Ráno bylo ještě napjatější, než jsem očekával. Ethel se na mě vítězoslavně ušklíbl, když Trico pomáhal s balením věcí. Trico se naopak tvářila ustaraně, když se naše oči konečně střetly.

Přes noc zatím napadaly velké závěje sněhu, sněžit ale nepřestalo. Sluneční paprsky šedivým nebem téměř neprocházely, a tak jsme stěží viděli na krok. Naštěstí jsme si přibližně pamatovali, kterým směrem jsme viděli tu vysokou věž.

Po přibližně hodině chůze jsem před námi poznával vysokou zeď, o které tenkrát vyprávěl Eolh. Jaraionské město jí bylo obehnané celé. Museli jsme velký kus obejít, abychom našli ohromná, dřevěná a těžká vrata. Ošlehaní studeným větrem a odření od sněhu, který nám podráždil tváře, promrzlí v tenkých košilích a plátěných kalhotách, jsme dorazili až k samotnému cíli.
Uchopil jsem obrovské železné klepadlo a párkrát jím uhodil do vrat. Chvíli se nikdo neozýval, a tak jsem zkusil zavolat. „Je tu někdo?"
Ozvalo se křupání čerstvě napadeného sněhu a kdosi odpověděl: „To záleží, kdo se ptá," zahřměl hluboký hlas.
„Alto, Trico, Ethel, Sigel a Yngvi. Přicházíme z Ysttre a potřebujeme vaši pomoc. Pusťte nás dovnitř, prosím, vážený pane."
„Jak jsi říkal to jméno?" zeptal se s nečekaným zájmem."
„Alto, Trico-"
„Alto? No tak to pojďte dál. Samozřejmě," řekl spěšně a houkl na stráže, aby otevřely bránu.

S ostatními jsem si vyměnili zmatené, nechápavé pohledy, ale vklouzli jsme dovnitř ihned, jak obr otevřel. „Vítejte v Jaraionu," zahuhlal. Zasněžený plnovous se mu přitom otřásal. „Jeho výsost vás očekává, pane," řekl a uklonil se nám. Poté ukázal k největšímu stavení, které se ve městě vyskytovalo a pověděl nám, kudy se tam dostaneme nejrychleji. „Cestou se ale stavte u mojí chotě Doriany a řekněte, že vás posílá Gunar. Dá vám něco na sebe. Takhle byste se nám tady akorát nachladili," řekl, když pozorně prohlédl naše skrovné šatstvo. Poděkovali jsme a vyrazili k prodejně oděvů, o které Gunar mluvil.

Na to, že bylo brzké ráno, se venku pohybovaly spousty lidí. Muži, ženy i děti byli navlečení do huňatých, kožených i pytlovitých kabátů a pobíhali z jednoho domu do druhého. Místy se někdo zastavil a zíral na nás. Jeden malý kluk, asi tak pětiletý na naši skupinu ukázal prstem a utíkal s nadšeným křikem k vysoké ženě, která mohla být jeho sestrou nebo matkou. Trico vyděšeně mumlala cosi, co jsem nerozuměl, Ethelovi do ucha, ale domyslel jsem si, o čem to asi bylo. Hlavou se mi honily stejné myšlenky. Jakto, že na nás všichni tak civí? Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale mráz nás popoháněl tak rychle kupředu, že jsem neměl čas zvědavé pohledy obyvatel řešit.

V krámku u Doriany hořel obrovský krb, ke kterému jsme se s přáteli honem seběhli, abychom si ohřáli ruce s bolavými omrzlinami. Vnitřek obchodu byl zařízený dubovým nábytkem, mnohem hezčím, než jsme měli doma my. Všude visely kabáty, vesty, šály, objemné zateplené kalhoty. V rohu obchodu stála jedlička, na které byly navěšeny ozdobné skleněné koule v několika odstínech červené barvy. „Vítejte," zvolala žena, která se zjevila zpoza závěsu. „Musíte mrznout, drahoušci. Udělám vám něco teplého k pití, ano?" řekla hřejivě teplým hlasem a my jsme jen postupně přikývli, stále paralyzovaní mrazem zvenčí.

„Poslal nás Gunar," řekl jsem ji potom, co jsem poděkoval za hrnek plný vařící voňavé tekutiny. „Potkali jsme se s ním u brány," dodal jsem.
„To jste mi měli říct hned!" vykřikla plná překvapení. „V klidu si dopijte čaj, já vám zatím přinesu něco k jídlu a pak vás oblečeme a pošleme ke králi, ano?"

Potom, co jsme dojedli a dopili, nám Doriana donesla oblečení. Holkám dlouhé sukně, na které se ani jedna nijak nadšeně netvářila, zdobené halenky, a nám ostatním po lesklých, uplých kalhotech a košilích s lesklými knoflíky, se kterými jsme chvíli zápasili. Doriana nám sdělila, že se jim říká manžetové a že je to výkřik poslední módy. S vestičkami v tmavě zelené barvě krásně ladily. Pak jsme každý dostali po jednom těžkém a teplém kabátu.

„Ehm, Doriano?" řekl jsem, když nás strkala k odchodu. „Nemáme ti jak za oblečení zaplatit. Nemáme vůbec nic."
„Vy přece nemusíte platit, zlatíčka. To je na účet podniku. A teď už běžte. Král nerad čeká," řekla a pak se s námi srdečně rozloučila. Museli jsme ji všichni slíbit, že se ještě určitě zastavíme.
„Chápete to?" zeptala se Trico, když za námi zaklaply dveře. Jen jsem pokrčil rameny a vyrazili jsme k zámku.
Kamenné zdi byly zdobené vyrývanými ornamenty, stromky okolo stavení byly pravidelně zastřižené. Zámku dominovala obrovská železná brána propletená rudými růžemi, které v tuhle roční dobu nemohly být na ledovém vzduchu živé.

Prošli jsme branou a dorazili ke dřevěným, dvoukřídlým dveřím. Natáhl jsem ruku a zaklepal. Muž ve zlatofialové vestičce a se srandovním čepcem stejné barvy, který měl nasazený nakřivo nám otevřel a oznámil králi náš příchod.

Z trůnu se zvedl vysoký dlouhovlasý muž oděný do zlatého pláště a spěchal k nám. „To snad není možné," zvolal nadšeně a dlaněmi si přikryl ústa v nevěřícím gestu. „Alto," hlesl. „Jsi to ty."
Trico vedle mě hlasitě vydechla, chytila mě pevně za ruku a zašeptala: „Ta podoba."