Sešli jsme se na okraji lesa, tak jako to ráno po slavnosti. S Trico jsme si vyměnili nervózní pohledy a vkročili do lesa. Cesta byla zpočátku tichá a ozývalo se jen šustění kalhot a šourání bot o napadané jehličí. Ptáci cvrlikali a drobný hmyz poletoval kolem našich hlav za nepříjemného bzučení. Lesní obyvatelstvo se pomalu uchylovalo ke spánku. Sluneční paprsky nás skrz větve hřály na tvářích, ale jeho síla postupně slábla a jeho světlo bledlo. Přesto mi na čele rašil pot, který jsem téměř nestíhal otírat.

Nakonec jsme totiž ne všichni vyrazili s pár věcmi na zádech. Každému z nás doma přibalili minimálně nějaký bochník chleba a čutoru s vodou. Freya se unáhlila natolik, že mi bochníky přibalila dva. Prý, abych neumřel hlady. Pche. To vysvětli mým zádům, který ty bochníky teď proklínají.

Yngvi se Sigelem šli ruku v ruce a bez jediného slova jen šlapali a prudce oddechovali. I oni nesli na bedrech slušný náklad. Yngvinu matku totiž napadlo, nabalit nám na cestu jeden prastarý stan nebo spíš plachtu, pod kterou budeme moci všichni bezpečně a nerušeně spát. Ethel šel jediný z nás bez známky námahy. Jeho robustní postava protkaná skrz naskrz svaly mu byla na túře k užitku.  Šel mlčky a občas přidržoval Trico, která sem tam pod vahou nákladu klopýtnula. Sledoval jsem je s hořkostí ve tváři a nutil se polykat žluč, která se mi valila na jazyk.

Byla už skoro noc, když jsme našli vhodné místo k přenocování. Sigel s pomocí Yngvi roztáhli plachtu a přivázali ji ke čtyřem kmenům tak, aby nás chránila před případným deštěm. Batohy jsme nashromáždili na jednu hromadu k jednomu z kmenů, aby nám do nich též nenapršelo. Pod zavěšenou plachtu jsme si naskládali deky a natěsnali se vedle sebe. Podařilo se mi vmáčknout vedle Trico, i když jsem zpozoroval, že tím není zrovna dvakrát nadšená. Bylo mi to jedno, Ethelovi ji nenechám. Otočil jsem se na bok a na zádech cítil její teplý dech. Usnula téměř okamžitě. Zavřel jsem oči a za chvíli taky usnul.

Probudil mě křik. Rozevřel jsem rozespalé oči a promnul si je, abych se mohl rozkoukat. Spatřil jsem Yngvi stojící opodál a zírající do místa, kam jsme uskladnili batohy. Necelé tři metry od nich stál obrovský černý medvěd. Sykl jsem k Yngvi, ať přestane křičet a pomalými kroky se vrátí k nám. Přikývla a začala couvat. Poklepal jsem na rameno Ethelovi, abych jej probudil a ukázal směrem k medvědovi. Naznačil jsem mu ať je zticha a potichu se promění. Pochopil mě. Sigel náš rozhovor pozoroval a také přikývl.

Proměnění jsme opatrně vykročili z našeho provizorního obydlí a poodešli od něho co nejdál. Medvěd nás zpozoroval a odtrhl pohled od batohů. Holky, stále v přístřešku neproměněné stály a pozorovaly dění se strachem ve tvářích. Trico trpělivě vyčkávala s napřaženým lukem na správný okamžik.

Vykročil jsem směrem k medvědovi a vyzývavě zavyl. Medvěd se postavil na všechny tlapy a blížil se k nám. S ostatními jsme couvali pomalými kroky zpátky a čekali, až se medvěd k nám o něco přiblíží. Země se pod jeho těžkým tělem hlasitě otřásala. Zařval. Hejno ptáků z lesa za hlasitého krákání odletělo do bezpečí, daleko od medvěda. S úlekem jsme začali couvat rychleji. Od našeho plácku jsme byli už několik metrů a Trico by měla vystřelit co nejdřív, jestli se chce strefit napoprvé. Podíval jsem se na ní a přikývl.

Natáhla tětivu, udělala pár kroků vpřed, zhluboka se nadechla se zavřenýma očima. Pozoroval jsem ji při střelbě už tolikrát, ale stále mě to nepřestávalo fascinovat. Pustila tětivu, šíp se v letu zachvěl, našel cíl a zabodl se. Medvěd zařval takovou bolestí, až mi to div neutrhlo uši.  Trefila ho do huňatého boku, ze kterého se ihned spustil čůrek rudé krve. Zvíře udělalo pár kroků zpátky a já se předčasně zaradoval. Medvěd se ale rozběhl a z posledních sil po nás natáhl ostré drápy. Ethel mu uskočil, ale Sigelovi utrhl kousek paroží, když se snažil před útokem couvnout. Zvuk protrhl další řev, jak se Trico strefila podruhé. Tentokrát stála jen pouhých pár desítek kroků od nás a medvěd ránu schytal plnou silou. Padl k zemi a krev se z něj jen valila. Podruhé trefila krk, čímž to měl medvěd skrz naskrz spočítané.

Všichni jsme si oddechli a proměnili se nazpátek. Vyděšená Yngvi se řítila k Sigelovi zkontrolovat jeho zranění. Jelenovi sice chyběl kus paroží, ale Sigel se zdál až na bolest hlavy v pořádku. Rozběhl jsem se k Trico, abych ji objal.

„Byla jsi skvělá. Máš úžasnou mušku," řekl jsem s obdivem.

„Díky," zamumlala. „Nebýt ale vás, nedokázala bych to. Skvělá práce."

„Příště musíme jídlo líp schovat," křičel za námi Ethel. „Jinak se takovéhle návštěvy stanou běžnou věcí. Nejspíš ho přilákalo to sušené maso, co nese Sigel," usoudil. Sigel jen omluvně pokrčil rameny a šel obejmout svou sestru. Zatočil se s ní ve vzduchu, než ji postavil zpátky na zem.

Poděkoval jsem všem za skvělou týmovou práci a zeptal se, co uděláme s tím medvědem.

„Přece ho sníme. Co jiného bys s ním chtěl dělat?" řekl Ethel a Yngvi mu věnovala pohoršený pohled. „No jen si nemysli, chleba nám na celou cestu nevydrží a sušený maso od Nid už vůbec ne. Mám hlad jak vlk, vy ne?" řekl a se smíchem ve tváři mě dloubl do žeber. Došel ke svému batohu a vytáhl meč, který měl od Eohla, jen o pár centimetrů zkrácený, asi práce našeho kováře. Jedním máchnutím oddělil medvědovu hlavu od těla a z něj se vyřinula další krev. Yngvi odvrátila pohled a došla si z batohu vylovit kousek chleba, který nuceně přežvykovala v puse. Když Ethel stáhl medvěda z kůže a vyvrhl jeho vnitřnosti, rozporcoval maso do několika částí.

„Máme maximálně dva dny na to, ho sníst. Pak už moc jedlé nebude," poznamenal Ethel. „Část můžeme zkusit usušit v kotlíku, aby vydrželo déle, ale zdrží nás to od cesty."

Rozhodli jsme se to risknout, protože Ethel měl pravdu, zásoby dlouho nevydrží a byla by škoda takovou hordu masa vyhodit. Vyrazil jsem proto do hloubi lesa, najít nějaké popadané větve na oheň. Holky mezitím sbíraly drobné plody, co viděly cestou a u potoku nabraly čerstvou vodu.

Když jsem se vrátil už asi s pátou náručí plnou větví, usoudil jsem, že to prozatím stačí. Pro další můžu dojít kdykoli. Posbíral jsem pár kamenů a utvořil z nich kruh, do kterého jsem pak vyskládal jednotlivé větvičky. Za pomocí suché větve a troudu se rychlým třením vytvořil plamínek. Opatrně jsem foukl, abych mu pomohl se rozhořet a zároveň ho nesfoukl. Povedlo se mi to až napotřetí.

Maso jsme naházeli do kotlíku a pod horkým plamenem ho nechali přes odpoledne dusit. To jsme večer ještě zatepla snědli a na noc naložili malé trhané kousky na mírném, dohořívajícím plamínku sušit.

Ráno jsme seschlé kousky masa posbírali, zabalili do látky, sbalili si věci a vydali se znovu na cestu.