Ráno mi chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval. Pokoj, který jsem spatřil po otevření, jsem na první pohled nepoznával. Všechno bylo růžové a nadýchané. Koberečky, dečky i svetr přehozený přes křeslo. Téměř průhledná košilka v nohách postele. Uchopil jsem ji mezi prsty a prohlédl si ji zblízka. Z čeho je to jen vyrobené? Látka byla na omak příjemná a lehká jako pírko.

Vedle mě se ozvalo tiché zalapání po dechu. Potichu jsem se přiblížil a políbil Ali na čelo. Zvedl jsem se z rozlehlé postele a začal sbírat svršky, které se válely poházené všude po podlaze. Koberečky naštěstí tlumily mé kroky, a tak se mi podařilo Alaeu nevzbudit. Opatrně jsem proklouzl dveřmi a chodbou odcupital ke své ložnici. Z dveří, které sousedily s mými, se ale vynořilo Tricino rozcuchané černě zbarvené hnízdo.
„Odkud se to plížíš? Počkat počkat! Já vím, kde jsi byl, poznávám ten výraz," pískla a štípla mě do ještě rozespalé, zmačkané tváře. „Byl jsi s ní, že jo? S princeznou," vyzvídala a obličej se jí rozzářil. Nezbylo mi než přikývnout, jelikož by se pravdy stejně brzy dobrala. „Souvisí to nějak s tím, že jsi tu včera tak bušil? Potřeboval jsi něco?"
„Měl jsem sen, Trico. Ale nevím, jestli to byl jen sen a nebo se mi opravdu podařilo dostat do Ysttre, jak jsem původně plánoval. Viděl jsem spoustu těl a nikde ani živáčka. Všichni byli pryč."
„Mohlo se ti to opravdu jen zdát. I když s tvými schopnostmi, kdoví. Člověk si nemůže být jistý ničím, ani obyčejnými sny, že? Vůbec ti to nezávidím," řekla a soucitně se na mě podívala.
„Chci zajít za jedním z místních čarodějů a poptat se, jestli zná nějakou možnost, jak ověřit, jestli jsou všichni v pořádku. Půjdeš se mnou?" zeptal jsem se v naději.
Trico se zatvářila, jako by ji má společnost byla najednou na obtíž. „Myslím, že to není dobrý nápad. Ty a princezna... patříte k sobě. Co by si lidi ve městě pomysleli, kdybychom se ulicemi promenádovali spolu? Nene, to nejde," řekla a rozhodně zavrtěla hlavou. „Ethel navíc... snažíme se zjistit, jestli ta jeho proměna zafungovala," hlesla.
„Takže radši budete šukat jako králíci, místo abyste udělali něco pro svou ves. Máš tam přece matku, Trico. Zamysli se nad tím, než mu zase roztáhneš nohy. Na to bude dost času později," vyplivl jsem slova, která mě pálila na jazyku jako žluč.
„Ty máš co říkat! Vidím to na tobě, nedělej, že ty ses v noci nečinil. Počkáme si až dorazí ona, aby nám k tomu řekla své."
„To je ale přece něco úplně jiného...," mumlal jsem. „Víš co? Co je ti vlastně do toho, co já dělám? Odkopla jsi mě, pamatuješ?! Nemáš nejmenší právo mě soudit," křikl jsem a vydal se do ložnice. Cestou jsem zaklepal na dveře Sigela, kterému jsem sdělil, že jdu za čarodějem. Odpověděl, že na sebe jen něco s Yngvi hodí a půjdou se mnou.

Zaklepal jsem na dveře té nejdivnější budovy ve městě. Byl to domeček, který vypadal na jednu stranu šíleně chatrně a na druhou jsem nějakým způsobem věděl, že spadnout určitě nemůže. Čaroděj uvnitř nás všechny přivítal, s námi třemi bylo ve světnici dost natěsno.
„Přišli jste obětovat svá zvířata jako váš přítel?" zeptal se napřímo. „Říkal, že se určitě dřív nebo později ukážete," řekl s určitým zadostiučiněním v hlase a promnul si ruce.
„Ne, pane. Tady Yngvi je pořád špatně. Trvá to už skoro měsíc. Mohl by ses na ni, prosím, podívat?" vložil se do toho Sigel.
„To je práce spíš pro léčitele, kluku. Nemám času nazbyt, abych tu řešil další zbouchnutou holku."
„Co jste to říkal?" zeptal jsem se podiveně.
„Je těhotná, proto je jí zle. Cítím to ve vzduchu. Zaplnil celý prostor, už když jste vešli. Buď je to teda ta holka, nebo některý z vás, ale to asi sotva, že?" řekl a hlasitě se zasmál. Rty se mu u toho skřípavého zvuku nepříjemně zkroutily. „Takže? Ještě s něčím jste mě přišli otravovat?"
„Alto, nebudeme tady ztrácet čas, ten chlap si z nás střílí," odfrkl si. „Vezmu Yngvi radši k léčiteli, třeba bude vědět, co s ní je," řekl a ochranitelsky jí stiskl ruku.
„Zůstanu tady. S mým problémem mi žádný léčitel nepomůže." Sigel jen přikývl a s Yngvi, která měla na tváři vyděšený výraz, odešli.
„Copak trápí tebe, královské holátko?"
„Nejsem žádné holátko," namítl jsem. „Měl jsem sen, nebyl to ale asi sen, já nevím," začal jsem zmateně vysvětlovat. „Jsem Nejvyšší a mám schopnosti. Chtěl jsem se pomocí jedné z nich podívat ve snu na naši ves, do Ysttre, a zjistit, jak se daří matce. Našel jsem ale vesnici opuštěnou, kolem ohniště byla poházená těla."
„Tak je to pravda, do Jaraionu opravdu dorazil legendární Nejvyšší," řekl a zamyšleně si mě přeměřil pohledem. „Jistě, do vsi se můžeme podívat. Namíchám lektvar a v noci se na tu tvojí ves podíváme. Teď už ale běž, musím pracovat. Vrať se sem v noci," řekl. S těmi slovy mě vystrčil z domu na ulici a přibouchl mi dveře před nosem.