Adrien zíral na své sevřené ruce. Svíral je tak pevně, že byl schopen slyšet svůj tlukot srdce až v uších. Jeho klouby naprosto zbělaly. Vypadalo to, že smutek, který v sobě skrývá, požírá každou část jeho těla. Jeho myšlenky, slova, a vlastní slzy. Pouhé pomyšlení na ni přiživovalo smutek, který v sobě dusil.

Někdo se k němu přibližoval. Držela si rukávy svých dlouhých šatů. Ještě než vzhlédl k osobě, nejistě vydechl. Alya mu věnovala slabý úsměv. „Ahoj..." Zaskřehotala. Neuměl si představit, jak teď musel jeho hlas znít. Zmohl se na přikývnutí a odkašlal si.

„Ahoj..." Alya se zasmála jeho plačivému hlasu, ale na to si setřela z oblyčeje vlastní slzy. Dala mu balíček kapesníků a Adrien za to byl rád. Oči měl zarudlé od slz. Nebyl si jistý jestli je ještě schopen brečet. Už neměl žádné slzy.

„Jak se má Sabine?" Zeptal se. Alya si sedla vedle něj a povzdechla si.

„Asi tak, jak teď může matce být," povzdechla si a Adrien zíral do středu stolu.

„Co tady vůbec děláš?" Zeptala se Alya a přikývla směrem k prázdné pekárně. Adrien se konečně porozhlédl kolem sebe a všiml si, že je zde jediný. Jeho oči se zase zpátky upřely na určitý bod středu stolu.

„Jen potřebuji další okamžik... Nemůžu se přesto přenést..." Kdyby se zaposlouchal, měl šanci slyšet lidi, kteří si povídali o poschodí výše, tam kde bydleli Dupain-Chengovi.

Alya vstala a nabídla mu svou ruku. Neuměl si představit, jak se musí cítit. „Můžeme jít nahoru společně." Vypadala, že teď potřebuje podpořit více než on, takže se zvedl a vzal její ruku. Mlčky šli nahoru.

Dveře byly otevřeny dokořán, zatímco probíhala smuteční hostina. Všichni jedli a povídali si. Adrien nemohl na jídlo ani pomyslet. ítil se tak nemocen. Prakticky pořád cítil hlínu z hřbitova. Ten pach stále přetrvával v jeho nose a působil mu pocity zvedání žaludku. Nemohl vůbec jíst. Alya ho pustila a obejmula Nina. Vlny smutku ho opět pohltily.

Pohlédl kolem, jeho smaragdové oči nic určitého neprohledávaly do té doby než přistály na Sabině. Matka Marinette seděla v kuchyni na stolku. Hleděla na talíř plný jídla, ale vypadalo to, že nemá v úmyslu si dát ani kousek. Namířil si to směrem k ní. Potřeboval říct, jak moc je mu to líto.

Neuměl si představit, jaké to je ztratit dceru.

Sedl si vedle ní a ona nadskočila jako by se ztratila ve svých vlastních myšlenkách.

„Oh, Ahoj, Adriene," její úsměv docela neseděl s jejíma očima.

Otevřel pusu, aby opětoval pozdrav, ale nic z něj nevyšlo. Nevěděl, co ji má říct. Vypadala, že si toho všimla a začala se smát. Její smích se ale brzy stal tlumeným pláčem. Podal jí kapesníky, které měl si nacpal do kapsy jen před chvilkou.

Sabina si je děkovně vzala a držela se za jeho ruku. Vzalo mu to všechnu sílu nebrečet s ní. „Je mi to tak líto," jeho hlas kolísal. Plačíc svírala stisk své ruky. Její stisk byl bolestivý, ale na to nehleděl. Domyslel si, že potřebuje dát najevo fyzicky svou bolest.

Když její pláč konečně utichl, objal ji, protože věděl, že oba dva potřebují utěšit.

Bdění bylo docela hlasité. Spolužáci a rodina se podíleli o zážitky s Marinette. Povídali si jako by nikdy nebyla pohřbena 2 metry pod zem před pěti hodinami. Alya udělala prezentaci s videi a obrázky jedné kdysi plné života dívky. Adrien mohl slyšet její hlas a když by zavřel oči, mohl si ji představit v pokoji. Dívání se na ni mu svíralo hruď.

Matka Marinette se mu jemně otřela o kolena. Přestože měla zarudlé oči, stále zářily s laskavostí. „Marinette všem svým přátelům něco nechala..." nejistě se nadechla a pohlédla na stůl. Adrienovo srdce pokleslo, když uviděla malou hnědou knížku. Ze Sabininých rukou si vzal předmět do těch svých. „Nechala ti svůj deník," řekla Sabina tiše.

Její jméno bylo zlatě namalováno na přebalu. Prsty přejel po písmenech. Vypadalo to, že mu slzy vypálí oči.
Nechtěl to, ale stejně si to vzal. Sabina se na něj usmívala. „Hluboce o tebe pečovala," slova visela ve vzduchu.
Opatrně si deník vzal, některé stránky byly ztracené a papíry do něj byly náhodně vložené. Měl pocit, že jeho srdce bylo těžké, tak jako ten deník. Polknul, když si pohrával s rohy stránek. Pohlédl znovu na její jméno a hleděl na něj.

Nechtěl číst deník mrtvé dívky.