Adrien se vzbudil s již už lepším pocitem. Byl to ojedinělý pocit. Takhle se už asi nikdy cítit nebude, pomyslel si. Prohrábnul si své blonďaté vlasy a promnul si oči. Ani se neobtěžoval si vyměnit oblečení, které měl na sobě už odvčera. Byl pomatenec. Od té doby, co Marinette umřela, se cítil, jakoby se rozpadal.

Procházel jejím rozbitým deníkem a vybral si jednu náhodnou stránku.

Milá Beruško,

Cítím se stále tak slabá. Už nemám kontrolu nad svým tělem. Ignorovat tu vratkost je stále těžší.

Doktoři řekli, že to je normální, ale já vím, že můj čas se krátí. Modlila jsem se, aby to byla jen noční můra. Modlila jsem se, abych se z ní probudila.

Nikdy jsem se neprobudila.

Navždy,
Marinette.

Adrien viděl vratkost v jejím písmu. Stále mohl číst její krásné písmo, ale už nebylo jako předtím. Procházel stránkami knihy, dokud nedošel tam, kde měl být. Možná to měl číst popořadě tak, jak mu knihu zanechala. Otočil na další stránku a setkal se s obálkou přilepenou páskou ke kraji stránky. Pozorně si ji prohlédl a převrátil obálku tak, že vršek byl stále přilepený ke stránce, ale viděl pod ní Marinettino úhledné písmo.

Drahý Adriene,

Pokud si toto čteš, pak už jsem mrtvá.

Jsem si jistá, že je to trochu zdrcující a pravděpodobně smutné, ale děkuji ti.

Chtěla bych tě požádat o laskavost. Jednou až umřu a ty obdržíš tento deník, chci abys doručil dopisy, které jsem napsala. Jsou stejné jako tento. Přilepené páskou ke stránce s malou poznámkou.

Tenhle dopis je jen jeden z mnoha. Promiň, že tě zatěžuji tak velkým úkolem.

Tenhle dopis je pro mé rodiče. Budeš-li mít čas, uděláš, prosím pro mě to, že je rozešleš?

Navždy,
Marinette.

P.S. Děkuji Ti.

Adrien hbitě odtrh pásku ze stránky a sebral dopis. Opustil svůj dům a šel klusem do pekárny Dupain-Chengů, do které nemusel od probuzení jít.

Ahoj! Chyběla jsem vám? 😅😄 Vím, že jsem říkala, že se pokusím o kapitolu alespoň jedenkrát za měsíc, ale jak vidíte, nestíhám ani jednou za TŘI měsíce, a to už je co říct. Vždy se dostanu jen k napsání kousíčku kapitoly a dostanu se sem jen zřídka. 🙁 Prostě holt škola no... Ano, opět. Asi to vypadá, že má jediná výmluva je škola a že se na ni vymlouvám pořád, ale ono to tak opravdu je. Nevím jak to teď bude. Musela jsem už i pozastavit druhou knížku, protože nemám čas ani na Miraculous. Ale asi to nikomu nechybělo, co? 😒 Nikdo se totiž ani ne ozval 😅(😢😢😢). Nevím, jestli má cenu pokračovat, stejně to skoro nikdo, až na pár jedinců nečte. Takže pokud by měl někdo zájem, napíšte, budu ráda. A jak se vám kniha zatím líbí? Budu ráda za každy názor. 😁❤
U příští kapitoli. 😙👋