„Vybrala jsi mě? Trico, ale... Dala jsi přednost jemu přede mnou?" poznamenal smutně. „Ty!" zařval a ukázal na mě hrozivě vztyčeným ukazováčkem. „Věděl jsem, že ji nikdy nenecháš na pokoji," řekl a naštvaně udeřil pěstí do kmene stromu takovou silou, až odpadaly kousky kůry. „A ty," řekl a podíval se zpět na Trico, která vytřeštěnýma očima těkala mezi náma dvěma. „Jak jsi jen mohla? Po tom všem, co jsme si spolu slíbili. Nikdy jsem neměl šanci mu konkurovat, že je to tak?! Nikdy jsi ani nepomyslela, že bys někdy dala přednost mně před ním. Zklamal jsem se v tobě. Myslel jsem, že jsi jediná, kdo mi rozumí. Že jsi jiná. Šeredně jsem se splet," řekl nakonec a odebral se k medvědovi. "Můžeme jít. Už jim nemám co říct. Snad jen vám dvěma," řekl a pokynul hlavou k Yngvi a Sigelovi. „Nevěřte jim. Hodí vás oba přes palubu hned jak se jim přestanete hodit. Vzpomeňte si na mě, až nastane ta chvíle. Vzpomeňte si, že jsem vás varoval."

Teď jsme si kvit. Odejděte a už se nikdy nevracejte, zahřměl Gaar a svým ohromným tělem se odporoučel do čerstvě uklizeného kutlochu.

„Jdeme," sykl jsem a s ostatními jsme se co nejrychleji odebrali k odchodu, než si to král lesa zase rozmyslí. Sigel z úkrytu ve křoví vyndal batohy, které tam předtím s Yngvi uschovali. Trico se jen naposledy ohlédla za vzdalujícím se Ethelem a zamáčkla slzu. Rukou si otřela zmáčenou tvář a pokračovala v chůzi.

„Chceš si o tom promluvit?" začal jsem opatrně.
„Ani ne, Alto. Možná někdy. Spíš nikdy. Nenuť mě k tomu prosím," řekla a hodila po mě vyčítavým, skoro nenávistným pohledem.
„To jsem se ani nesnažil. Jen mě napadlo, že by se ti možná mohl hodit malý pokec. Co jsi udělala, bylo..."
„Bylo to hrozný, jasný? Ale taky to bylo nezbytný. Kdybych mu jednoho z nás nepodstrčila, zabil by nás tam na místě všechny. Co jsem měla asi dělat? Nechat mu člověka, se kterým jsem strávila celý život?"

Nepřející ďáblík ve mně zaplesal blahem.
Takže k tobě přece jen možná něco cítí. O to ti šlo, ne? zamumlal Sid.
Mlč, opáčil jsem mu a v duchu se ušklíbl. Ano, konečně je zase všechno jak má být, pomyslel jsem si.

Po krátkém odpočinku a doplnění zásob jsme se vydali znovu na cestu. Hory byly už pomalu na dohled. Neměli jsme před sebou víc než dva dny cesty a mohli jsme být uvnitř. Co nás tam čeká ale netušil nikdo z nás. Několikrát jsme stočili rozhovor na téma, jestli hory nezkusit obejít. Yngvi se zdálo nebezpečné jít přímo skrz ně, mně se Sigelem naopak přišlo jako zbytečná ztráta času jít kolem. Už takhle jsme na cestě ztratili víc času než jsme si mohli dovolit. Trico se hlasování snažila neúčastnit, cítila se pořád provinile, protože hodila Ethela přes palubu. Nemluvila o tom, ale pláč v noci ji vždy prozradil. S ostatními jsme si už jen při zmínce Ethelova jména jen vymeňovali nervózní pohledy.

„Víš, ani jsem ti pořádně nepoděkoval, víš... za tamto," nadhodil jsem o pár nocí později.
Leželi jsme s Trico zrovna vedle sebe a já na ni viděl, že zase nemůže zabrat. „Takže, děkuju. Vím, že jsem slíbil, že už o tom nezačnu, ale přišlo mi to tak prostě lepší, abych aspoň poděkoval."
„Není zač, Alto. Nikdy jsem neudělala nic tak bezcitného, ale ani teď bych se nerozhodla jinak. Nemohla bych tě tam té zrůdě nechat. Na to mi na tobě až moc záleží, víš?" řekla a uhladila mi vlasy za ucho. „Vůči Ethelovi to bylo všechno špatný, já vím a jako správnej člověk jsem se měla nabídnout sama, ale cítím, že takhle to bylo nejlepší. Věřím, že kdybychom se my dva rozdělili, naše poslání by nikdy nedopadlo dobře. Máme před sebou ještě pořádný kus cesty."
„Máš pravdu, pořádně bys mi tu chyběla, teda, ehm, nám chyběla," zarazil jsem se. „Myslím Yngvi a Sigelovi. Bratr se o tebe strachoval, když jsme tě tam v lese neviděli," lhal jsem. „Dopadlo to tak, jak mělo," zamumlal jsem nakonec.
„Ještě ne úplně," řekla.
„Ještě před sebou máme celé dny putování a v Jaraionu nás teprv čeká to nejtěžší."
„Tak jsem to nemyslela," řekla a zahihňala se.
„A jak tedy?" zeptal jsem se nechápavě.

Trico se naklonila blíž ke mně a vtiskla mi hřejivý polibek.
„Teď je to všechno, jak má být," řekla a usmála se.