S doširoka roztaženými křídly jsem letěl rychlostí blesku dolů. Ethel nestačil ani mrknout a už jsem mu seděl na hlavě a rval mu za pomocí zobáku vlasy z té jeho blonďaté palice. Oháněl se sice rukama a máchal jimi ve vzduchu, ale bez úspěchu. Po chvíli Ethel vzdal pokus mě setřást a zmerčil místo mě svůj původní cíl - Eolha, který dosud ležel na zemi a snažil se popadnout ztracený dech.

Seběhlo se to všechno až příliš rychle. Zvířecí smečka, která se po Ethelovi vrhla, bolestí skučící Eolh. Rozběsněný Ethel, kterému vzteky div netekly sliny z pusy. A pak ten výbuch.

Mé tělo jako by explodovalo na milion maličkých kousků. Země se otřásla a já cítil každé zrnko prachu, které se zvedlo ze země a zase dopadlo nazpět. Rázová vlna odhodila všechny od Eolhovo bezvládného těla a svět jako by se na chvíli úplně zastavil.

Ethel a smečka zvířat se plní zděšení rozhlíželi kolem sebe a hledali zdroj výbuchu. Já mezitím sletěl k Eolhovu tělu, které jako by opustil veškerý život. To nemůže být pravda. On nemůže být mrtvý. Eolhe pohni se, prosím.

Ve zlomku vteřiny jsem se proměnil do své lidské podoby a začal volat o pomoc. První k nám doběhla Yngvi.

„Pane bože, Alto!" vypískla a vzápětí si ústa přikryla dlaněmi.

„Já nechtěl! Nemůžu za to. Snad si nemyslíš, že bych..." začal jsem, ale už jsem nedokončil. Přerušila mě Trico, která mě za límec táhla od těla pryč. Vzpíral jsem se a křičel, ale výboj mě natolik vyčerpal, že jsem proti ní nic nezmohl. Dovlekla mě až před Eolhovu chatrč.

„Ššš ššš ššš. Dobře mě poslouchej, máme málo času. Yngvi a Sigel sem Eolha za chvíli přinesou a ty koukej hezky rychle vymyslet, jak ho zachránit."

„Ale Trico, jak bych to měl asi provést? Moje schopnosti jsou jako časovaná bomba."

„Na to jsi měl myslet dřív, Alto. Nic jiného než se o to pokusit ti nezbývá. Jestli z tebe je kousek toho Vyvoleného, jak Eolh tvrdí, dokážeš to."

„Nejvyššího," opravil jsem ji.

„To je teď jedno! Mazej rychle něco vymyslet, protože jsou za chvíli tady. Zkus třeba jednu z jeho knih," řekla a mávla směrem do chatrče. „Já jim běžím naproti."

Rozrazil jsem dveře takovou silou, až se chatka otřásla v základech a já měl na chvilku strach, že se co nevidět zhroutí přímo mě na hlavu.

Zamířil jsem ke knihovně a roztřesenýma rukama vytahoval jednu knihu za druhou a házel je ledabyle na zaprášený jídelní stůl. Vyházel jsem všechno, co mělo v názvu kouzla, léčba, zázraky.

Zvenčí jsem slyšel křik a funění, když se dveře rozrazily a Sigel položil Eolhovo bezvládné tělo na stůl. V jedné z knih jsem za horlivého listování narazil na povzbuzovací dryák, který Eolh použil předtím na Ethela. Křikl jsem po něm, aby nestál jak tvrdý y a hejbl zadkem a pomohl mi. Byl bledý jako stěna, ale svědomí ho nejspíš dohnalo mi pomoct. Přece jen, svůj podíl viny na tomhle všem nesl taky. Probral se z transu a odešel shánět jednotlivé bylinky, které jsem na něj vykřikoval.

„Nalij mu to do pusy," přikázal jsem.

„Vždyť je to vařící!" podotkl Ethel.

„Věř mi," řekl jsem a ušklíbl se.

Ethel pomocí Sigela, který rozevřel Eolhova ztuhlá ústa, nalil celý obsah kotlíku dovnitř. Nic se nestalo.

„Myslíš, že to bude fungovat?" pípla Yngvi, která od začátku téhle pohromy nepromluvila jediné slovo, a chytla se Sigela pevně za ruku.

Pokrčil jsem rameny a otřel si studený pot z čela. „Snad. Ethela to probralo. Dáme lektvaru trochu času, aby mohl zaúčinkovat."

Ethel se posadil a čekali jsme. Já s Trico jsme nervózně chodili po světnici a počítali každičkou vteřinu. Yngvi a Sigel křečovitě stáli na místě a roztržitě koukali po ostatních.

Mělo to přece už zabrat.

Když myslíš, prohodil vlk.

Nebuď takový pesimista, prosím. Teď na to fakt nemám náladu.

Sám víš, že už se neprobere. Nemá smysl si nic namlouvat. Zabil jsi ho.

Byla to nehoda, okřikl jsem ho, ale věděl jsem, že má pravdu. Eolh nemůže být mrtvý. Prostě nemůže.

Po dvaceti úmorných minutách začal Eolh dávit krev. Přetočili jsme ho na bok, aby se na ní nezadusil. Otevřel oči, které měl také zalité krví. „Alto," vyhrkl.

„Eolhe, díky bohu!" spustila Trico. Naznačil jsem ji posunkem, aby byla zticha.

„Alto. Ta rána. Myslím, že jsme objevili tvou sílu," řekl, sípavě se zasmál a odplivl další krev z pusy. „Opravdu jsi Nejvyšší. Je tady něco, co ti musím říct, než se vydáte na cestu pro pomoc."

„Ano, Eolhe?"

"Musím tě varovat. Po cestě nejspíš potkáš někoho, kdo mi byl kdysi velmi blízký. Musíš být obezřetný," varoval.

„Kdo je to?" zeptal jsem se a zadíval se na něj. „Eolhe?"

Eolh se už ale nenadechl, aby odpověděl. Jeho doruda rozpálené oči vyhasly a z úst vytekla poslední krvavá slina.

Všichni se na mě dívali. Ten pohled jsem na sobě cítil, aniž bych se musel ohlédnout. Beze slova jsem se otočil na patě a vystřelil ze světnice jak rychle to jen šlo. Utíkal jsem a utíkal, co mi nohy stačily. Za sebou jsem slyšel Tricino volání, ale rozhodl jsem se ho ignorovat.

To by nepochopila. Není jako ty, zamumlal mi do ucha vlk.

Míjel jsem chatky a chatrče, minul jsem i hlavní ohniště, až jsem doběhl k Ysttreckému lesu, kam nás Eolh poslal ulovit své vnitřní zvíře. Připadalo mi to tak dávno, přitom neuběhlo ani několik týdnů. A teď byl Eolh mrtvý. Navždycky studený a tichý.

Schoulil jsem se do klubíčka a brečel jako malé děcko. Oči mě od slz už pálely jako čert, zvlášť levé, to oranžové, které nebylo moje. Pálelo jako by se snažilo dostat pryč z mojí hlavy. Pak jsem se začal proměňovat. Vlk ve mně se dral na povrch a já se mu nebránil. Když i poslední lidský chlup nahradila srst, znovu jsem se rozběhl. Proplétal jsem se mezi kmeny a kličkoval mezi kořeny, abych nezakopl. Oddechoval jsem tak prudce, že mi div nevyletěly plíce z hrudníku. Doběhl jsem až k jeskyni, kde jsem svého vlka spatřil poprvé. Opatrně jsem nakročil dovnitř, abych se ujistil, že tam nežije nikdo nový. Prázdno.

Oddechl jsem si a došel až na samý konec jeskyně. Po vlkovi zde zbylo něco jako pelech, z nanošeného mechu a větviček z lesa. Uvelebil jsem se a snažil se utřídit si myšlenky.

Nemůžu se tam vrátit, zamumlal jsem si pro sebe.

Proč by ses vracel? Tady nám bude spolu lépe, nabádal mě vlk.

Hezky sis to tady zařídil, než jsi odešel.

To jo. Než si pro mě ten mrtvý pošuk přišel s tou svou vší magií. Nezbylo ze mě nic. Tělo, které bývalo moje náleží teď tobě. Nejsem nic než pouhá napodobenina zvířete.

Pořád jsi přece vlk. Tělo máme přece společně. Navíc, já tě nechtěl zabít, pamatuješ?

Jenom protože jsi pěkný posera, odfrkl si. Před tebou bylo moje tělo jenom moje a moje myšlenky byly jenom moje. Teď už mi nezbylo ani tělo, ani myšlenky. Přišel jsem dokonce i o jméno.

Zvířata mají jména?

Všichni mají jména. Nejsme tak omezení, jak si vy lidé už po celá staletí myslíte. Jsem Sidheag.

Těší mě, Sidheagu, já jsem Alto.