Milá Beruško,

Umírám.

Nevím, co mám dělat. Všechno je špatně a já umírám.

Co mám dělat?

Má matka celou hodinu proplakala, doktoři mají ve tváři vepsaný výraz politování a můj otec nepromluvil ani slovo.

Tuhle rodinu úplně rozvracím.

Moje geny jsou vadné. Můj čas vypršel.

Navždy,
Marinette.

Adrien viděl na stránce zbytky jejích slz. Tvořili souhrn kaněk od inkoustu a rozmazaného rukopisu. Ještě jednou přejel po podpisu prstem a poté knihu zavřel.

Bylo brzy ráno. Tak brzy, že ještě ani nevyšlo slunce. Adrien nemohl spát. Věděl, že jeho maskérky budou reklamovat, až bude zase fotit kolekci. 'Tmavé kruhy a ještě tmavší oči", řekla by. Bylo mu jedno jestli ho dost upraví nebo ne.

Zamrkal ospalost. Jeho záchvaty nespavosti začínaly být častější. Tělo ho bolelo ze zdánlivých bolestí, jak tomu říkal. Věděl, že k nim není žádný důvod, ale byl stále ublížený. Jeho bolest se ve většině případů snažila hledat skulinu a vybrala si jeho tělo. Jeho strašlivá dieta mu pravděpodobně asi taky moc nepomáhala. Adrien věděl, že postrádá nějaké významné vitamíny. Řekl si, že by mohl další den zajít do obchodu.

Neměl, co dělat. Jeho nepopsaný deník netknutý inkoustem na něj zezadu něj upřeně zíral, takže Adrien udělal jedinou věc, která ho napadla. Napsal o svých zdánlivých bolestech a o tom, jaké bylo ztratit Marinette.

Napsal, jaké bylo ztratit dívku, kterou miloval.

Taaaak... Konečně jsem se k tomu dopracovala 😅😍😍
Tuhle kapču dopisuji v rozpáleném autě na cestě z dovolené v krizové situaci bez benzinu a dnes dokonce mají nějaký státní svátek, což jsme zjistili před chvilkou, takže žádné suvenýry si asi nedovezu 😔😢😢
Užíjte si tuhle kapitolku, nevím, kdy bude další a je i dost možné, že se vyskytnou nějaké ty chybky. Chápejte, peču se tu v autě a nutím se něco napsat. 😂😂😅
Tak to by bylo asi pro dnešek všechno, jdu psát další knihu, ale to už je lehce spoilerek 😍😈
Ahoj 🙂