Adrien byl těžce zadýchaný, když se přiblížil k jejich dveřím. Jedenkrát zaklepal. Poté dvakrát. Utrápená Sabine mu otevřela dveře. „Co se děje, Adriene?“ Adrien ani neodpověděl, vcházejíc do chladného bytu.

Bez Marinette to nebylo takové jako předtím. Předtím než nemocněla, jednou hráli v jejím pokoji videohry. Porazila ho a společně se tomu hodiny smáli. Už se tu necítil jako doma. Zelo to tu jen prázdnotou.

„Moc se omlouvám, že vás teď obtěžuji, ale tohle si prostě musíte přečíst.“ Adrien předal bílou obálku jejím rodičům. Sabine ji váhavě převzala. „Je od Marinette.“ Jeho slova zněla v tichém domě hlasitě.

Tom vzal svou ženu kolem ramen a sevřel ji v silném a milujícím objetí. Adrien pozoroval, jak Sabine otvírá obálku a rozvinuje papír. Ruce se jí chvěly. Tom jí četl přes rameno. Byl na ně srdcervoucí pohled.

Zatímco Sabine četla, celé tělo se jí třáslo. Její vzlyky se ozývaly osamělým domem. Adrien se díval, jak muž, ke kterému vzhlížel, začal brečet. Obrátila papír, jakoby očekávala, že najde více, ale nenašla. Bylo to jakoby ji rozdrtil celý svět. Skácela se k zemi, křičící k dceři, která už tu nebyla.

Tom ji podpíral svýma rukama ve snaze ji ukonejšit, ale vypadalo to, že nic nezabírá. Adrien si skousl vší silou ret, neboť slzy, o kterých si myslel, že zastaví, nepřestávaly téci.

Tohle už nebyl domov. Bylo to něco nerozpoznatelného.

Adrien udělal krok vpřed plný nejistoty. Jeho kroky byly nejisté. Sabine se k němu otočila, aby se na něj mohla podívat, oči zalité slzami a růžová líčka. Rozevřela paže a Adrien v sobě pocítil pocit jít k ní. Brečel ji v náručí, zatímco jej kolébala. Všichni brečeli uprostřed kousku domova, který zbyl.

Protože, jak to mohl být domov, když už tu Marinette nebyla?

Další kapitola ani ne za měsíc! No to by šlo, ne? 😏 Hodně smutná a zdrcující, ale k pondělku se přesně tohle hodí, ne? 😕😕 Jak zvládáte pololetí? Já toho měla až nad hlavu, ale brzy už se dočkáme klidu, tak to vydržme. 🙂❤