Drahá mámo a táto,

Nejsem si už jistá, jak jsem chtěla začít. Tenhle dopis jsem už psala snad tisíckrát a vím, že to bude ten nejtěžší, který jsem kdy vůbec psala.

Je v pořádku, že brečíte, když už tu nejsem, ale nemůžete být smutní donekonečna. Tak moc mi chybíte a vím, že já vám taky. Vím, že mě i přesto milujete.

Miluji vás. Chci, abyste věděli, že vás miluji a omlouvám se vám.

Byla jsem šťastná. Dali jste mi úžasné dětství naplněné mnoha vzpomínkami. Ráda na ně vzpomínám za špatných časů.

Je mi líto, že budete muset vidět, jak jsem dopadla. Doktoři mi řekli, jak skončím. Budu potřebovat trubičky na všechno a nebudu schopna se sama zanedlouho nadechnout. Omlouvám se, že mě budete takto muset vůbec někdy vidět.

Nedávám vám to za vinu, tak se ani vy neobviňujte. Nebyl způsob, jak mne zachránit. Takhle to mělo být.

Budu se co nejvíce snažit oblíbit si čas, který mi byl dán. Budu se co nejvíce snažit žít déle, než mi bylo určeno.

Jsem za vás tak vděčná. Dali jste mi život, pro který stojí žít.

Nebuďte smutní, až už tu nebudu. Vždy budu s vámi a nesnesla bych představu, že byste byli smutní kvůli mně. Chci, abyste byli šťastní a žili dlouhý život! Takže až tu nebudu, ujistěte se, že jeden o druhého pečujete a navzájem si říkáte „Miluji tě“ každý den! Budu se dívat z hvězd, takže to raději dělejte!

Nikdy nebudu doopravdy pryč. Pamatujte si to. Naučili jste mě zanechat trvalý otisk na lidech, které jsme potkala a na místech, které jsem navštívila. Možná mě tam najdete. Takže budu dále žít i přesto, že už tu nebudu.

A pokud o tom někdy pochybujete, pokud někdy potřebujete připomínku, zhluboka se nadechněte a zaposlouchejte se do svého tlukotu srdce. Jsem tu. Najdete mne ve šťastných okamžicích a smíchu sdíleným mezi lidmi. Nejdete mne v smutných okamžicích a uslzeném objetí lidí.

Snězte ten nejsladší dort, zůstaňte vzhůru pozdě do noci, jen abyste mohli strávit čas jeden s druhým a mocně se smát až k pláči. Chci, abyste dál žili. To, že už jsem mrtvá, neznamená, že vy byste měli být také. Já už končím, ale vy ne, na to nikdy nezapomeňte.

Potřebujete žít i nadále. Potřebujete žít pro mě.

Je tolik toho, co bych ještě mohla říci, ale bojím se, že na světě pro to není dostatek papíru. Ukončím to veselou poznámkou, takže oba nebudeme smutní.

Miluji vás. Nikdy to nebudu moci dostatečně říct nebo vyjádřit. Oba dva vás moc miluji.

Navždy,
Marinette.

P.S. Kontrolujte čas od času Adriena a Alyu. Dělám si starosti, co se bude dít, až už tu nebudu.

Jupíí! Konečně jsem to dopsala! Času je málo, ale práce až převela. Opět jsem část psala po kouscích a dokončila ji až po donucení se z nedostatku WiFi... 😅😁 Nechápejte to zle, opravdu mocinky chci knížku psát a dopsat, ale mám málo času a energie, a překládání dá docela dost zabrat. Ale už to mám za sebou! 😂😂❤ *oddech* Snad jsem vám nezkazila náladu a užíjte si kapitolku.😢😢 Doufám, že není na dárek až moc smutná a depresivní. 🙃😌

Za pár kapitol už budeme v polovině, jak myslíte, že se bude příběh dále vyvíjet?🙂 Moc by mě to zajímalo... 🤔🤔 Mám totiž pocit, že kvůli mé nízké aktivitě už tu se mnou nikdo nezůstal, a tak by mě potěšil jakýkoliv krásný komentář (byť jen krátký) nebo názor. 🤗😙

Ohlasy sice nejsou vysoké, ale to jsem čekala. I tak je pro mě překvapením, kam až jsme se dostali. Děkuji vám a užívejte volna! 😍😄💚

Doufejme, že přijde i sníh! 😄⛄⛄