavit čelem i ke drakovi, no ne?!
Celou dobu je sledoval. Pozoroval, jak se Škyťák přibližuje k onu divokému drakovi zcela klidně a sebevědomě. Bál se o něj a moc, člověk nikdy nevěděl, co by divoký drak mohl udělat. Ale místo toho, aby na něj zaútočil, přešel k němu blíže, zavřel oči a svůj čumák s poklidem položil do natažené dlaně. V tu chvíli se Jackovi ulevilo, nad tím pohledem se musel usmát. Bylo nádherné vidět, jak mu drak důvěřuje. Očividně si pamatoval, že to oni ho zachránili. Pak si ale všiml, že oba dva začali přistupovat blíže. „Škyťáku..." zašeptal a znovu byl v pozoru.
Hnědovlásek se jenom pousmál a pomalým krokem šli za ním. S úsměvem k němu natáhl svou druhou ruku a vzal tu jeho. „Neboj se." Jeho úsměv byl pro Jacka dostatečně uklidňující, ale i tak zavřel oči.
A v další chvíli to přišlo.
Na dlani ucítil sametový dračí čumák, který vypouštěl teplý dech. Strážce zalapal po dechu a kvůli zvědavosti oči otevřel, jestli se mu to jen nezdálo. Jak tak na něho hleděly velké dračí oči a on se v nich ztrácel, znovu mu připadalo, že spolu nějakým zvláštním způsobem komunikují. Pak drak zavrněl a s ladným pohybem kočky se otřel o Jacka, s cílem se pomazlit. „Podívejme se, ty jsi mi mazel." Zasmál se a pohladil ho po srsti. U hlavy byla jemná, směrem k zadům se postupně zdrsňovala. „Páni..." zašeptal udiveně, v očích mu bylo vidět nadšení a nemenší radost. Dokonce i koutky úst mu cukaly nahoru.
„Možná bys ho měl i pojmenovat."
Strážce na jeho přítomnost v tu chvíli úplně zapomněl, za což se v duchu tiše pokáral. „Pojmenovat? Já?" nechápal.
Škyťák se na něj pousmál. „Rozumí si s tebou, má tě rád. Kdo jiný by ho měl pojmenovat, ať mu všichni neříkají jen draku."
„J-Já nevím jak..."
„Tak se na něj podívej a vybav si nějaké jméno nebo věc podle toho, co ti připomíná. Já třeba Bezzubku pojmenoval podle toho, protože jsem si původně myslel, že nemá zuby."
Jack se na draka podíval a dřepl si, aby jejich oči byly ve stejné výšce. Proč nad tím vlastně tak moc přemýšlel? Ten drak mu připomínal zimu. Byl bílý s modrou srstí, jasně modrýma očima, ale jak měl vybrat správné jméno? Zima mu přišla taková neosobní, ne moc veselá. Led byl moc chladný a sníh, ten se k němu prostě nehodil, protože pro něho byl ten drak jedinečný.
„Co kdybychom ti říkali Vločka?" usmál se najednou, když ho to jméno napadlo. Byl jedinečný jako každá vločka v zimě a dokonce v hloubce očí působil i stejně hravě. „Sice nejsi tak malý jako ony, ale jsi stejně tak originální." Jakmile to vyřkl, drak ze sebe vydal jakési zamručení a olízl mu tvář, a tak to Jack společně se Škyťákem brali jako souhlas.

**********

K večeru Jack seděl u útesu a pozoroval západ slunce. Miloval, když se poslední paprsky dotýkaly moře a kouzelně barvily jeho hladinu. Vedle něj poslušně ležel Vločka. Prvně tomu Jack nechtěl věřit, myslel si, že s první příležitostí opustit zdi arény, vyletí Vločka k nebesům a on už ho nikdy neuvidí. Ovšem drak se od něj celé odpoledne nevzdálil a všude chodil za ním, dokonce neměl ani problém s ostatními draky.
„Tak jak probíhalo odpoledne?" zajímal se Škyťák, přičemž Jacka zase vyrušil z jeho zasnění. „Asi bych měl se sebou něco dělat, jinak ze mě brzy dostaneš infarkt." Zasmál se a s úsměvem se posadil vedle něj.
„Ne promiň, to spíše já bych neměl být ztracený ve svých myšlenkách." Uklidnil ho a svůj pohled znovu stočil k zapadajícímu slunci. „Odpoledne bylo fajn, zkoušel jsem ho seznámit s ostatními draky, očividně s nimi nebude mít žádný problém." Usmál se, když odtrhl pohled od slunce a koukl se na dva vítající se draky, kteří postupně přecházeli na svou dračí hru. „Ale jak se tak koukám, vypadá to, že s Bezzubkou si rozumí nejvíce." Dodal a podíval se na Škyťáka.
„To jo, Bezzubka vychází s většinou." Usmál se a taktéž se podíval na ty dva.
„A co ty a vesnice? Všechno v pořádku?"
„Jo, tak znáš to. Pár rozhodování, trocha pomoci, skoro to samé, co každý den." Odpověděl mu, pak se ale vyhoupl na nohy. „Ale dneska to nebyla pouhá rutina, ještě jsem něco dokázal udělat." Nabídl Jackovi pomocnou ruku, na kterou se nechápavě podíval. „Pojď se mnou a ukážu ti to." Pronesl s úsměvem. Strážce nehodlal na nic čekat. Nadšeně přijal ruku, vyzvedl se na nohy a společně se svými draky oba dva mladíci zamířili k Tlamounovi. Ten je pozdravil a dál se věnoval své práci, zatímco Jack si prohlížel onu kovárnu a trochu se snažil vyhýbat ohni. Přeci jen, byl to jeho pravý opak. Pak jej ale Škyták zastavil a sám odešel dozadu. Netrvalo dlouho a když vyšel k nim, ve svých rukou držel kožené sedlo, na které Jack nepřestával zírat s letmě otevřenou pusou. „To ne..." zavrtěl hlavou nevěřícně.
„Ale ano." Usmál se a natáhl k němu ruce, aby si sedlo vzal. „Odpoledne jsem nad tím přemýšlel a napadlo mě, že by se ti mohlo hodit."
„Ne... t-to si já nezasloužím." Vrtěl hlavou a snažil se odstoupit, avšak mu to bylo marné, protože za pár sekund držel sedlo ve svých rukou a stále se na něj nepřestal dívat. Bylo tak lehké a přitom tak krásné. Celé bylo potažené tmavou kůží, na bocích mělo vytlačené pletence nabarvené jemnou stříbrnou barvou a všechny spony byly z pevné oceli. „T-To já..."
„Dárky se většinou neodmítají." Usoudil s úsměvem Škyťák.
Jackovi to udělalo ohromnou radost, to nemohl nijak popřít, ale už i tak pro něj tady dělali první poslední. V očích se mu objevily slzy a on nevěděl, co by měl dělat. Byl v rozpacích. „D-Děkuju... Já jen... Děláte pro mě toho tolik. Zachránili jste mě, oblékli, dali střechu nad hlavou... Teď mám společníka draka, tohle sedlo." Položil ho na volný stůl a vrhl se Škyťákovi kolem ramen, pevně jej v objetí sevřel. „Děkuju za všechno." Vydal ze sebe, byl z toho všeho dojatý. Pak si ale uvědomil, co udělal a odtáhl se. „Já nevím, jak vám to můžu všechno vrátit. Všechnu tu péči a..."
„Nic vracet nemusíš." Uklidnil ho a pousmál se nad jeho dojetím. „Jen prostě tady buď šťastný." Pokrčil rameny a Jack ho znovu šťastně objal. „Dobrá, co takhle teď zkusit to sedlo?"
„Myslíš si, že Vločka bude po tom zranění moc lítat?" zeptal se opatrně a vzal si sedlo do rukou.
„To posoudí on sám. Spíše jsem myslel, že bychom ho měli vůbec nechat si zvyknout na to sedlo a taky na to, že na něm někdo bude lítat." Jack se na ta slova pousmál a přikývl hlavou, Škyťák přeci jen měl pravdu. Vločka byl divoký drak, i když měl rád lidi a nijak neutíkal. Určitě nikdy na sobě neměl sedlo nebo nějakého jezdce. Venku je oba dva draci čekali. Jakmile viděl Vločka sedlo v Jackových rukou, přišel k němu a očichal si ho, byl prostě zvědavý.
„No ano, to je pro tebe." Pousmál se a pohladil jej po hlavě. „To ti dáme na záda a zkusíme, jestli se ti to bude líbit nebo ne." Povídal si s ním a pomalu sedlo přesouval k jeho zádům. Když byl na místě, kam by ho měl dát, opatrně jej začal pokládat. Vločka byl však zvědavý a neustále se za tím záhadným objektem otáčel, čímž ztěžoval práci. „Ale no tak, Vločko." Zasmál se, pak se do toho přidal Bezzubka. Hezky a mile po dračím ukázal, co to je zač a ať se nebojí. V další chvíli se drak na Strážce jen koukal a pozoroval jej při práci.
Vše probíhalo v pořádku a hned jak sedlo dopadlo jemně na dračí záda, Jack se pousmál. „Hodný kluk, ještě počkej." Mluvil k drakovi. V onu chvíli přišel Škyťák, aby mu vysvětlil zapínání, jak moc a kam. Postupně stahovali řemen a sledovali reakci Vločky. Kdyby s sebou začal škubat, nechali by toho, už i tak udělali dost velký pokrok. Ani jeden z nich si nemyslel, že si ono sedlo nechá dát na svá záda. Ale on se jevil jako naprosto klidný drak. Normálně by s tím divocí draci nesouhlasili a asi by to brali jako omezení svobody, za to ochočení draci dělali nechvíli a když nechtěli na sobě mít sedlo, jednoduše se pořádně nadechli a tím nafoukli svá bříška, takže se řemen nemohl dostatečně utáhnout. Ale Vločka? Ten klidně stál a jen očima pozoroval to, co se děje.
„On mě snad nepřestane překvapovat." Usmál se Jack, když dopnuli řemen sponou a společně se Škyťákem odstoupili a prohlédli si draka v celé jeho kráse.
„Upřímně? Nemyslel jsem si, že si to půjde tak jednoduše." Koukl se na Jacka a ten mu tu samou myšlenku potvrdil pokývnutím. „Takže, možná bys mohl zkusit na něho vylézt."
Na to hned vyvalil oči. „C-Cože? Tak brzo?!"
„Jenom to zkus, pomaličku a opatrně. Nebo se mu jen zapři do zad a uvidíme, jak bude reagovat." Uklidňoval ho hned Škyťák s úsměvem a pro Jacka se chystalo další překvapení. Když se zapřel, nic se nedělo, a tak se opatrně zkusil vyhoupnout do sedla. V tu chvíli mu krví koloval adrenalin a srdce mu bilo jako splašené, ale jakmile dosedl, vše se najednou uklidnilo. Vločka zůstával klidně stát a jen se zamručením otočil hlavu na Jacka, který hlasitě dýchal a nevěřil této chvíli. Seděl na divokém drakovi. Na svém divokém drakovi, kterého i pojmenoval. Hleděl na něj a v rukou třímal jeho srst. Pevně se jí držel, i když nikam neletěli.
Byl to neuvěřitelný pocit.
Pomalu si to uvědomoval a koutky mu začaly cukat nahoru, nakonec se hřejivě usmál a nadšeně se podíval na Škyťáka, který se nyní vyhoupl do sedla Bezzubky a pobídl ho k letu. Ihned si toho všiml i Vločka a nechtěl, aby jeho kamarád zmizel jen tak bez rozloučení, a tak i on vzlétl. Jack sice vyjekl, ale spíše radostí, než vyděšením. „Leť, Vločko!" zavelel plný energie. Drak ho poslechl a přidal na tempu, okamžitě dohnali Škyťáka s Bezzubkou, rychle je předletěli a udělali si kolem nich kolečko. Jack se smál jako šťastné malé dítě a i když na drakovi nikdy neseděl sám, připadalo mu, že více, než svobodu, znát nemusí. „Juchů!" vyjekl nadšeně a s úsměvem nechal přiletět Vločku blíže k Bezzubkovi.
„Vidím, že s lítáním nemáš problém. Tak nás následuj, pokud to zvládneš!" usmál se na něho hnědovlásek. Samotného ho těšilo vidět Jacka takhle šťastného. Nevěděl proč, ale tahle chvíli ho zahřála na srdci. Ihned nechal Bezzubku nabrat rychlost.
„Nám neuletíte!" zamumlal Jack, když viděl, jak se pomalu zmenšují v dálce. „Vločko, nenech je vyhrát! Ukážeme jim, kdo je tady lepší!" a i když se znali jen pár dní, jemu to přišlo jako několik let. Jakoby nikdy nezemřel a nežil jinde. Zdálo se mu, že se ho nikdy nevyvolil Měsíc k tomu, aby se stal Strážcem. Cítil se, že zde na Blpu žil celý svůj život.