Oranžové oko na mě zíralo s takovou záští, až jsem měl pocit, že mě zevnitř úplně pohltí. Vlk v něm byl až skoro hmatatelný. Cítil jsem zlost, kterou měl, i když nevím, kde se všechna vzala. Já jsem tě přece nezabil, zašeptal jsem k němu opatrně.

A v tom je právě ten problém, Alto. Ty jsi mě nezabil. To on, šaman. S pomocí všech těch čár a kouzel. Je to proti řádu přirozenosti, vyplivl znechuceně vlk a já se při zaznění jeho hlasu v mé hlavě otřásl natolik, až jsem se musel chytit hrany prádelníku, abych neupadl. Na to si zvykneš, zavrčel.

Než jsem stačil cokoli namítnout, cítil jsem, že naše konverzace skončila. Vlk byl zkrátka pryč. Jako by najednou opustil mé tělo a vzal natruc si dovolenou.

Dopotácel jsem se zpět k posteli, na kterou jsem se opatrně posadil. Tělo jsem měl celé rozlámané, jako by se mnou Eolh vytíral podlahu po tom, co na mě vyfoukl ten kouř.

Po krátkém bezesném šlofíku jsem se vysoukal z postele, oblékl se a vyrazil navštívit Trico v jejich chatce, která byla nedaleko od té naší. Cesta mi netrvala ani tři minuty a už jsem byl u stavení, kde jsem strávil jako dítě tolik šťastných hodin. Hlavou se mi dodnes honil den, kdy jsem tím prahem prošel poprvé sám, bez doprovodu matky.

Bylo mi asi něco kolem čtyř let. Matka cosi vařila a já si chtěl jít hrát se svou kamarádkou. Prosil jsem ji a prosil, ale ona byla neoblomná a neustále dokola opakovala, že tam půjdeme jen co dovaří a najíme se. Já ale nechtěl na nic čekat, a tak jsem si dupnul, sebral se a odešel za svou kamarádkou sám. Cesta, která mi dnes zabere takovou chvilku, mi tenkrát trvala snad půl hodiny, jelikož jsem neustále padal a zakopával o všelijaké kameny.

Když jsem se konečně opřel o dveře jejich chatky, samy povolily a já, už tak dost potlučený, jsem vpadl dovnitř a rozrazil si ret. Maličká Trico s její matkou se ke mně rozeběhly a začaly mě hned opečovávat. Trico to ale moc dlouho nevydržela. Když uviděla, jak jsem celý špinavý a pomlácený, dala se do takového smíchu, až veverkám v lese zaléhaly uši. Moje matka přiběhla o několik minut později celá uřícená a hulákala mé jméno na celou ves.

„Tady jsi, ty uličníku. Co jsem říkala? Že půjdeme, až se najíme, viď?" řekla.

„Ale vždyť si jen hrají," vkročila do toho Nid. „Nech mi ho tu. Běž si v klidu dovařit a pak se pro něj můžeš vrátit."

„Jestli ty je moc nerozmazluješ," namítla má matka se smíchem a pak odešla.

Teď jsem těmi dveřmi procházel už asi po milionté, ale máloco se od té doby změnilo. Trico byla pořád ta rozesmátá holka, kterou si pamatuju a její matka pořád tak starostlivá, jako tenkrát.

„Tak už jsi konečně taky vstal?" zeptala se mě. „Tahlenta by se válela až do večera, kdybych ji odtamtud nevytáhla, viď?" prohodila směrem k Trico, která se v koutku hihňala. „Dáš si něco, Alto? Vypadáš hladově."

„Nedám. Děkuju. Nezdržím se dlouho," odvětil jsem. „Zase hned jdeme, že jo, Tri?" Trico s dosud rozespalým výrazem na tváři přikývla, došla až ke mně a začala mě strkat ze dveří. „Tak nashle, Nid," zavolal jsem naposledy.

„Přišel jsi jako na zavolanou. Už jsem nemohla vydržet ty ódy na mou dosaženou dospělost. Teď už je z tebe žena Trico. S tím přichází spousta zodpovědnosti," napodobovala matčin hlas. Zněla vážně přesvědčivě. „Teď už si moc válení a vyspávání neužijem, co?" ptala se mě, zatímco jsme se pomalu blížili k naší oblíbené zašívárně – starému obrovskému dubu, který byl zevnitř dutý. Jako děti jsme se tam schovávali a hráli si tam celé hodiny. Dnes tam bylo místo sotva pro jednoho z nás, a to ještě s odřeninami.

„Myslím, že už moc ne. Máme dnešek a šlus. Naše životy už nikdy nebudou stejné," napodobil jsem hlas své matky. „Něco na tom ale bude, nemyslíš?" řekl jsem a zamyšleně se podíval do dáli před sebou, jako bych tam měl spatřit předzvěst vlastní budoucnosti. „Bude mi to chybět. Všechno tohle," ukázal jsem na náš vydlabaný kmen.

„Ale jdi ty. Stejně už se tam nevejdeme. Musíš na tom vidět to pozitivní. Naučíme se přece zvládat své zvíře a zařadí nás k nějaké práci. Bude to fajn, uvidíš."

„Co bys ty ráda dělala?"

„Asi bych nejradši mezi lovce. Jo, to by mě bavilo. Obstarávat potravu a chránit nás, vždyť víš," řekla zasněně. „A co ty?"

„Ani nevím. Nějak si nedokážu představit, že bych kamkoli zapadl. Lovit bych nemohl, vařit už vůbec ne. Mohl bych zapadnout mezi sběrače. Jednoduchá práce, u který se člověk moc nenadře."

„A co pomáhat se stavbou? Jasný, je to práce, kterou moc nikdo dělat nechce," prohlásila a svraštila čelo. U kořene nosu se jí nahromadila kůže a uprostřed čela se ji vyrýsovala hluboká rýha. Tvářila se tak vždycky, když nad něčím hluboce přemýšlela. „Dovedl by sis poradit s čímkoli. Mohl bys klidně učit caparty. Předávat vědomosti mladším generacím," napodobila věrohodně Nidin hlas a začala se smát. „Neměj strach. Eolh už ti něco najde. Upřímně, jsem na výcvik docela zvědavá. Z mamky jsem nedokázala nic moc vytáhnout."

„Nejlepší asi bude se nechat překvapit. Jak si chceš užít poslední volný den?"

Po dlouhém vypravování a vzpomínání jsme se odebrali k domovům. Po cestě jsme minuli Sigela a Yngvi, kteří se k sobě na první pohled docela měli. Stáli od sebe pouhých pár centimetrů a cosi si mezi čtyřma očima špitali. Jak si nás ale všimli, odtrhli se od sebe a tvářili se jako opaření vařící vodou. Trico na bratra křikla, ať si to nechají na později a on celý zčervenal. Yngvi ho spěšně políbila na tvář a zmizela. Sigel se k nám připojil a Trico nám už poněkolikáté vyprávěla, jak v lese svou vránu trefila přímo do oka.

„Jak jsi vůbec dopadl ty?" prohodil Sigel najednou a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezali.

„Ccccože?" dostal jsem ze sebe.

„V lese. Co jsi ulovil?"

„Vlka. V jeskyni," řekl jsem stručně. „Nechci se o tom bavit. Pořád ho mám chudáka před očima."

„To mi povídej. Nejsi jedinej, kdo pak skončil u Eolha," řekl a zvedl ovázanou ruku a ukázal jí na mé oranžové oko. „Jelen byl sice krotkej, ale víš, jak já to mám se zbraněma," řekl a pokrčil rameny.

„Vystřelila mu sama, trotlovi," doplnila Trico a žďuchla do něj ramenem. „To oko máš umělý? Nenapadlo mě se na to za celej den zeptat."

„Jjjasně. Umělý. Vlk po mně nějak blbě chňapnul a Eolh ho musel vyndat a dát tam umělý. Z toho pravýho mi toho prý moc nezbylo."

„Nechutný," poznamenala a ošila se. „Dopadls vlastně jak ta moje vrána. Jen ta asi nedostane takový fešný umělý," řekla a zasmála se.
Došli jsme až k jejich domu, kde jsme se rozloučili a já zamířil zpět k domovu. „Hej Alto! Zítra se všechno změní!" zavolala na mě naposledy matčiným hlasem, zamávala a zabouchla za sebou dveře.

Já si cestou domů broukal a přehrával si v hlavě náš den. Pousmál jsem se nad tím, jak jsme se naposledy pokusili oba nacpat do dutého dubu, a přitom si pořádně natloukli hlavy. Slyšel jsem ale jen její zvonivý smích. Vnímal jsem, jak je uvolněná a veselá z každé prkotiny. S tou myšlenkou jsem došel až před chatku a nevědomky se usmíval jako pitomec.

„Hej! Zítra se všechno změní!" ozvalo se znovu vlčí hrdelní zavrčení.