Milá Beruško,

Přeji si, aby věci dopadly jinak.

Navždy,
Marinette.

Takovýchto krátkých zápisků tu bylo milion. Adrien si povzdechl a rukou si prohrábl své blonďaté kadeře. Potřeboval sestřih.

Milá Beruško,

Proč já?

Navždy,
Marinette.

Její rukopis se zhoršoval. Marinette už očividně nebyla schopna to chvění skrýt. Pamatoval si, jak se jeho vlastní matka třásla.

Milá Beruško,

Nechci umřít. Nechci umřít. Nechci umřít. Nechci umřít. Nechci umřít. Nechci umřít. Nechci umřít. Nechci umřít. Nechci

Adrien se nemohl přinutit ten záznam dokončit. Nějaká jeho zvrácená část tušila, že to budou ta dvě samá slova dokola a dokola. Zaklapl deník a odsunul se od stolu. Zíral na strop, nejistý co se sebou dělat.

Ta černá kočka, co vzal k sobě domů, se mu roztahovala po posteli. Adrien se k ní otočil. „Hej, Plaggu... Co bys dělal být mnou?" Tázal se ho skromně, kocour odpověděl zamňoukáním. Adrien si postesknul a sebral ze země svůj deštník v případě, že by pršelo a rozešel se ke dveřím. „Tak půjdeš aspoň?" Plagg seskočil z postele a následoval ho celou cestu k domu Dupain-Chengových.

Zaklepal jednou, pak dvakrát. Adrien vyčkával a přemýšlel, jestli jeho kočka zdrhne. Plagg se kroutil na chodníku přímo před pekárnou, zatímco Adrien vcházel dovnitř. Následující týden měl strávit obstaráváním zásob pro jeho nového společníka, bylo to nepatrné ale dobré rozptýlení.

Tom mu otevřel dveře. Na tváři mu pohrával drobný úsměv, když chlapce zval dovnitř. Adrien slyšel Sabine si s někým povídat a když zahnul za roh, přísahal, že to byla Marinette.

Až na to, že nebyla.

Její vlasy byly stejně tmavé. Její pokožka neměla správný odstín. Její hlas nebyl tak sladký, jako Marinette. Dívka přestala, aby se na něj podívala, ale rychle zase hlavu otočila, otírajíc si tváře. Měla na sobě sluneční brýle, i přestože byla vevnitř. „Ahoj." Zvolala a Adrien udělal kroky vpřed, chystajíc ji podat ruku. „Jsem Bridgette a ty musíš být Adrien." Přikývl, protože v tom okamžiku ztratil slova.

Sabine vzala jeho ruku do své a svým způsobem se na něj usmála. „Ona je tou dívkou, které Marinette věnovala oči," zmáčkla jeho ruku. „Které věnovala rohovky." Opravila se, než to zmohla Bridgette. Bridgette se usmála.

„Teď můžu díky vaší dceři vidět." Pár zbloudilých slz steklo podél Sabininých líček, ale Adrien byl příliš otupělý, aby je setřel. Marinette lidem pomáhala. Udělala to, co chtěla. „Vím, že tu technicky nemám co pohledávat, jenomže jsem vám chtěla poděkovat a projevit upřímnou soustrast," pronesla kajícně.

„Jsem rád, že jsi nás vyhledala." Tom vypustil jakési uchechtnutí, ale jeho hlas byl uslzený. „Opravdu hodně to pro nás znamená, že jsme tě mohli vidět osobně." Adrien nemohl víc souhlasit.

„Jak jsou na tom tvoje oči?" Zeptal se Adrien. Jeho hlas moc nezněl, jakoby mu patřil.

„Jsem stále trochu přecitlivělá na světle, ale to se dalo čekat..." Přestala se na něj dívat. „Promiň, prostě pokaždé, když se na tebe snažím podívat, se mi oči zaplní slzami a já nevím proč." Zvláštně se zasmála, nicméně on sledoval, jak si pár slz prorazilo cestu k jejím líčkům a spadlo na hřbet její ruky, kterou měla položenou ve klíně. Jeho hrdlo se mu ohroženě sevřelo. Jeho smutek byl nesnesitelný. „Omluvte mne," hrudník se jí chvěl, zatímco tichý vzlyk převzal kontrolu nad jejím tělem. „Omlouvám se." Dodala, když si ovívala oči.

Sabine uchopila jeho ruku pevněji a on udělal to samé nazpátek. „Mohli bychom vidět tvoje oči?" Její hlásek byl drobný a Adrien ho mohl sotva slyšet přes hlasitý tlukot svého srdce v uších. „Vím, že to nejsou její oči. Jen chci vidět, že část mé dcery stále žije. Chci vědět, že se stále dívá na svět." Její slova mu zlomila srdce.

Bridgette přikývla a párkrát se zhluboka nadechla, než si sundala brýle. Adrien pátral po modré, ale nebyly to ani zdaleka Marinettiné. Nebyl si jistý, co vlastně očekával. Rohovky nebyly duhovky. Po pár sekundách hledění se odklonil. Sabine pustila jeho ruku, aby uchopila tu Bridgettinu. V místnosti nebylo suchého oka. Oplakávali Marinette všichni společně.

Po zdlouhavé návštěvě Adrien vyprovodil Bridgette ven. Skoro zakopla o Plagga, který očekával svého nového společníka před dveřmi pekárny. Hlasitě zaprotestoval, než se Adrienovi přitulil k noze. „Ráda jsem tě poznala." Znovu vystrčila svou ruku a on jí potřásl. „Měli bychom to udělat znova. Sejít se, myslím. Svět vypadá o něco hezčeji, když jsi okolo." Poukázala na své oči a on přikývl. Vyměnili si čísla.

„Jdeš domů?" Zeptal se, ale ona zakroutila hlavou. Plagg se dožadoval zvednutí, takže se sehnul, aby zdvihnul svou kočku. Zelenooké stvoření hlasitě zapředlo, zatímco je Adrien škrábal.

„Ne. Můj přítel Félix mě nabere... stále nemohu další týden nebo dva řídit." Zněla rozpačitě. Adrien jejím slovům přitakal.

„No, já mám namířeno domů. Napiš mi, až budeš chtít vidět pěkně vypadající svět." Adrien se skoro zasmál a vypadalo to, že ona též.

„Tak určitě," pozastavila se. „Adriene?" Bridgette na něj zpětně zavolala a on na ni pozvedl obočí. „Svět je pěkný. I když tu lidi, které milujeme, nejsou. I když nemůžeme vůbec vidět. Je pěkný," přislíbila. „Nebo bude pěknější."

Marinette dala Bridgette svůj zrak. Přemýšlel, co dalšího viděla.

Ahoj! Dlouho jsem se tu nevyjádřila pod kapitolu. 🤔 Chtěla jsem se jenom zmínit o tom, že bych tuto knihu chtěla v tomto roce dokončit, ano, to už jsem říkala i minulý rok... 😅 ale tentokrát to myslím vážně. Opravdu tvrdě se snažím, aby kapitoly byly často, aby byly smysluplné a také na nějaké úrovni, především jazykové. Vím, že mám v psaní ještě rezervy, zejména tedy v překladu, ale snažím se. S touto kapitolou jsem si dala obzvlášť práci, tedy hlavně s posledními kapitolami od té doby, co jsem se na Wattpad opět vrátila. 😉 Ale co mě mrzí je, že čísla ani ohlas už není zdaleka takový jako předtím. Tak nějak jsem si všimla, že Wattpad skomírá, ale i přes všechny moje krátkodobé návraty a skoky, kdy jsem jednou za půl roku vydala kapitolu, to nikdy nebylo jako teď. Mám pocit, že už moje příběhy nikoho nezajímají. ☹️ Chápu, pokles aktivity = pokles ohlasu. Ale mrzí mě, že na minulou kapitolu nebyla ani jediná hvězdička... to se mi už dlouho nestalo. A musím se přiznat, zabolelo to. Tak doufám, že se to časem dostane aspoň na tři hvězdičky, i když to nedělám kvůli číslům, vždy potěší. 😄🙂
No konec mého obkecávání, jak mi tohle chybělo. 😅🤫 Užijte si dlouhou kapitolu, bez mého výlevu má 834 slov. 😬 Do konce knihy zbývá zhruba 10 kapitol, už se to blíží, lidi. 🥲 Po dokončení tu budu dělat korekturu a jestli u mě opět nabude zájem, možná se pustím i do další knížky. 🤓 Ale to až na někdy jindy. Připravte si kapesníčky na další kapitolu a ahoj! 🤚🏽