Doma jsem padl na postel úplně vyřízený. Neobtěžoval jsem se zbytečným převlékáním a uvelebil jsem se rovnou pod peřinu. Stačil jsem jen skopnout boty, a už jsem spal.

Ráno jsem byl u ohniště nastoupený první. Dlouhé dvě hodiny předtím jsem se ale jako vítr proháněl lesem ve vlčí podobě. Vítr mi proplouval srstí a kapky ranní rosy mi z větví, kterými jsem se prodíral, padaly přímo na načechraný, čokoládově hnědý kožich. Za tohle stálo si trochu přivstat.

„Tak už jsi tady? Věděla jsem, že tu budeš první," zvolala na mě Trico. „Jak jsi se včera proměnil tak rychle, Alto? Celou noc jsem strávila v lese a zkoušela to. Trvalo mi hodiny než jsem se proměnila," zašeptala.

„Nevím, Tri. Prostě jsem měl asi štěstí. Zkusil jsem vlkovi poručit a ono to vyšlo," řekl jsem a pokrčil rameny. Něco v duchu mi ale říkalo, že nemluvím tak úplně pravdu a moc dobře to vím.

„Nakonec se mi to ale povedlo. Chceš to vidět než přijdou ostatní?"

„Jasně."

Trico odstoupila pár kroků ode mě, nahrbila se, vydala ze sebe zvuk, jako by se ji v krku zpříčila kost a začala se proměňovat. Zmenšovala se a zmenšovala, až jsem měl strach, že z ní nic nezbyde, jak bude malinká. Zastavila se ale přesně na takové velikosti, jakou má vrána asi mít. Byla holá a vypadala spíš jako kuře než jako vrána. Z kůže ji ale brzy začala rašit jednotlivá pírka. Černá byla jako noc, ale oči ji na hlavě pořád zeleně zářily. Hopkala z místa na místo, až po chvíli roztáhla zeširoka křídla a přistála mi na rameni. Klovla mě zlehka zobákem do nosu a já se zasmál.

„Vidím, že už se to podařilo dalšímu z vás," pronesl Eohl. Nedokázal jsem odhadnout, jestli je nadšený a nebo naštvaný, že jsme nepočkali na ostatní. „Dobrá práce, Trico," dodal. „Nesnaž se proměnit zpět, zůstaň jak jsi. Vždyť jsi v noci kvůli tomu určitě oka nezamhouřila," řekl, když viděl, jak se vrána třese a snaží se evidentně horkotěžko proměnit zpět. „A ty se můžeš přidat k ní. Myslím, že máš ještě chvíli na malé proběhnutí, než se k nám připojí i ostatní. Ostatně, jste tu o dost dříve, než jsem zadal."

Nečekal jsem už ani chvíli, proměnil se v rekordním čase a rozběhl se za Trico, která zatím poletovala opodál.

Je to paráda, co? zvolal jsem na ni v mysli.

Ta největší. Už vím, jak svobodně se cítí ptáci. Teď už můžu to přirovnání používat s naprostou jistotou, že vím, jak osvobozující ten pocit letu opravdu je.

Doběhl jsem až k lesu, chvíli na Trico počkal, než mě dožene a vstoupili jsme do lesa společně. Prodírali jsme se houštím, kráčeli mechem nasáklým dešťovou vodou. Trico měla cestu o dost snazší než já – když ji potkala překážka, prostě a jednoduše ji obletěla. Došli jsme až k mýtině, kde mi Tri popsala, že tady vránu sestřelila. Chvíli jsme se kochali pohledem na pestrobarevnou přírodu a obdivovali, co pramatka dokázala vytvořit.

Po mýtině se prohnala liška. Poznal jsem ji hned, jak jsem ji spatřil. Byla to ta stříbrná liška s černými fleky na uších z mého snu. Pokynul jsem k ní hlavou, aby si ji i Trico všimla. Opatrně jsem našlapoval a zamířil až k ní. Pod tlapou mi praskla větvička a liška otočila hlavu upřela na nás své chladné, bleděmodré oči.

Vy dva? No to mě poser. Člověk nemůže mít trochu klidu a soukromí, postěžoval si Ethel a jeho hlas nám oběma nepříjemně rezonoval v hlavě.

Pojď, Tri. Padáme odtud. Eohl už se po nás stejně bude asi shánět.

Otočili jsme se k němu zády a vyběhli zpátky směrem k ohništi. Na místo jsme dorazili udýchaní a splavení. Trico se křídla třepotala tak trhavě, až jsem měl strach, že upadne a rozplácne se o prašnou zem. Eohl ji však naštěstí včas chytil a položil opatrně na zem. Liška se mezitím mihla za našimi zády a zaujala místo přímo naproti Yngvině kočce.

„Jak vidíte, již všichni se dokázali během uplynulých hodin naučit proměňovat. Výborně! Jsou tací, kteří s první proměnou bojují dny, někdy dokonce i týdny a vy jste to hravě zvládli již druhý den," pronesl obdivně Eohl.

Sledoval jsem koutkem oka, jak si všichni nenápadně vyměnili pohledy. Trico nebyla očividně jediná, kdo to zkoušel usilovně celou noc.

„Dáme se tedy do toho," řekl a proměnil se ve velkého šedivého výra. Dnešek strávíme na dlouhé túře. Budeme u toho posilovat jak tělesně, tak mentálně. Naučím vás správně užívat sdílených myslí a ukážu vám i to, jak své myšlenky před ostatními ukrýt. Naučím vás pořádně chodit, než budete moci sami běhat, nebo v některých případech, létat.

Výr vzlétl a letěl směrem k lesní cestě. Následovali jsme ho po pěšině, Trico jediná uměla stejně jako on létat. My ostatní jsme kráčeli za nimi. Liška se pyšně držela na samém okraji skupiny, jako by k nám ostatním vůbec nepatřila. Sigel proměněný ve velkého jelena byl se svými parohy dost nemotorný a často se zamotal do větví, které se nám tyčily nad hlavami. Yngvi našlapovala zlehka a její kroky by stěží někdo mohl zaslechnout. Byli bychom ji vůbec neslyšeli, kdyby chvíli co chvíli nezastavovala a nevykašlávala chuchvalce zrzavých chlupů.

Prošli jsme hustě prorostlým lesem a vynořili jsme se před obří horou, která se pyšnila přímo za stříbrným jezerem, které se rozlévalo po celé viditelné ploše.

Tady se zastavíme, poznamenal Eohl. Přišel čas, abychom potrénovali vaši psychickou stránku. Budu vám vyprávět úryvek z naší historie a já chci, abyste mi v tom zabránili. Pevně věřím, že bude ve vašem zájmu mi v tom zabránit co nejdříve. Z kdovíjakého důvodu se ukázalo, že něco tak poučného, jako historie našeho kmene, funguje jako dokonalý nástroj k naučení se odražení myšlenek ostatních. Nechápu proč. Je snad něco cennějšího, než naše historie?

To bych teda řek, zamumlal Ethel.

Tak mi v tom zkus zabránit, houkla sova. Už před pradávnými dobami byl náš kmen..., spustila monotónním hlasem. Přestal jsem poslouchat téměř okamžitě. Nedokázal jsem poslouchat další monolog o našich úžasných předcích. Tyhle historický poklady jsme navíc mohli slyšet téměř každý rok u téměř všech oslav. Vždycky se našel někdo, kdo neměl to srdce Eohla u vyprávění odbýt, a tak to vypadalo, že jsou historky opravdu žádané.

Až po chvíli jsem si ale uvědomil, že jsem nejen hlas přestal vnímat, ale naprosto úplně jsem jej vytěsnil z hlavy. Eohl na mě uznaně pokývl a křídlem naznačil, ať teď poslouchám. Uvolnil jsem tedy pomyslnou zeď, kterou jsem mezi našimi myslemi postavil.

Tvé schopnosti jsou naprosto mimořádné, ozvalo se mi v hlavě. Nečekal jsem, že kouzlo bude mít až takové účinky. Až tady skončíme, chci ti něco ukázat.

Postupně dokázali přestat vnímat Eohlovo vyprávění všichni. Přesně jak řekl, nedalo se to poslouchat a bylo jen na nás, zabránit mu v tom co nejdříve. Cesta zpět lesem byla náročnější nejen o to, že už se stmívalo, ale i o to, že už jsme byli všichni po dni plném putování pěkně vyšťavení. U ohniště jsem měl chuť Eohla vytěsnit i tentokrát a odvalit se stejně s ostatními domů, zpět do postele.

„Pojď, bude to jen chvilka," promluvil a mě zaskočilo, když jsem jeho hlas znovu uslyšel i mimo svou hlavu.

Došli jsme znovu k jeho chatrči, na kterou jsem se teď díval jen s velkou nedůvěrou. Posledně, když jsem odtud odcházel, nebyl jsem zrovna dvakrát při smyslech. Eohl, jako by moje pochybnosti vycítil. „Neboj se," řekl. „Chci ti jen něco ukázat." Prošli jsme tedy dveřmi až do zadní místnůstky, kde byly na provázcích ze stropu zavěšené nejrůznější byliny, které všemožně zaváněly. Jednu ze zdí pokrývala tapisérie, která už podle prvního pohledu pamatovala lepší časy. Pokrývala ji tlustá vrstva prachu, přestože visela na zdi.

„Podívej se. Pozorně si ji prohlédni a řekni mi, proč myslíš, že jsem tě sem zavedl."

Pozoroval jsem tu starou výšivku a všiml si, že je na tapisérii vyšit rodokmen, který musel sahat snad až do počátku věků. Strom byl u samotné špice hustý a větvil se na spoustu jmen, která jsem nepoznával. Až dole, u samotného kořene, jsem spatřil své jméno a jména ostatních.

„Tady dole není už tolik větví, Eohle. Proč?"

„Náš kmen pomalu vymírá, Alto, a je třeba s tím něco udělat."

„A co?" udiveně jsem se zeptal.

„Troufám si tvrdit, že ty jsi klíčem k jeho záchraně, Alto."