Byl jsem den ode dne zmatenější a zmatenější z Tricina počínání, ale jelikož mě konečně činila šťastným, moc jsem se v jejich náladách nešťoural.
Všechno bylo jako při starém, co Ethel naši skupinu opustil. S Trico jsme byli opět nerozlučitelní, stejně jako Sigel s Yngvi. Večery u ohně byly plné smíchu a radosti. Nemusel jsem už sedět v koutě a jen té vší lásce okolo přihlížet. Byl jsem toho součástí a naprosto jsem tomu pocitu propadl. Trico už netesknila, místo toho usínala v mém náručí a zahrnovala mě teplými polibky. Já ji na oplátku zahrnoval veškerou láskou, která v mém srdci na ni celý život čekala.
Naše milování bylo plné něhy, jindy zase přetékalo vášní a horkem. Poprvé jsme byli celí rozpačití a nervózní, jak jsme se ale hlouběji a hlouběji dostávali pod kůži tomu druhému, bylo to znatelnější i při našich nočních dobrodružstvích. Po ránu bylo o to těžší vylézt z pokrývek ven a pohnout se v cestě o kus dál.

Od posledního lovu uplynuly tři dny a maso nám postupně začalo docházet. Předtím veškerý lov obstarával Ethel a teď se do nahánění zvěře nikomu moc nechtělo. Nakonec se tohohle nepříjemného úkonu statečně ujal Sigel s Trico.
Yngvi jen s nechutí přihlížela, když Trico vypustila šíp vstříc králíkovi, ale ještě s větší hrůzou v očích pozorovala svou polovičku, když Sigel zvíře později na místě stáhl z kůže a vyvrhl.
Byl to už den, co jsme vstoupili do úpatí hor. Nebyly nakonec tak hrůzostrašné, jak se zpočátku zdály. Jen tu nesvítilo slunce ani měsíc. Obloha se odsud zdála pořád stejně ponurá a smutná. Kdybychom nešli pořád dál, brzy bychom určitě ztratili pojem o čase.
Absence svitu nebylo to jediné, co bylo na horách zvláštní. I přes naprosto nedostatečné světlo tu hojně rostly stromy a kvetly rostliny všech možných barev, známých i neznámých druhů.

„Být tebou, kůži toho králíka jen tak nazahazuju. Mohl bys tím pachem přilákat něco mnohem většího než je jen párek much," ozvalo se najednou zpoza našich zad.
Všichni jsme se ohlédli a spatřili shrbenou stařenku, zahalenou do nepřeberného množství šátků, ověšenou korálky a amulety proti snad všem známým nebezpečím, jaká vás napadla. Viděl jsem zuby různě velkých zvířat, které měly údajně dodávat sílu, kůstky, minerály, kameny. Jestli tohle nebyla ta nejpověrčivější babička pod nesluncem, musela být určitě čarodějka.
„Co tam všichni tak stojíte? Pojďte stařence pomoct s košíkem! A toho králíka vemte s sebou," zaskřehotala. Všichni jsme se rozešli blíž k ní a Sigel popadl košík, se kterým se vláčela.

Šli jsme pěkný kus cesty, dokud jsme nenarazili na její chajdu, která nejspíš už pamatovala lepší časy. Střecha byla děravá, okna nahrubo zadělaná potrhanými listy, stěny chatky jako by se celé pod vahou střechy prohýbaly do jedné strany.
„Pojďte dál, milánci. Pojďte," vyzvala nás a otevřela dveře.

Chatka až nápadně připomínala Eolhovo obydlí. Po stěnách byly připevněné regály přetékající zaprášenými knihami, ze zdi visely sušené byliny, kterými zapáchala celá místnost. Největším rozdílem bylo asi množství mrtvých králíků, jejichž kůže pokrývala snad každý kousíček podlahy. Na jídelním stole leželo pár odřezaných měkkých a chundelatých tlapek. Nemusel jsem se ani otáčet a poznal jsem, jak se Yngvi ochvěla.
Stařena vzala od Sigela svůj proutěný koš a začala čerstvé byliny zavěšovat na strop a měnit je s již usušenými. Ty pokládala na stůl k tlapkám.
„Tak my snad asi půjdeme," zamumlala Yngvi a otáčela se k odchodu. "Moc nás těšilo," řekla příliš neupřímně.
„Kampak byste chodili, omladino?" zabručela, narovnala se nad košem, až ji hlasitě luplo v zádech. „Vždyť jste ještě ani neposeděli," řekla a mávla rukou. Jako na zavolání se odnikud zjevily čtyři židle a podrazily nám nohy, takže nám nezbývalo než si sednout a neprotestovat.
„Eolh mi říkal, že se nejspíš uvidíme. Konečně jste tady," řekla a promnula si vrásčité ruce.
„Eolh? Eolh je bohužel mrtvý, paní..."
„Drussila, jméno mé. Pleteš se chlapče, Eolh je tu s námi. V této místnosti, v tuto chvíli," řekla a rozhrnula závěs, kterého si nikdo z nás předtím nevšiml. Do místnosti vešla pomaličkou chůzí skrčená postava, nadzvihla hlavu a my strnuli v překvapení. Eolh tu stál, z masa a kostí, živ a zdráv.
„Eolhe," zamumlal jsem jen, stále zmrazen v údivu.