Kdo by kdy řekl, že tak brzo přidám další kapitolu, že? Je to kvůli tomu, že zbytek týdne pro mě bude strašně hektický a víkend mám celý zaplněný, takže bych neměla čas psát. Ale nechtěla jsem Vás ochudit o kapitolu, takže jsem ji se vší láskou pro Vás sepsala! Tak si ji užijte, snad některým zvedne náladu a zatím se mějte!~

*****

Uplynul dlouhý čas od doby, kdy se Jack Frost stal Strážcem, seznámil se s ostatními a mezi lidmi si vybudoval pověst hravého ducha, který přináší zimu a dětem zimní radovánky. Na to, že jim lidé procházejí bez povšimnutí už si dávno zvykl, nic jiného mu ani nezbývalo.
Ale ta tvář, kterou viděl svůj první večer... ta tvář chlapce, jehož oči ho pronásledovaly dodnes, nemohl zapomenout.
Byl to jeden z těch sychravých dnů, kdy se nikomu nechce do práce. Ani lidem, ani Strážcům a už vůbec ne Jacku Frostovi. Seděl na dřevěném parapetu okna, jednu nohu měl vyhozenou ven, tu druhou pokrčenou u svého těla stejně tak blízko jako měl svou hůl. To sychravé počasí mu připomnělo tu noc. Ten smutek, který pocítil a také tu tvář, na kterou nemohl stále zapomenout, i když poznal tisíce jiných.
„Ponořen ve svých myšlenkách o minulém životě?" vyrušil ho hluboký, ale za to příjemný hlas. Když se za ním otočil, spatřil vedle sebe obrovského muže. Na první pohled by se ho možná nejeden člověk lekl – byl opravdu vysoký a silný. Bílé vlasy mu splývaly s vousy stejné barvy a dobrácké modré oči vykukovaly pod tmavým obočím. Na každé ruce měl vytetovaný nápis Naughty a Nice – což znamenalo Zlobivý a Hodný – jeho ruce vlastně měly být seznamem dětí, kteří v daném ruce zlobili.
„Jo." Řekl mu upřímně Jack a hlavu si položil zpátky na koleno.
Muž k němu přistoupil a opatrně jej vzal za rameno. „Sice nevím, kdo jsi byl v minulém životě, ale teď jsi Strážcem. Sám Měsíc tě vyvolil!" snažil se mu pozvednout náladu, ale Jack neustále stál se svou povahou na tenkém ledě. Nikdo, ani on sám, nikdy nevěděl, jak se zachová.
„Jak mám vědět, kým teď jsem, když nevím, kým jsem byl?" zeptal se s výdechem. Chtěl znát svou minulost, každý den nad ní přemýšlel! Co se v jeho životě mohlo stát, že byl tím vyvoleným? Čím byl tak výjimečný, že si ho zvolil sám Měsíc? „Tobě se to řekne, Santo, když víš, kým jsi byl."
Muž si jen povzdychl a opřel se o stěnu vedle okna. „Toužíš vědět o své minulosti od doby, co jsi k nám přišel."
„Chceš říct, co mě unesli tvoji yettiové a Zajda si to pořádně vychutnal, protože jsem byl svázaný v pytli." Opravil ho mladík s lehkým úšklebkem.
„Ještě řekni, že se ti to nelíbilo!" zaprotestoval muž s úsměvem a zkřížil si své ruce na hrudi. „Podívej se, Jacku." Nadechl se a zavřel oči, přitom se na něj Frost opravdu podíval a čekal, co z něho vypadne. „Můžeme ti ukázat, kým jsi byl..."
„A to jste mi nemohli říct hned?!" vyjekl najednou, když se to dozvěděl. Na chvíli se cítil zrazen, přeci jen všichni věděli, jak toužil zjistit svou minulost! „Proč jste to přede mnou tajili?!" vykřikl znovu v šoku.
„Přesně kvůli téhle reakci. A taky kvůli tomu, že jsi nám už zmoudřel a dostal trochu rozumu. Navíc, předtím jsme si o tobě mysleli, že jsi spíše takový ničema, kterého to ani nezajímá. Přeci jen, Zajdovi si zničil nejedny Velikonoce. Zuběnce si taky párkrát zkřížil cestu a o zledovatělých komínech ani nemluvím." Jack v tu chvíli musel sklapnout a dát Santovi za pravdu. Někdy se k nim opravdu choval nemile a působil jim jenom potíže. Ale od té doby, co měli společného jednoho jediného nepřítele, jim ty naschvály už nedělal.
„Chápu." Přikývl hlavou. „Ale teď... ukázali byste mi, kým jsem doopravdy byl?" a Santa na jeho odpověď s milým úsměvem přikývl.

*****

„Zuběnko! Vím, že máš pravděpodobně moc práce, ale rádi bychom tě o něco poprosili!" zvolal muž, když spolu s Jackem procházeli jejím palácem.
„Ah, Santo!" ozval se ženský hlas odnikud. „Dejte mi chvilinku!" zvolala dodatečně a ještě po téhle větě bylo slyšet, jak svým malým vílám dává několik údajů o tom, kde všude leží zuby dětí a čekají, až budou vyměněny za peníz.
Jack mezitím nespouštěl oči z té nádhery. Byl zde sice už po několikáté, ale vždy ho to místo okouzlilo. Tolik barev hrající mezi sebou v přírodě, potůček vytékající z nedalekého jezírka, kde byla malba Zuběnky a dětí.
„Tak jsem tady! Ahoj Jacku, ráda tě zase vidím!" usmála se a na to mladíka s holí objala. Hold, její milá a akční povaha byla k nezastavení. „Tak, jak mohu pomoci?"
„Mám na tebe jednu velkou prosbu. Chtěl jsem tě požádat, jestli bys Jackovi neukázala jeho minulost, jeho vzpomínky." Vyřkl své přání Santa, aniž by chodil okolo horké kaše.
Víla Zuběnka na chvíli byla zaskočena, pak ale s úsměvem přikývla na souhlas. „Samozřejmě. Pojďte, následujte mě." Přitom ještě požádala jednu ze svých víl, aby donesla ony drahocenné vzpomínky. Jack se prvně chtěl nabídnout sám, ale tušil, že míchat se někomu do práce, není moc dobré. Ještě by jim tam mohl něco rozbít nebo pomíchat.
Mezitím došli k onu jezírku, které Jack měl tak rád a které hrálo klidem a harmonií. Vlastně naprostým jeho opakem, ale vždycky jej dokázalo pohladit na duši a nějakým kouzlem mu zašeptat, že patří mezi ně, své přátelé a mezi Strážce. Protože i když se k němu všichni chovali mile a přátelsky, krom Zajdy, ale jejich chvilky ho vždy zvládly nemálo pobavit, připadal si, že mezi ně nepatří. Jeho duše, mysl i zamrzlé srdce chtělo být jinde – a to ho mátlo. A možná teď, když pozná svou minulost, se i dozví, proč ho to láká jít jinam!
Z myšlenek ho vytáhla až víla Zuběnka, která mu opatrně do rukou předala jakousi krásnou zdobenou truhličku. Ta hrála podobnými barvami jako celé království Zuběnky, zezdola byla celá ze zlata a na jejích koncích byl Jackův stylizovaný obličej – překvapilo ho, že měl v minulosti hnědé vlasy a hned se nad tím faktem krátce pousmál.
„Možná by sis měl sednout. Přeci jen, myšlenky a vzpomínky tě přenesou skoro do jiného světa, takže bych byla nerada, kdybys nám tady spadl." Navrhla a mladík jenom němě přikývl. Společně poodešli trochu dál, aby nikomu nezavázeli a Santa si pro tuto chvíli udělal pohodlí. Nikdo nevěděl, jaké to s Jackem bude, až pozná svou minulost, takže zde pro jistotu chtěl být.
Když se Jack usadil, už netrpělivě čekal na další pokyn Zuběnky. Ta na chvíli vypadala nesvá, ale když se ho zeptala, jestli může, tak on ji jen směle pobídl. Byl tak zvědavý, že ani nepřemýšlel nad tím, co by mu tohle zjištění mohlo všechno přinést za útrapy.
A tak se víla dotkla dvířek truhličky. Barevné ornamenty zazářily a Jack pocítil, že i on se musí dotknout dvířek. Jakmile se tak stalo, truhlička se rozzářila o to víc a on pocítil, jak ho volají vzpomínky.

**********

„Škyťáku!" běžel po vesnici. Cítil, jakoby tuto vzpomínku opravdu zažíval na vlastní kůži. Poznával ty domy okolo, ty lidi, kteří se mu jen tak-tak vyhýbali. Hlasy, které po něm křičely, ať dává pozor. Všechno tady poznával! „Škyťáku!" ale čí jméno to volal?
Doběhl až ke kovárně, ze které se kouřilo o sto šest. I na tuhle budovu si vzpomínal, obzvláště na ten hlas, který z ní vycházel. Zpěv sice nebyl jeho nejsilnější stránkou, za to se muselo uznat, že silný muž s dlouhým blonďatým knírem pod nosem uměl s kovem neuvěřitelné věci. „Tlamoune, Tlamoune!" křičel jako šílený, ale nevěděl, jestli radostí nebo šílenstvím.
„Uklidni se Jacku." Promluvil na něho oslovený muž a dal chladit rozžhavený kov do vody. „Co se ti děje, hoří ti snad za zadkem?" zajímal se s typickým popichováním.
„Kde je Škyťák?" zajímal se okamžitě a podepřel se u dřevěného stolku, aby se mohl v klidu vydýchat.
„Tady." Ozval se další hlas. O chvíli později zpod polostěny vylezl hubený hnědovlásek, v rukou třímal další zbraně, které si ostatní vikingové přáli nějak vylepšit.
A v tu chvíli se Jack Frost zastavil. Na chvíli nevěděl, jak se správně dýchá a cítil se, jakoby mu někdo sebral všechen dech. Pokud by jeho srdce nepracovalo samo od sebe, pravděpodobně i ono by se teď zastavilo tím šokem.
Ten hnědovlásek, kterého celou tu dobu sháněl... byl to ten samý kluk jako ten večer, kdy se prvně probudil! Vzpomínky ale pokračovaly dál.
„Děje se něco, že tak uháníš? Chtějí tě napálit dvojčata nebo Snoplivec vyvolává odplatu za to, co jsi mu provedl?" zajímal se pobaveně a položil všechny zbraně na Tlamounův stůl.
„Ne, mám menší problém a potřebuju, abys mi s ním pomohl!" nečekal, než se Škyťák vzpamatuje nebo se zeptá, co je to za problém. Prostě ho rychle chňapl za ruku a se slovy, že ho Tlamounovi snad brzo vrátí, společně s ním vyběhl nahoru na palouček.

„Takže tohle je tvůj problém?!" vypískl Škyťák zpoza obrovského kamene, za kterým se společně s Jackem schovával.
Obyčejně se na louce pásly ovce Jackové rodiny. Většinou vypadaly spokojeně a znuděně, dnes tomu ale tak nebylo. Bečely jako šílené, běhaly sem a tam, někdy se i navzájem srazily.
A co bylo tím důvodem, že obyčejně znuděné ovce, které je těžké zahnat na jinou louku, najednou tak zešílely?
Mezi nimi se totiž proháněl Hrůzák Hrozivý a vypadalo to, že si tuhle chvíli naprosto užívá. Nejedna ovce skončila vyděšená na skalkách nebo schovaná ve křoví.
„Jo, tohle je můj problém a vím, že ty to dokážeš nějak vyřešit, aniž bychom ho museli zabít!" odpověděl mu Jack, když společně se svým kamarádem sledovali onu podívanou. Upřímně, kdyby ty ovce nebyly jeho, pravděpodobně by se bavil dál a nechal Hrůzáka dělat svou práci. Možná by se k němu i přidal.
„A jak víš, že s tímhle něco svedu?" zajímal se Škyťák, v další chvíli ale Jack po něm hodil známý pohled. Všichni ve vesnici věděli, že mu to s draky jde, pokud s nimi nemusel bojovat. Minimálně, kamarádil se s Rybinohou, který o všech dracích věděl snad první poslední. „Fajn, chápu." Rozhodil rukama a k tomu protočil i očima. Na chvíli Jackovi zmizel z dohledu, a když se vrátil, držel v ruce hrst trávy.
To ale druhého mladíka nějak nepotěšilo. „Nechci nic říkat, ale tenhle Hrůzák mi nepřijde jako vegetarián." Ušklíbl se Jack a Škyťák znovu protočil očima.
„Tohle nemá sníst. Tohle ho zastaví od toho nahánění ovcí. Však uvidíš." S tím mávnul rukou a přešel na místo, kde drak naháněl vyděšené ty nebohé čtyřnohé zvířata. Když si všiml lidského tvora, okamžitě s tím přestal a varovně zavrčel.
Škyťák se však jeho vrčení nebál. Klekl si do trávy, aby se pro malého draka nezdál tak velkým nebezpečím, odvrátil ruku a natáhl k němu svou dlaň.
Jackovi v tu chvíli poskočilo srdce a rychle přemýšlel, co by měl dělat. Co když se mu ten drak zakousne do ruky?! To bude potom malér!
Nic takového se ale nestalo. Hrůzák Hrozivý přestal vrčet a se zájmem se koukal na nataženou dlaň před ním. Chvíli vyčkával, ale hned na to svůj čenich přitiskl k tomu chlapci, který mu očividně nechtěl nijak ublížit.
Hnědovlásek se jen pousmál a ukázal malému dráčkovi v druhé ruce kus trávy. Vypadalo to, že se jen rychle zaradoval a pak se bez přestávky lísal k jeho ruce s utrženou trávou.
„Jak jen to dělá." Jack nevěřícně kroutil nad tím okamžikem hlavou. Všichni obyvatelé se draků báli a šli proti nim, Škyťák ale ne. Jeden den chtěl být dobrým synem pro svého otce a stejně jako on, i ten malý syn toužil zabít draka. Další den měl ale naprosto jiný názor. Chtěl je studovat, pozorovat je, možná je i trénovat.
A i když Jack nevěděl, odkud se ta výměna názorů vzala, byl rád, že se chtěl vydat jinou cestou. „Vypadá roztomile." Podotkl, když jeho hnědovlasý kamarád svíral draka v náručí. Po těchto slovech se ale Hrůzák zlomyslně ušklíbl a Jack měl jen pár pouhých sekund na to, aby se vyhnul plamínku, který ze sebe jeho čtyřnohý nepřítel vypustil. „Svatý Thóre!" vyjekl při úspěšném podřepu, kdy mu oheň nespálil vlasy.
„Asi nechce být roztomilý." Zasmál se Škyťák. Když spatřil ublížený výraz svého přítele, který se pomalu měnil v hraný naštvaný, začal se smát o to více a Hrůzák se v jeho náručí jen vítězně tetelil.

Druhá vzpomínka jej zavedla mezi jiné lidi. Od pohledu to byla dvojčata, Rafana a Ťafan, správní šílenci a cvoci, které Jack měl rád, i když někdy byli opravdu trochu blbí. Zrovna vymýšleli další lumpárnu na Snoplivce a tak nebylo divu, že mu tahle vzpomínka zakořenila tak hluboko. Opravdu se spolu dost nasmáli a výsledek jejich lumpárny byl více, než obdivuhodný. Nejenže Snoplivec skončil s hořícím zadkem v kýblu plném vody, nakonec se v něm i zasekl a celý den ho nemohl sundat.

S další vzpomínkou se dostal ke kraji útesu. Spokojeně si tam seděl, jednu nohu měl přehozenou přes jeho okraj a se spokojeným úsměvem sledoval západ slunce. Miloval, když se paprsky dotýkaly klidného obzoru moře. Vypadalo to, že tak spolu tančí.
„Ahoj." Z fantazie plné tance mořských vln a slunečních paprsků ho vyrušil známý hlas. Nemusel se ani otáčet a tak rukou poklepal na místo vedle sebe. Jakmile se mladík usadil, Jack si na jeho rameno položil hlavu a svýma hnědýma očima pozoroval krásu před nimi. „Myslel jsem si, že to dneska nestihneš, i když jsi to slíbil."
„Tady máš aspoň důkaz toho, že své sliby plním. Nebo se o to aspoň snažím." Zasmál se Škyťák a stejně jako Jack, i on věnoval pohled zapadajícímu slunci. Za pár hodin se vynoří na druhé straně ostrova a bude svými paprsky probouzet všechno k životu.
Hnědovlásek se nad jeho slovy pousmál, byla totiž pravdivá. Když mu něco slíbil, vždy to dodržel, nehledě na to, že třeba něco nestíhá nebo nemá čas na sebe. A možná to bylo jedním z důvodů, proč ho Jack měl tak moc rád.

**********

Ze vzpomínek ho probralo vytržení. Cítil se, že se jeho srdce roztříštilo na tisíce malých kousků a taky, jakoby mu někdo nedovoloval dýchat. Nárazem všech těch vzpomínek, kdy najednou věděl, kým je, ho pořádně rozbolela hlava. Tak moc, že mohla snad i bouchnout.
„Jacku, klid, dýchej." Víla Zuběnka byla hned vedle něj, podpírala ho a Santa jim okamžitě přiskočil na pomoc, aby na to nebyla sama. Po chvíli, co se mladý Strážce ze svého šoku vzpamatoval, oběma poděkoval a zvládnul sedět už sám.
„Já měl rodinu..." zašeptal tiše, když si vybavil první vzpomínku. I když tam nikoho z nich neviděl, cítil to uvnitř sebe. „Měl jsem kamarády." Při vzpomínce na dvojčata a skoro brečícího Snoplivce se pousmál. „Když jsem žil, byli mezi námi draci!" po tváři se mu rozlil úsměv jasný jako samo slunce. Pak se ale zarazil a znovu se cítil jako bez dechu. „A taky jsem měl někoho hodně blízkého." Neustále měl ten obličej před sebou. Tolik radosti, pochopení, tolik lásky v očích... „Jdu za nimi!" vykřikl okamžitě.
„Jacku!" než se stačil ladně vyhoupnout na nohy a rozběhnout se pryč, Santa ho zastavil. „Nemůžeš za nimi!" odporoval mu a rychle ho stáhl zpátky do sedu. Nejen kvůli tomu, aby hned nezmizel ale také kvůli tomu, že ze vzpomínek mohl být ještě hodně zesláblý. Tělu trvalo, než se z takového šoku vzpamatovalo.
„A proč ne?!" zajímal se a snažil se vytrhnout ze sevření. Bohužel proti síle Santy neměl se svými hubenými ručičkami šanci.
„Jacku," vložila se do toho víla Zuběnka a chytla jeho ruku do svých dlaní. Tak příjemně hřály, že ho trošku uklidnilo. „Nemůžeš za nimi." Řekla klidným tónem hlasu a v očích se jí zaleskl smutek, kterého se Jack Frost zalekl. „Jsou více, než dvě stě let po smrti." Zašeptala skoro neslyšně.
Mladík se sebou najednou přestal házet. Znovu byl šokován. Jeho tělo se naprosto podvolilo, v očích se zaleskly první slzy a ústa byla mírně pootevřená. „Cože?" bylo to jediné, co ze sebe dokázal vydat.