Side? oslovil jsem vlka. Posadil jsem se a promnul si oči. Srst jsem měl celou rozcuchanou, jak jsem se mezi všemi těmi větvičkami ze spánku převaloval. Myslím, že už je ráno, Side. Měli bychom se vrátit.

Času dost. Dej mi chvilku ať se proberu. Neproběhneme se?

Dobře, ale jen chvíli. Někdo musí pohřbít Eolha, pomyslel jsem si trpce.

Vesnice už byla celá na nohou a zdálo se, že ve vsi nebyl jediný člověk, ať už dospělý nebo dítě, kdo by nevěděl co se stalo. V ohništi už šlehaly do nebe sahající plameny, které byly zbarvené do zelena. Lidé udělali kolem ohně kroužek a drželi se za ruce. Když mě viděli přijít, veškeré hovory utichly a kruh mě vzal mlčky mezi sebe. Vědí, že to já mohl za Eolhovu smrt? hryzalo mě svědomí. Snažil jsem se tvářit překvapeně a zdrceně jako ostatní v kruhu. S překvapením jsem měl trochu problém, ale smutek jsem předstírat nemusel. Trpěl jsem, až to skoro fyzicky bolelo. Srdce mi krvácelo, jak se mi do něj svědomí snažilo vyhlodat díru.
Když jsme s lidmi v kroužku zpívali už třetí píseň, všiml jsem si, že mě někdo přes rameno pozoruje. Ethel. Pustil jsem se ženy vedle sebe a její ruku podal dál, aby kruh zůstal uzavřený.

„Chtěl jsem s tebou mluvit, než se kolem tebe seskupí všichni ostatní," začal Ethel. Kůži měl téměř průsvitnou a pod očima fialové kruhy.
„Poslouchám."
„Chtěl jsem jen říct, že mě to mrzí. Ať už mě máš za člověka krutého jakkoli tě napadne, jeho smrt jsem nechtěl. Nejsem vrah."
„Rozhodně to vypadalo trochu jinak, než jsem včera zakročil," podotkl jsem hořce. „Avšak, i já nesu určitou odpovědnost. I když nevím jak, výbuch jsem způsobil nejspíš já," přiznal jsem a cítil, jak se mi v hrudi provrtává hlubší a hlubší propast. Jako bych to prožíval zas a znovu. Letím znovu dolů na Ethelovu hlavu a PRÁSK! vidím už jen Eolha, ležícího na stole v jeho chatrči s ústy plnými krve.
„Co jsem tím chtěl říct je, že se ze srdce omlouvám. Přísahám, že na cestě se mnou nebudou už žádné potíže."
Cesta. Na tu jsem vůbec nepomyslel. Před několika málo hodinami všechno bylo ještě v pořádku a my se připravovali na výpravu. Co teď s námi jen bude? Nejsme připraveni na to vyrazit. Máme jen minimální trénink a jinak nic. Žádné plány, žádné informace.
„Upřímně ani nevím, jak to teď s výpravou bude. Nejdřív bychom měli dát do pořádku situaci tady a pak až vymýšlet, co dál."
„To je samozřejmé, ale pak se musíme co nejdříve vypravit na cestu. Teď, když jsme ztratili Eolha, je nález řešení ještě důležitější. Cesta je nevyhnutelná, jestli má vesnice přežít po další generace."

Věděl jsem, že má pravdu, ale pomyšlení na výpravu bylo teď to poslední, co jsem chtěl řešit. Zběžně jsem se s Ethelem rozloučil a vydal se opačným směrem. Zahlédl jsem stoly přetékající jídlem všemožných chutí a vůní. Hladový jsem byl jako vlk, nad čímž jsem se musel pousmát a Sid určitě také. Nandal jsem si trochu pečených brambor a pořádnou nálož dokrvava propečeného masa. Jednotlivé kousky jsem stěží žvýkal, spíš jsem je rovnou polykal, takový jsem měl hlad.
Někdo mi najednou poklepal na rameno. Prudce jsem se otočil a s pusou plného masa se div nezakuckal. Stála tam máma s až nebezpečně vyhlížejícíma rukama v bok. Ruce ke mně napřáhla a já se ji už už chtěl vyhnout, ale matka mě neudeřila. Chytila mě pevně za ramena a přitáhla si mě k sobě.
„Alto! Hledali jsme tě s tvými přáteli celou noc. Kde jsi byl? Jsi v pořádku?" zahltila mě otázkami.
„Mami! Vždyť mě rozmačkáš. Jsem v pořádku, jinak bych tu přece nebyl."
„Už NIKDY mi tohle nedělej. Měla jsem o tebe strach."
„To jsi nemusela mami. Navíc, co nevidět musíme na tu výpravu. Myslím, že je to otázka už jen pár dní, když teď..." nedokončil jsem. Šamanovo jméno se mi zpříčilo v krku, jako nějaká nechtěná kůstka. Matka mi položila ruku na rameno a lehce mě pohladila po tváři.
„Zapomněla jsem v tom shonu, že máte vlastně s ostatními to poslání."
„Alto!" volala na mě z dálky Trico a řítila se našim směrem. „Tady jsi. Kde ses schovával? Jé ahoj Freyo," pozdravila dodatečně i mou matku.
„Nechám vás chvíli osamotě," řekla jen matka a odešla k ostatním k ohništi.
„Vysvětlíš mi co se stalo?" naléhala a prosebně na mě mrkala očima. „Víš, já... nechtěla jsem na tebe křičet. Však víš, předtím. Seběhlo se to všechno tak šíleně rychle," pokračovala, ale já ji chytil za ruku a objal ji. „Pojď, najdeme si nějaké místo, kde budeme chvíli sami," zašeptal jsem ji do ucha. Pomalu přikývla a následovala mě.
Dovedl jsem ji až k našemu dubu. Posadil jsem se na trávu opodál a ona mě napodobila. Opřela si hlavu o mé rameno a cosi zašeptala. Poprosil jsem ji, ať to zopakuje, ale ona jen zavrtěla hlavou. Dlouho jsme jen mlčky seděli, drželi se za ruce a sledovali jak zapadá slunce. Další šílený den se blížil ke konci.
„Co s námi jen teď bude, Alto?" naříkala. „Teď když je Eolh mrtvý nás těžko někdo vycvičí. Navíc někdo musí převzít vedení ve vsi. Na něco takového jsme nebyli připraveni."
„Starší už si nějak poradí. Někoho určitě zvolí. Co bude s námi, to netuším. Nejspíš budeme muset trénovat za cesty a učit se vše za pochodu. Co nejdřív bychom měli vyrazit. Nemůžeme si dovolit ztratit už ani den, zvlášť teď, když už Eolh není," smutně jsem přiznal.
„Obdivuju, jak jsi statečný. Já jsem od samého rána úplně nepoužitelná. U snídaně jsem rozlila asi litr mléka, u ohniště jsem div neklopýtla a nezahučela do ohně. A o proměně nemluvě. Jsem natolik nesoustředěná, že se mi podařilo proměnit až snad před dvěma hodinama. Opravdu nechápu, jak to děláš, že jsi tak klidný."
„Klidný? Já a klidný?! Jsem strachem bez sebe. Co jsem způsobil ten výbuch, nemám před očima nic jiného, než krvácejícího Eolha. Nepřestávám si to dávat za vinu. Nebýt mě, nic z toho by se nestalo. Kdybych byl trénoval s vámi ostatními, Ethel by se nerozčílil a nic z toho bychom teď nemuseli řešit. Vina mě přímo dusí, Tri. Takže ne, opravdu nejsem klidný a ani statečný."
„Ale jsi, Alto. Vím, že to tak možná nevnímáš, ale já a ostatní ano. Včera, když se to všechno seběhlo, snažil ses až do poslední minuty, abychom Eolha zachránili. Snažil ses ho zachránit Alto, ne zabít. Nemáš si co dávat za vinu," řekla a zlehka mě políbila. Podíval jsem se do jejích krásných zelených očí a nechal jsem se jimi naprosto pohltit. Utápěl jsem se v tom laskavém pohledu a drobném, ale zato nejkrásnějším úsměvu, který jsem viděl už tolikrát a polibek ji nastokrát vrátil. Hladil jsem ji ve vlasech a přidržoval si ji za krkem. Šeptal jsem ji, že je nádherná a ona mi jen vracela slova svými polibky. Měsíc už pomalu vycházel, když jsme se od sebe konečně odtrhli a vyrazili ruku v ruce k domovu.