Na obloze svítily první hvězdy, když jsem se plížil chodbami nocí ztichlého zámku. Obešel jsem stráže a vykradl se do ulic Jaraionu. Mágovo obydlí vypadalo v noci ještě děsivěji, než ve dne.

„Tady jsi, kluku. Už jsem myslel, že nepřijdeš," zahuhlal a popoháněl mě dovnitř. Naposledy se ještě ohlédl po ulici, která ale v tuto hodinu zela prázdnotou. „Už jsem stihl leccos připravit. Posaď se," řekl a pokynul mi k židli, která nevypadala nejbytelněji. Místy z ní čouhaly třísky, ale ve skromném obydlí nebylo moc na výběr, a tak jsem se posadil.
„Jak to bude probíhat?" zeptal jsem se a nechtěně zabloudil ke vzpomínce na Eolha. Na večer, kdy jsem v lese selhal a šaman ke mně Sida připoutal pomocí kouzel. „Bude to bolet?" vyzvídal jsem a hlasitě polkl.
„Proč by mělo? Nikdo ti nic řezat nebude, princátko. Jen se na tu tvoji ves podíváme pěkně z dálky," řekl a promnul si prsty.

Z drobné místnůstky opodál přinesl kotlík plný velice zapáchající tekutiny. „Tohle vypiješ. Mysli při tom na tu svoji ves a zjevíš se tam."
Pochybovačně jsem se na něj podíval a povytáhl u toho jedno obočí. Jedna čarodějka už se mě přece pokusila zabít. Snad si ale v Jaraionu své lidi hlídají, ne? Nic se mi určitě nestane. Se silným odporem jsem se dal do pití z naběračky, kterou mi mág podal. Lektvar chutnal naprosto odporně; měl jsem pocit, že se hustou a lepkavou tekutinou co nevidět udusím. Svírala mě zevnitř a krkem vůbec nechtěla postupovat dál.
„Nezapomeň, mysli na tu svou ves," ozval se stařec, když si všiml, jak s lektvarem zápolím.

Při tomhle hnusu bylo velice těžké vybavit si, jak Ysttre vypadá. Přesto jsem myslel na její les a na jezero, které se rozpínalo blízko něj. Vybavil jsem si dub, ve kterém jsme se s Trico schovávali. Cítil jsem, jak mě cosi tahá za vnitřnosti. Jako by se mi do těla vloudil nějaký parazit a snažil se mě zevnitř rozežrat. Zavřel jsem oči a poslední, co jsem spatřil byl starcův úškleb. Snad nebyla chyba mu důvěřovat.

Zjevil jsem se v Ysttre, na samotném okraji lesa, jako tenkrát ráno, kdy jsme vyrazili na lov. Rychlými kroky jsem spěchal do středu vsi a snažil jsem se rozhlížet kolem. Utekly celé měsíce, co jsme toto poklidné místo opustili, abychom jej zachránili před vymřením. Nemohl jsem si pomoct, ale než jsem dorazil k ohništi, stavil jsem se ještě u domu, ve kterém jsem vyrůstal. Nahlédl jsem dovnitř a spatřil matku, jak spokojeně spí. Jeden balvan u srdce mi spadl tak, že jsem to téměř až slyšel. S větším klidem na duši jsem vyrazil k ohništi, kterému jsem se předtím strachy obloukem vyhnul. Poházená těla byla ta tam, na vyplavených kládách jen posedával pár, na jejichž jména jsem si zaboha nemohl vzpomenout.

Uvědomil jsem si, že mi mág neřekl, jak se dostanu zpátky. Ves byla evidentně v nejlepším pořádku a já se tak mohl vrátit zpátky na zámek, do Aliny vyhřáté postele. Posadil jsem se k těm dvěma, Lole a Angusovi, jak jsem si záhy vzpomněl, a čekal jsem, jestli si mě všimnou, přestože jsem tam fyzicky ani nemohl být. Ti dva mě nezaregistrovali. Jejich pozornost ale upoutalo něco, co se ke vsi závratnou rychlostí blížilo z lesa. Ve vzduchu jsem cítil, že se na ves řítí zkáza. Zkažený dech jsem cítil ještě nějakou chvíli předtím, než se Gaar dostavil i s celou smečkou.

„Tak co, kluku? Jsou tam všichni v pohodě?" Nečekal mág na mou odpověď a pokračoval: „Já to věděl. Teď už můžeš upalovat s tím svým Nejvyšším zadkem zpátky na zámek," spustil na mě hned po tom, co jsem otevřel oči.
„Mami!" vykřikl jsem, než jsem se zhroutil na zem.