Jen co jsem zpátky nabyl vědomí, utíkal jsem na zámek, kde dosud všichni tiše spali. Rozhodl jsem se vzbudit otce, tahle zpráva by do rána nepočkala. Král to určitě pochopí.

Chodbou se rozléhalo plácání mých bot o dlažbu a já se sám divil, že už jsem někoho nevzbudil. Stráže byly ty tam a já jen uvažoval, jestli jsem přišel v době jejich střídání, nebo jestli si dávají někde na tajňáka šlofíka. Vsadil bych si spíš na tu druhou možnost.

Zaklepal jsem na dveře otcovy ložnice. Zpoza dveří se ozývalo jen hlasité chrápání. Znovu jsem zaklepal, tentokrát o dost hlasitěji. Dveře se po chvíli pootevřely a ze škvíry na mě vykouknul král, omotaný jen v teplém, huňatém županu z ovčí srsti.
„Co se děje, Alto? Bušíš tady jak na lesy, přitom ještě není ani ráno. Jestli máš hlad, vzbuď jednu z komorných, určitě ti ráda něco přichystá," řekl a promnul si spánkem dosud zalepené oči.
„Cože? Ne, nemám hlad. Rhyane, Ysttre je v nebezpečí... Byl jsem za mágem, viděl jsem Gaara. Útočí na ně. Musíme je zastavit. Musíme je zachránit."
„Ysttre říkáš? Pod útokem? To musíme ale rychle zasáhnout, jestli je teda ještě koho zachraňovat. Můžeme v nejlepším doufat v to, že si Gaar vzal nějaké zajatce. Vzbuď ostatní, já zatím dojdu vzbudit stráž, určitě se zase někde flákají," zanadával si spíš pro sebe. „Vzbudím své nejlepší muže a vytáhneme do boje. Běž už, na co ještě čekáš?" popohnal mě a já si uvědomil, že ještě pořád stojím jako přimražený k podlaze, zatímco on už se pustil do oblékání a pobíhal z místa na místo. Rozběhl jsem se k ložnicím v druhém křídle zámku a probudil postupně všechny své přátele.

„Jdeme do boje?" zeptal se Ethel. „Věděl jsem, že Gaar to jen tak nenechá. Nenapadlo mě ale, že by zaútočil na bezbranné Ysttre," řekl. „Ten hajzl," ulevil si. „Holky tady asi radši necháme, co myslíš?" Přikývl jsem a šel vzbudit Sigela. Trico cosi křičela na protest, ale Ethel ji utišil polibkem. „Nemůžeš jít v tomhle stavu přece bojovat. Ženy nejsou stavěné do války. Navíc, co když v sobě už nosíš dítě? Přece bys tomu malému nechtěla ublížit. Ne po tom, kam jsme došli. Ne po tom, co jsme museli obětovat." Trico začala plakat.

Došlo mi, že má pravdu. Utíkal jsem k Alině ložnici, abych se rozloučil. Nejprve naléhala, abych zůstal a nechal to na otcovo mužích, ale já ji ubezpečil, že se v pořádku vrátím. „Byli jsme spolu přece tak málo času. Tohle není fér," řekla a políbila mě.
„Život prostě někdy není fér. Teď je na mě, abych s tímhle něco zkusil udělat. Určitě není naším osudem teď zemřít. Miluju tě, Alaeo. Dej tu na sebe pozor. Trico a Yngvi zůstávají, alespoň tu budeš mít společnost," řekl jsem a mrkl na ní.

Utíkal jsem do stájí, kde na mě už všichni čekali. Otec, Sigel, Ethel i pár mužů byli oblečeni do nejlepší zbroje, kterou Jaraionští kováři kdy udělali, alespoň co tvrdil Rhyan. I na mě tu blyštivé brnění čekalo.
Zatímco jsem se oblékal, Rhyan všem mužům vysvětloval, jakým způsobem se co nejrychleji dostaneme do Ysttre. Ukázalo se, že ho mají na mapě zakreslené téměř přesně, včetně našeho lesa a jezera. Vypadalo to, že si otec na domov vzpomínal lépe, než si byl ochotný připustit. Uvažoval jsem, jak často nad ním asi přemýšlí. Jestli se mu po jednoduchém životě v něm nestýská.

Cesta byla naplánovaná na pár dní. Na rychlých koních bude cesta utíkat rychleji, než když jsme se celé měsíce plahočili pěšky nebo ve zvířecí podobě.
Vybrali jsme si každý svého koně a vyrazili kupředu. Hlavou se mi honil jen smutný výraz Alaey, když nám s ostatními mávala. Královna uronila slzičku, když ji manžel před odjezdem líbal. Bojí se, že se nevrátíme? Raději jsem se ani neodvažoval myslet na to, jak bude celé setkání s Gaarem a jeho kumpány probíhat. Uchopil jsem jen pevněji otěže, kopl koně do slabin a uháněl kupředu svému osudu. Musíme Ysttre zachránit.