Olá, olá! Vítejte u dalšího dílu!~
Dneska je delší než obvykle, původně to mělo být rozděleno na dvě kapitoly, ale řekla jsem si.... proč bych to dělala, tak krásně to na sebe navazuje.. tak tady máte jednu dlouhou! :D
Tenhle díl bych ráda věnovala DestinyDraco, neboť zažívá těžké období. Holka, jsi můj vzor, díky tobě jsem se vykopala ze svého špatného období a teď jsem tady a píšu -> za to ti děkuji, ani o tom vlastně nevíš. Doufám, že to brzy překonáš! c:
A vy ostatní, Vám přeji pěkné počtení!~

********

Celý let si naprosto užíval. Prohánět se nad mraky, kdy vidí slunce a všechno pod ním se mu zdá tak malé, to miloval. Dokonce i několikrát vykřikl radostí, když se pod nimi prohnalo hejno divokých draků.
„To je boží!" vyjekl znovu a ruce vztáhl nadšeně nahoru, stejně tak i jeho úsměv. V tu chvíli zapomněl úplně na všechno, co ho tížilo. Připadal si tak svobodný! „Ty, Škyťáku?"
„Ano?" zajímal se dračí jezdec před ním.
„Umíte i něco jiného, než jen klidný let?" zeptal se se zářivým úsměvem. Miloval zkoušet nové věci, o to více je miloval, pokud obsahovaly trochu adrenalinu!
„Pokud máš dost silný žaludek, můžeme se ti předvést." Odpověděl mu hnědovlásek. Znal opravdu málo lidí, kteří na drakovi nikdy neseděli, a o to větší část vždycky naříkala, když se vznesli jen pár metrů nad zem. Tenhle kluk byl ale úplně něco jiného.
„To si piš, můj žaludek vydrží vše!" už několikrát seděl v saních od Santy, v letu ho snad nemohlo překvapit už nic nového. Žádná ostrá zatáčka, vývrtka, prostě nic.
„Jak si přeješ." Škyťák pokrčil s úsměvem rameny, přitom se přiblížil k uším Bezzubky. „Tak mu něco málo ukážeme, bráško." A drak souhlasně přikývl hlavou.
Chvíli se nic nedělo, pak se jen mírně vznesli pod mraky. Pod nimi přebíhalo temně modré moře a pomalu se přibližovali k hornatým výběžkům, které z hlubin vyčnívaly až do nebes. Když byli blízko, Škyťák sešlápl pedál a Bezzubka stáhl křídla blíže k svému tělu. Teprve teď začala pro ně pořádná a divoká jízda! Vždy si počkali, až se přiblíží ke skále. Jack začal křičet, ať to otočí a oni se ji vyhnuli jen tak-tak. Po každém vyděšení přišel pobavený smích.
Jakmile opustili údolí skal v moři, znovu vystoupali do nebe, tak vysoko, že se mohli dotknout mraků. Pak Bezzubka přestal mávat křídly a ve vzduchu se svalil skoro na záda. Přišel další Jackův vyděšený řev, protože padali ohromnou rychlostí do moře a Škyťák se tomu jen smál. Jen malý kousíček nad hladinou se Bezzubka otočil, roztáhl svá křídla a vznesl se zase nahoru, ale jenom tak, aby se tlapou mohl dotýkat hladiny klidné vody.
„Páni!" Jack byl bledší než obvykle, za chvíli mu však obličej sám zčervenal tím vším adrenalinem. „To bylo úžasné! Páni, páni!" křičel jako šílený. „Jak to děláte?! Vaše propojení je tak silné, jako byste jeden druhému četli myšlenky!" snažil se soustředit na význam věty, protože myšlenky mu teď skákaly všude možně. Chtěl si to ještě jednou zopakovat!
„Ani nevím, proč jsem vlastně schválil takovou jízdu."
„Proč nad tím přemýšlíš?" zajímal se Jack, a kdyby neseděl za ním, pravděpodobně by se mu podíval do očí.
„Normálně když někoho potkáme, tak ho hned nebereme s sebou do vesnice a taky mu neukazujeme, co v sobě máme." Odpověděl mu hnědovlásek a dál se soustředil na let.
„Asi nemáš důvod mi nevěřit." Pokrčil rameny Jack. „Nebo na tebe mám dobrý vliv." Ušklíbl se. Kdyby si na něj Škyťák vzpomněl v tuhle chvíli, nejradši by ho zezadu pevně objal a hlavu si položil na jeho záda.
„Vidím, že sebevědomí ti nechybí. Doufám, že se neukážeš jako další Snoplivec." Podotkl jezdec a Jack se mírně ušklíbl. Pokud se nezměnil, musel být stejný náfuka a přitom strašpytel jako v minulosti.

******

Když viděl ostrov v dáli, jeho srdce poskočilo nadšením. Při přiblížení ale zjistil, že tady bylo něco nového. Odkud se vzaly ty ledovce, které ostrov obepínaly a dělaly jej tak ještě nebezpečnějším? „Ty ledovce tady nemáte odjakživa, ne?" zeptal se, když kolem jednoho z nich letěli. Byl obrovský, skoro sahal do nebes a kolik z nich vycházelo dalších malých ledovců! Jack nemohl uvěřit vlastním očím. Působilo to pro něj kouzelně, majestátně, ale přitom i strašlivě. Co za bytost to muselo být, aby zvládla vytvořit takové velikány?
„Je to dlouhý příběh." Byla pouhá odpověď, kterou ze sebe hnědovlasý jezdec vydal a Strážce si nyní mohl na chvíli všimnout změny v jeho hlase. To, co v něm slyšel... byl to snad smutek? „Ale už jsme tady!" a najednou to byl smutek pryč a nahradila jej čistá radost. „Tak tohle je Blp. Místo, kde Vikingové a draci žijí pohromadě." Pousmál se a nechal Bezzubku pomalu klesat dolů k pevnině.
„Páni." Jack nestíhal vnímat všechny ty změny, které se tu udály během jeho nepřítomnosti. Základ vesnice vypadal stále stejně, ale nikdy v ní neviděl tolik draků jako teď a navíc, i ty ledové kry jí dodávaly nebezpečnější ráz. Jen šílený nepřítel by si při pohledu na tenhle ostrov neutekl.
A než se stihl vzpamatovat ze vší té barevné krásy obklopené ledem, zjistil, už přistáli na pevnině. Jakmile znovu začal vnímat všechno okolo sebe, Škyťák už byl nohama na zemi. Až tehdy si Jack všiml, že místo nohy má kovovou haksnu. „Můžu se zeptat?" začal opatrně. Hodně ho zajímalo, jak se to stalo, protože pro to nenacházel reálné vysvětlení. Ano, některým vikingům – jako třeba Tlamounovi – chyběly končetiny kvůli bojům s draky nebo proti nepřátelům, ale že by se Škyťák pouštěl do boje? Ten samý Škyťák, který se vše snažil v klidu vyřešit? To se mu nechtělo věřit.
„Ano?" otočil se na něho hnědovlásek, než stihl vyjít za svým cílem.
„Až teď jsem si toho všiml... co se ti stalo s nohou?" zeptal se opatrně a rukou mírně naznačil směr, kterým upíral svůj zrak. Pak si všiml jeho pohledu a v duchu okamžitě začal litovat toho, že se vůbec zeptal. „Ne, promiň, blbá otázka..."
„To je v pohodě." Mávl nad tím Škyťák rukou a pokrčil přitom rameny. „Jen je to zase dlouhý příběh." Usmál se a přitom pohladil Bezzubku po hlavě.
„Jak tak slyším, máš samé dlouhé vyprávění." Rýpl si Jack se stejným úsměvem, byl totiž rád, že se na něho kvůli zvolené otázce nezlobil.
„To jo a většině z nich bys asi nevěřil." Přiznal mu hnědovlásek a rozešel se směrem, kterým chtěl jít celou dobu, zatímco nového návštěvníka Blpu nechával sedět na svém dračím kamarádovi.
„A co myslíš, budu si je moct někdy vyslechnout? Všechno to zní dost zajímavě!" zaskučel Jack a tiše si přál, aby tady s nimi mohl zůstat. Byl by pro to schopen udělat cokoliv.
„To uvidíme."
"Škyťáku!" Vyjekl najednou ženský hlas. Zněl rozrušeně a naštvaně. Jack se za ním otočil a spatřil blonďatou dívku se zamračeným obličejem, jak si to nakračuje k nim a za ní poslušně šel modrý drak s ostnatou korunou na hlavě.
"A-Astrid, ahoj." Jack se otočil zpátky na osloveného a všiml si, že se nervózně ošil. Nedivil se, z té holky šel celkem strach. A najednou mu docvakly spojitosti. Byla to ta Astrid, která na všechny působila nebezpečně a tak, že by je svou milovanou sekerou přesekla na půl? Jestli to byla ta samá, tak Škyťáka čekal pěkný výprask.
"Zase jsi zmizel, aniž bys dal někomu z nás vědět!"
"Promiň, však mě znáš." Pokrčil rameny, jakoby jí na to neměl co říct.
"Škyťáku." Vydechla s překroucením očí a následným položením ruky na rameno. "Jsi náčelník téhle vesnice, lidé tě hledali-"
Jacka zarazila její slova a dál neposlouchal jejich rozhovor. Škyťák a náčelník vesnice?! Odkdy? Kolik let muselo uplynout od jeho smrti, že se tohle stalo?
"Tohle můžeš řešit ty i máma, v tomhle lidé nepotřebují chodit jen za mnou."
Strážce už nezvládal dávat si jedna a jedna dohromady. Škyťákova matka? O té se přeci mnoho let nevědělo, mělo se za to, že ji draci... Tuhle pochmurnou myšlenku nechtěl dokončit. Nacházel se snad v nějakém paralelním vesmíru? Možná se jenom přeslechl a místo otce rozuměl matku. To by dávalo smysl, protože už z těch všech novinek byl naprosto mimo.
"A tohle je kdo?" Zeptala se Astrid a svýma modrýma očima si zkontrolovala Jacka, její pohled ho vrátil zpátky do reality, kterou nestačil vnímat.
"Tohle je Jack, našel jsem ho v ledové pustině na širém moři."
"A to byl bez bot už tehdy?" Mladík nechápal, proč se všichni museli ptát na jeho bosé nohy. To snad bylo něco nenormálního? Když jste Strážce, kterého nikdo nevidí, je vám zcela jedno, co máte na sobě, nikdo vás za to soudit totiž nemůže.
"Vypadám na to, že bych mu chtěl vzít boty?" Škyťákovi dotčením poskočilo obočí nahoru, Astrid ho ale okamžitě vzala znovu za rameno a se silným trhnutím ho otočila zády k Jackovi, aby nemohl slyšet, o čem si šeptají.
"Jsi normální?! Někoho najdeš a přivedeš ho na Blp pár měsíců po tom, co Drago skoro zničil náš domov?!" Vyjekla potichu.
"Žádný strach, vypadá jako obyčejný kluk." oponoval ji hnědovlásek. "Navíc s Bezzubkou jsme si dávali pozor. Nikde v okolí nebyla žádná loď, prostě nic. A Bezzubka vypadal, že z něj necítí nebezpečí."
Astrid si jen povzdychla a pak se znovu otočila na udiveného Jacka Frosta, který v tuhle chvíli nevěděl, co si myslet. "Víš, že ho odteď budeš mít na starosti?" Připomněla.
"Ano, budu dávat na něj pozor, dokud ho nevezmeme domů." než stačil říct cokoliv jiného, Astrid si ho stáhla k sobě a darovala mu pusu na líčko. "Někdy jsi až moc hodný." S těmi slovy od nich odešla pryč.
Jack nepřestával zírat na scénu před sebou. Pořád se snažil třídit své myšlenky, ale nevycházelo mu to. Všechny byly rozprchnuté nebo ztracené stejně jako on. "Tohle byla Astrid. Jestli budeš chtít něco provést, tak ona bude první, kdo se po tobě ožene sekerou." Strážce teď nevěděl, jestli to brát jako vtip nebo jako výhružku, proto se nervózně usmál a koukl se ještě směrem, kterým blonďatá dívka společně se svým drakem odcházela.
"Jsou tady všichni tak nebezpeční?" Zeptal se pro jistotu, protože mu připadalo, že svým vzpomínkám na lidi nemůže věřit. Všechno tady se obracelo vzhůru nohama.
"Možná." Ušklíbl se Škyťák.
"Ty se mi nebezpečný nezdáš. Ani tady Bezzubka." Promluvil Jack s mírným úsměvem, jakoby se všechno snažil urovnat. "Tím vás ale nechci podceňovat, abys věděl!" Vyhrkl najednou na svou obranu a Škyťák se jeho nervozitě zasmál.
"Žádný strach. Dokud nemáš v úmyslu nás zradit, okrást nebo nám vrazit kudlu do zad, nijak ti neublížíme." Mírně ho svými slovy uklidnil.
"A to, co ta holka zmínila..." odmlčel se najednou a nevěděl, jestli se chce opravdu zeptat. Zvědavost mu ale dávala najevo zcela něco jiného. "Ty jsi fakt náčelník?"
Hnědovlásek se na chvíli odmlčel a Jack okamžitě začal litovat své otázky. Jestli se trefil do bolavého místa svého bývalého nejlepšího přítele, nikdy si to neodpustí. "Ano." Přikývl mu pouze hlavou a tuhle odpověď nechal zcela holou.
"Promiň, jestli jsem-"
"Ne, ne, to je v pořádku." Zatřásl hlavou a zastavil se u jednoho z domů.
Jack si ten dům z minulosti pamatoval. Tam Škyťák bydlel se svým otcem. Když ale otevřel dveře, zevnitř zazněl ženský hlas. "Škyťo, vítej doma." A zmatenost byla zpátky na místě.
Jack seskočil z Bezzubky a krátkým poplácáním mu poděkoval za let a jízdu na jeho zádech, drak se na něj za to pousmál. Když vstoupil se Škyťákem dovnitř, do srdce se mu vrylo příliš mnoho vzpomínek. Jak se tak rozhlížel kolem, vše zůstalo naprosto stejné - až na ženu sedící ve velkém křesle s malým dráčkem na klíně.
"Ahoj mami." Jack byl až příliš mimo na to, aby pozdravil. Připadal si, že na něho snad padá celý svět. Nedokázal čelit tolika novým věcem najednou. Proto jen zavřel oči, aby příval nových informací zastavil a udržel je od sebe dál. Jenomže všechen ten nátlak byl silnější než on a proto v tu chvíli zapomněl na úplně vše.
A jediné, co pocítil, byl dopad jeho bezvládného těla na zem.

*****

Jacka donutila otevřít očí lehká bolest na hlavě. Co se stalo? Uběhl den a on šel spát, aniž by si to vůbec uvědomil? Ne, to byla naprostá hloupost...
"Ah, už se nám probírá!" zaslechl hlas ženy nedaleko od něj. "Tys nám ale nahnal strach, chlapče."
Otevřel oči a vedle postele spatřil tu samou ženu, jako když vešel dovnitř. Tak tohle měla být Škyťákova matka? Byla nádherná. Vrásky kolem očí vypadaly jako vějířky a on musel uznat, že si byli se Škyťákem opravdu dost podobní. "Co se stalo?" Zeptal se a chtěl se podepřít na loktech, aby měl větší rozhled, jenomže ho žena v této akci okamžitě zastavila.
"Řekla bych, že to na tebe všechno dolehlo. Kdo ví, jak dlouho jsi nejedl a jak dlouho jsi tam v té pustině mrzl. Když jsme tě ukládali do postele, byl jsi studený jako hora ledu. Bylo mi překvapením, že nemáš žádné vážné omrzliny."
Jack se tomu přirovnání musel pousmát. On byl led a led byl jím. Za to, že byl věčně studený, mohla jeho síla. "Takže jsem omdlel?"
"Přesně tak." Přitakala mu s úsměvem. "Takové dobrodružství asi normálně neprožíváš, že?" Zasmála se a Jack s ní. On zažíval zcela jiná dobrodružství. "Každopádně jsem ti něco našla na sebe, abys nemrzl. Jsou k tomu i boty." A bylo to tady zase! Opravdu každý musel řešit to, že chodí bos? Musel to skousnout, tady jim nemohl říct, že je Strážce - mocnou bytostí, která svou sílu ale mění na nejrůznější a nejzábavnější zimní radovánky pod širým nebem. "Doufám, že ti to bude. Kdyby ne, můžu ti to ještě upravit."
"To si nedělejte starosti." Zastavil ji okamžitě s úsměvem. "Už i tak jste se o mě postarali více, než dost a to jsem cizí."
"Ale stále jsi člověk a v potřebách nouze si musíme pomáhat." Dodala s úsměvem a pak vstala ze židle. "Tak si to zkus, já počkám dole. Škyťák už šel pro mapu, abys byl co nejdříve doma. Určitě si o tebe už dělají starosti. A kdybys něco potřeboval, oslovuj mě Valko." S těmi slovy a lehkým úsměvem odkráčela pryč a nechala Jacka o samotě.
Ten si jen povzdychl a podíval se na židli. Přes opěradlo tam visela kupa oblečení nejrůznějšího druhu a dole byly boty. Na ty se nepatrně zamračil. Nikdy s nimi nebyl dobrý kamarád, ale pro tuhle chvíli to s nimi bude muset zkusit.

*****

Valka si spokojeně hladila Hrůzáka, který na ni čekal celou tu dobu v křesle. Jakmile ale uslyšel zvuky nového pohybu, který se snášel dolů po schodech k nim, okamžitě se otočil za tím hlukem a se vší pozorností čekal, kdo se objeví. Žena se jen pousmála, když spatřila toho nového chlapce se stříbrnými vlasy, jak si neví rady s uvázáním kožených nátepníků. „Ukaž, pomůžu ti." Nabídla mu a nechala svého milovaného dráčka znovu samotného v křesle.
„Omlouvám se za starosti, nejsem na to moc zvyklý." Přiznal se Jack a natáhl k ní ten problémový nátepník. Popravdě, nebyl zvyklý na celé tohle nové oblečení. Krom svých starých kalhot měl na sobě modrou vestu, materiálově podobnou své milované mikině, až na to, že kolem kapuce byl obrovský kožich, do kterého se Jack od prvního pohledu zamiloval. Byl tak hebký a příjemný! Už teď v tom teple měl velkou chuť si nasadit tu kapuci a znovu se pořádně zavrtat do toho kožíšku. Vesta pak končila opaskem a v zadní části pokračovala jako prodloužený kožich, ten si taky velmi brzo zamiloval. Jeho ruce místo rukávů zdobily nátepníky z kůže sahající až k dlaním jako rukavice, uvnitř pokryté ovčí vlnou – i ona byla tak neuvěřitelně jemná a měkoučká! A pak tu byly boty. Ty mu tak pohodlné jako zbytek oblečení nepřišly, poprvé při jejich nasazení si myslel, že mu snad uhoří chodidla teplem, ale naštěstí se to naučil zvládat.
Když mu s tím Valka pomohla, poodstoupila od něj. „Sluší ti to a vypadá, že ti to i sedí! Jak se v tom cítíš?" zajímala se pro jistotu.
„Velmi dobře. Miluju ten kožíšek okolo kapuce a vzadu, dole na vestě." Přiznal jeho nejoblíbenější část a na to se žena musela zasmát. „Děkuji mockrát, za vše."
„Ah, to není vůbec zač." mávla nad tím rukou a přihnala se ke stolu, kde pobídla i Jacka. „Určitě musíš mít hlad, dej si něco." Nabídla mu. Jack přemýšlel, kdy naposledy jedl. Bylo to už nějakých pár let, i když sladkosti jedl skoro pořád. Ale pořádné jídlo? To už si ani nepamatoval. „Neboj se, nevařila jsem to já. Donesl to Tlamoun."
„C-Cože?" probudila ho z myšlenek a ona se jeho nechápavé reakci znovu zasmála.
„To nic, neumím vařit. A ty ses na to jídlo díval tak podezřívavě."
„Ne, nekoukal." Snažil se zapírat, odpovědí mu ale byl další smích. A pak se vlastně musel smát i on. „Určitě to nebude tak hrozné."
„Žila jsem dvacet let s draky, jediné, co umím dobře připravit, je ryba na ohni." Přiznala se a nebrala to nijak zle. „Za to Tlamoun, ten se v tom přímo vyžívá. Jeho jídla jsou vyhlášená na celém Blpu."
Ano, to si Jack pamatoval z minulosti. Vždy, když ho Škyťák pozval k nim na večeři, ten kdo vařil, byl Tlamoun. A že ta jídla byla opravdu výborná!
S posazením ke stolu si všiml onoho malého dráčka, který ho pozoroval celou dobu. On si ho všiml až teď. A po pár vteřinách mu došlo, co to bylo za draka.
Byl to ten samý Hrůzák, co jim v minulosti naháněl ovce a jemu skoro podpálil vlasy! Ten zákeřný pohled si pamatoval a poznal by ho snad úplně všude! A jak to tak vypadalo, i Hrůzák si pamatoval jeho, neboť se vítězně ušklíbl a nechal ze své tlamy vypustit lehký oblak kouře Jackovým směrem.
„Ty..." zavrčel a jeho obočí se zvráštělo do zloby. Než ale stačil říct cokoliv dalšího, otevřely se dveře a se slovy uvítání dovnitř vešel Škyťák a za ním poslušně vykračoval Bezzubka.
„Jsme zpátky." Prohlásil a zamával rukou, ve které držel srolovanou mapu. Pak si až všiml, že jeho host je zase zpátky v realitě. „Ah, vidím, že už jsi v pohodě., to jsem rád. A vidím, že tě mamka oblékla. Mami, ty jsi z něj udělala nového dračího jezdce!" zasmál se a přitom k nim přešel blíže, zatímco Bezzubka si šel ke svému místu u krbu, aby ho oheň zahříval během odpočinku. „Jak ti je?" zajímal se, když zaujal místo u stolu.
„Je mi dobře." Odpověděl mu Jack s letmým úsměvem. „Musel jsem na chvíli vypnout, vůbec si ten pád nepamatuju. Poslední, co si pamatuju, je příchod tady dovnitř a pak tma. Nic víc."
„Asi to na tebe všechno dolehlo. Každopádně..." s tímto slovem Škyťák roztáhl mapu po stole a nechal Jacka, ať se na ni pozorně podívá. „Zítra ráno bychom tě odnesli domů, pokud se na to budeš cítit. Stačí jen ukázat, odkud si."
„Páni." Žasl nad tím, kolik toho za svůj život objevil a zakreslil na tuhle mapu. A najednou si Strážce uvědomil, že kdyby někam ukázal, bylo by to asi naposled, co by se s ním viděl. Byla to příliš krátká doba na to, aby se s ním mohl rozloučit. Aby ho mohl nechat jít. Nemohl se od něj ještě oddělit, proto se na mapu pořádně podíval a zatvářil se jak smutně, tak i překvapeně. „Ale,..." zašeptal a oči zvedl ke Škyťákovi. „Tyhle ostrovy mi vůbec nic neříkají." Řekl a znovu se podíval na mapu, jakoby se snažil najít svůj domov.
To Valku i Škyťáka překvapilo. Z jaké velké dálky musel ten kluk být, když mu tyhle všechny ostrovy nic neříkali? „Vážně ne?" zeptal se pro jistotu hnědovlásek a Jack jenom zavrtěl hlavou. „No páni,..."
„Ani v mapách moc číst neumím." Dodal k tomu všemu a znovu se usadil do židle, jakoby ho tahle informace zničila. Pokud tady měl zůstat, tak musel své sklíčení hrát pořádně. „Ale i tak, žádný ostrov tam není podobný tomu, kde žiju." Což bylo vlastně pravdou, protože americký kontinent by poznal snad úplně všude.
„Tak to je mi líto." Valka si rychle sedla naproti němu a pohladila zničeného chlapce po ruce. „Ale uvidíš, Škyťák určitě na něco přijde."
„Mám to brát jako znamení toho, že zastaneš mou roli náčelníka, zatímco se ho budu snažit dostat domů?" v očích hnědovláska náhle zajiskřil plamen dobrodružství. Od té doby, co byl náčelníkem, byl neustále v jednom kole a tak dlouhé výlety s Bezzubkou za dobrodružstvím a novým poznáním musel odkládat, dokud se z nich nestala jen každodenní obhlídka Blpu, jestli je vše v pořádku.
Valka přikývla hlavou. „Aspoň se to budu snažit." Odpověděla mu s úsměvem.
Když toho kluka poprvé viděl, Škyťák si vůbec nepomyslel, že každodenní obyčejný život náčelníka se mu změní zpátky v cestu za dobrodružstvím a poznáním. Teď už vůbec nelitoval toho, že ho vzal s sebou na Blp. Dokonce zahodil za hlavu i to, že by mohl být jakýmsi špiónem. „Díky mami." Vrátil své matce šťastný úsměv a pak se podíval i na Jacka, který je celou dobu poslouchal. „Jestli máme najít tvůj domov, budu tě muset prvně seznámit se všemi ostatními, kteří nám pomůžou."