Adrien rychle zaklepal na dveře pokoje Chloé. Její mdlý hlas se tiše rozléhal po pompézní budově. Otevřela dveře a oči se jí rozšířily, když ho zaregistrovala.

„Jak jsi se sem dostal?" Nepatrně se jí oči zúžily. Jedna její ruka spočívala na jejím boku a skoro to vypadalo, jakoby mu hubovala. Měla na sobě chomáčkovité kalhoty s malými včelkami, ale stále jím byla zděšená.

„Tvůj sluha mě sem pustil," vykoktal. Adrien si odkašlal a ona vypadala, že se uvolnila.

„Vypadá to, že sem v dnešní době pustí každého," poškádlila Chloé. „Cože jsi to chtěl, Adriene?" V jejím hlase nebyla žádná zlomyslnost, ale malá a skrytá obava. Tolik se mu to nelíbilo.

„Uh... já jen, jsem tu abych... chci říct..." Bylo to,  jakoby ta slova neměla z jeho úst vyjít. Zvedla na něj perfektně upravené obočí. Povzdechl si a předal jí obálku. „To je pro tebe."

Chloé se zděšeně podívala na papír. „Jestli je to přiznání, tak jdeš dva roky pozdě. Jsem s Nathanaëlem šťastná a jdeme spolu brzy na vysokou a už mě dávno nezajímáš-" Mluvila tak rychle a chystala se mu zavřít dveře tak, že poskočil. Adrien strčil chodidlo do mezery mezi  zárubeň a dveře. Škubl sebou bolestí, když ho dveře zasáhly. „Adriene!" Zalapala Chloé a vymrštila dveře dokořán, aby mu neublížily. „Moc se ti omlouvám!"

Mávnul nad její omluvou rukou. „Tento dopis je od Marinette." Chloé na okamžik ztuhla, jakoby nemohla zcela uvěřit slovům, které opustily jeho rty. Mladá žena se na dlouhou chvíli střetla s jeho očima, než se konečně pro obálku natáhla. Nejistě si ji s chvějícími se prsty vzala. Chloéiny oči zaplnily slzy, zatímco si četla slova a ticho, které je obklopovalo, bylo neúprosné. Konečně se prolomilo něžným vzlykem blondýnky.

„Měla pravdu... Musela jsem jen počkat." Pousmála se Chloé a otřela si oči. Adrien se smutně usmál, nevěděl, co tím myslela, ale mohl jen hádat.

„Miluješ ho, je to tak?" Podíval se na ni Adrien. Zdála se teď být jiná, laskavější a přístupnější. „Nathanaëla myslím. Jsi do něj zamilovaná." Konstatoval Adrien.

„Jo." Usmála se smutně Chloé. „Čekala jsem na tebe... Když jsi mě nechtěl, myslela jsem si, že jsem odpudivá." Vydechla mladá žena smutně. „Když jsem navštěvovala Marinette, Nathanaël se občas stavil... začali jsme se bavit a bylo to... no, bylo to, jakobych se nadechla čerstvého vzduchu potom, co jsem se tak dlouho topila. Neviděl mě jako starostovu dceru. Viděl mě jako Chloé." Otřela si pár zbloudilých slz z tváře. „Marinette měla pravdu." Zopakovala a pnula si dopis k hrudi. Její měkké vzlyky rezonovaly stěnami.

Adrien si nebyl jistý, co udělat nebo říct, aby ji utěšil. Nepříjemně se ošil. Chloé se na něj podívala a potom znovu na dopis ve svých rukou. Bylo to, jakoby si zničehonic něčeho na dopise všimla, něčeho, čeho si před jeho prečtením nevšimla. „Její písmo není roztřepené," tvrdila Chloé. Byl zmatený, tak to rozvedla. „Marinettino písmo není roztřepené. Poslední měsíce sotva udržela propisku. Musela to napsat předtím, než byla špatná..." Adrienovi se stáhla hruď. Napsala všechny ty dopisy měsíce před svou smrtí.

Nějakým způsobem to vše dělalo horší.
Nějakým způsobem to vše bylo smutnější.

Adrien se zhluboka nadechl, protože si nebyl jistý, jestli dýchá správně. Chloé ho přerušovala tím, že v rukách svírala dopis. Díval se všude, jen ne na dopis. Jeho zelené oči spočinuly na nabalené kufry na její posteli a oblečení všude po podlaze. Všimla si toho a obdařila jej už podruhé smutným úsměvem. „Brzy budu odjíždět... s Nathanaëlem chceme probádat kampus a najít si byt." Přikývl, ale nevěděl, proč ho ten jednoduchý fakt rozesmutnil. Možná proto, že bude pryč. „Buďme v kontaktu," vyprskla Chloé. „Vím, že časy jsou hektické, ale nechci tě ztratit jakožto kamaráda. Ztratit jednoho už je tak dost. Nemůžu tě ztratit taky." Její modré oči mu připomněly ty Marinette. Na chvíli se vrátil zpět v čase.

Blonďák přitakal. „Jo, to by bylo bezva." Adrien zápasil, aby ze sebe něco dostal. Nevěděl, proč ho ten smutek tak ubíjel. Mladík nevěděl, proč se rozbrečel. Chloé si ho k sobě stáhla a držela jej, zatímco plakal. Kroužila mu konějšivě prsty na ramenech a zádech.

Předpokládal, že potom, co byl pryč, nebude schopna se k němu dostat, zůstat s ním v kontaktu. Adrien se tak domníval díky způsobu, kterým se s ní cítil, byla omezena tím, ho ztratit též.