Adrien se zašklebil nad příchutí ledového kafe. Instatní káva chutnala lépe, když byla tak horká, že mu spálila chuťové pohárky, takže si nemohl ten hrozný nápoj vychutnat. Koženou brašnu měl přehozenou přes rameno a ačkoli byla poměrně lehká, stále cítil nejtěžší věc, která zde spočívala. Marinettin deník.

V žádném případě však ta fyzicky nejtěžší. To byl totiž jeho počítač, ale zjistil, že právě onen deník jej sráží, avšak mentálně. Byl na něm už příliš závislý. Kráčel stálým krokem do knihovny.

Měl to tam rád. Bylo tam ve většině případů ticho a vždy se ztratil v knihách, které četl. Možná to bylo proto, že Marinette v těchto realitách neexistovala. Nemohla být mrtvá, když nikdy nebyla reálná.

Možná to bylo proto, že Adrien neexistoval v těchto realitách.

Adrien chtěl být spisovatelem, ale nikdy nebyl schopen vložit do slov to, co cítil. Rozhodl se pro knihovníka. Chtěl být uchovávatelem příběhů a jiných realit. Adrien vrátil román, který měl dočtený a zamával známé ženě za pultem. Tenhle týden si nezarevidoval žádnou knihu.

Měl dost obtížného čtení doma. Vše, jež se točilo okolo Marinette.