ALTERNATIVNÍ KONEC Č. 7, část 1

Autor: Wertscha

XXX

 Kapitola 1: Jít si pro štěstí

Vyšel z mezinárodní přenášedlové stanice poblíž Kings Cross a zhluboka se nadechl. Nakrčil nos. Čekal, že po těch letech, kdy zde nebyl, ucítí něco víc, než jen... smog. Znechuceně si odfrkl. Stará dobrá smrdutá Anglie.

Zkontroloval pozvánku. Stále to tam bylo. Jeho jméno. Pořád si nebyl jistý, co tím Potter sledoval. Zamířil za roh a přemístil se na zadané souřadnice.

Ušklíbl se, když spatřil to příšerně přezdobené místo. Na chvíli ho zachvátila touha utéct, nikým nespatřen. Z toho množství květin začínal mít migrénu.

Když už se kvůli tomuhle přemístil přes půl světa, tak to zvládne!

Stále si nebyl jistý, proč je zde. Mohl to ignorovat. Mohl se omluvit. Mohl Pottera seřvat, že ho informuje o něčem, co ho vůbec nezajímá.

Neudělal nic z toho.

Možná proto, že na Pottera poslední dobou myslel. Ne, že by se zamiloval, ale začínal mít pocit, že kdyby tomu dal šanci, tak by se to mohlo stát. Možná proto potřeboval vidět na vlastní oči, že Potter už šel dál a tak nemá cenu se tím zabývat.

Z rozjímání ho vytrhl hlasitý smích.

Potter!

U Merlinových špinavých spodků, pozná jeho smích. Na malou chvíli zavřel oči. Potřeboval se uklidnit, než se s tou zkázou své existence setká.

„Profesore!" ozval se ten hlas, který mu poslední dobou zněl v hlavě čím dál častěji. Netušil proč! Nechtěl to!

„Pane Pottere," kývl mu na pozdrav a nenápadně si ho prohlédl. Dávno to nebyl takový skrček jako ve škole. To zjistil, už když spolupracovali na tom případu. Teď měl navíc na sobě dobře padnoucí oblek a Severus si musel alespoň sám pro sebe přiznat, že kdyby to nebyl Potter, tak by neváhal.

„Jsem rád, že jste přijel, pane," vyhrkl ten poděs a stále se usmíval.

Odolal touze protočit očima. Jen Potter ho mohl vidět opravdu rád. Vážně to nechápal. Tolik let ho terorizoval a nakonec ho odmítl, vzal jeho pravděpodobně zcela upřímné vyznání a zašlapal ho do prachu, a ten blázen se na něho pořád sladce usmíval.

Začínal mít pocit, že to byla chyba. Neměl sem jezdit. Měl se vymluvit na neodkladný případ. Měl onemocnět. Měl se tvářit, že ho Potter nezajímá. Ale to by lhal. A on kdoví proč nechtěl lhát. Už ne. A zvlášť Potterovi ne.

Od jejich posledního setkání si uvědomil, že pro něho Potter něco znamená. Ne, určitě ho nemiloval. Ani ho neměl nějak zvlášť rád. Možná ho přitahoval. Trochu. Ale rozhodně pro něho něco znamenal. Možná spojení s minulostí. Připomínku vlastní výjimečnosti. Toho, co všechno dokázal. Toho, že byl na světě někdo, kdo to chápal.

Nebylo moc lidí, ke kterým by měl Severus nějaký vztah. Ale Potter byl bezpochyby jedním z nich. Svým způsobem s ním trávil čas rád. Kdyby to Potter pořád nekazil.

Potter byl... osvěžující.

Nebál se ho. Dokázal si ho dobírat. Dokázal se s ním pohádat. A přitom ho respektoval. Dokonce ho měl rád.

Ticho, které se mezi nimi rozprostřelo, přerušil mladý muž v podobně padnoucím obleku. Druhý ženich, očividně.

„Harry?" pronesl nově příchozí měkce a zamilovaně se na svého snoubence usmál.

Severus si ho rychle obhlédl. Postava adekvátní zaměstnání. Příjemný obličej, alespoň z pohledu většiny jedinců. A očividně Pottera miloval.

„Tome," oslovil ho Potter a Severus jen stěží zabránil pobavenému odfrknutí. Jen Potter si může brát muže stejného jména jako byla jeho největší životní pohroma.

„Tome, tohle je Severus Snape. Profesore, Tom Wright, můj snoubenec."

Měl pocit, že ho Potter pozorně sledoval. Netušil, co hledal, ale začínal mít strach, že Potter své pominutí mysli ještě úplně nepřekonal.

Snad se mu nebude zase vyznávat. Na vlastní svatbě!

Potřásl rukou druhému muži a na malou chvíli zalitoval, že sebou nikoho nevzal. Kdyby nepřišel sám, možná by Potter nedoufal, že u něj nastala nějaká změna. Nenastala!

Sledoval, jak ti dva rychle řeší jakousi komplikaci. Detaily Severus nezkoumal, jen pečlivě analyzoval, jak probíhala jejich dohoda. Žádné hádky. Žádné protáčení očima. Viděl dva muže, kteří se dokázali domluvit. To byl solidní základ pro vztah.

Nechal se od Pottera doprovodit na místo. Přesně jak předpokládal. Ocitl se v pekle. Nebelvíři, hráči famfrpálu, bystrozoři a početný klan Weasleyových. Vzdal hold Merlinovi, že se nevrátil k učení. Už předchozí generaci zrzků málem nepřežil. A těch nových bylo ještě o dost víc.

Ignoroval nesouhlasný pohled Ronalda Weasleyho i ten podezřívavý jeho manželky. Grangerová to určitě věděla. Jako vždycky.

Usadil se a tvářil se, že nezaslechl tiché prohlášení, které si Potter očividně nemohl odpustit.

„Nic se nezměnilo, Severusi."

Zabije toho spratka!

Už zase to udělal!

Zase to přehodil na něho. Jako už tolikrát. Ale tohle bylo naposled!

Seděl tam a sledoval, jak Potter a ten Tom, jehož příjmení se neobtěžoval si zapamatovat, stojí před přezdobeným oltářem s rukama svázanýma a ministerským úředníkem, který blahem div neučůrával. Skoro by čekal, že po těch letech už Potter nebude tak nechutně uctíván.

Hleděl na Pottera a měl pocit, že mu něco důležitého uniká. Že ztrácí něco, co nikdy nechtěl, ale přesto k tomu měl jakýsi vztah. Že přichází o Pottera.

Sevřel ruce v pěst a donutil se neskřípat zuby. Vždyť ho nechtěl. Odmítl ho už několikrát. A rozhodně ho nemiloval.

Nechtěl s ním žít. Nechtěl s ním mít vztah. Nechtěl si ho brát.

Dokázal si představit, že ho bude šukat. Že s ním bude spát. Že se občas sejdou a uspokojí svoje těla.

Ale to nebylo to, co si Potter přál. Potter chtěl rodinu. Vždycky si ji přál. Proto tak tíhnul k Weasleyovým. A on mu tohle nemohl dát. Nedokázal by to, ani kdyby chtěl. Možná by to chvíli fungovalo, ale nakonec by se začali nenávidět. A to si v žádném případě nepřál. Nenávidělo ho už dost lidí.

Pozorně Pottera sledoval. Pohled plný špatně skrývané naděje, který na Severuse vrhnul, když se oddávající zeptal, zda někdo něco namítá. Pohled, který křičel: Řekni něco!

Mlčel.

Neměl co říct. Nemohl vyskočit a vznést nárok na Pottera.

Byl si jistý, že Potter by to uvítal. Že by vydržel vlnu nenávisti, kterou by tím vyvolal. Že by si za svým rozhodnutím stál. Neoženil by se. Rozhádal se s přáteli. Naštval širokou veřejnost. Skončil v práci. Odešel s ním žít na Nový Zéland. Všeho se vzdal.

To nemohl dopustit.

Mlčel a ministerský úředník pokračoval.

Dělám to pro tebe, ty idiote!

Snažil se mu podstrčit tu myšlenku, i když věděl, že je to marné. Potter v mentálních vědách nikdy zrovna nevynikal.

Byl konec.

Prsteny byly předány, sliby předneseny, očarovaná stuha splnila svoji funkci. Hotovo. Potter byl ženatý.

Koutkem oka zahlédl, jak Grangerová s úlevou pohlédla jeho směrem. Protočil očima.

Copak si myslí, že je idiot?

Co by z toho měl, kdyby si Pottera uzurpoval pro sebe?

Ne, vážně se necítil na to, začít vážný vztah. A s Potterem už vůbec ne. A to bylo to, co by po něm Potter chtěl.

Zvedl se, aby mohl novomanželům pogratulovat. A pak se přemístí zpět na místo, které bylo už několik let jeho domovem. Daleko od Pottera. Daleko od celé téhle komedie. Možná se dnes opije. Ne proto, že je Potter ženatý. Prostě jen tak.

„Gratuluji, pane Wrighte," poblahopřál tomu Tomovi, jehož příjmení si přečetl na oznámení, které nenápadně vytáhl z kapsy po skončení obřadu, a hned se posunul dál.

„Buďte šťastný, dnes jste konečně učinil správné rozhodnutí," pronesl obřadně a sklonil hlavu, aby naznačil uznání.

Byl si jistý, že to pro Pottera nebylo lehké, ale stejně to udělal.

„Sbohem, Harry."

Koutkem úst mu cukl malý úsměv, když viděl překvapený výraz zelených očí. Zavířil pláštěm a svižným krokem se rychle vzdaloval. Potřeboval se dostat pryč.

Byl si jistý, že udělal správnou věc.

Byl si jistý, že s ním by Potter nikdy nebyl opravdu šťastný. A štěstí bylo to, co si pro Pottera přál. Ne, nemiloval ho, ale měl ho docela rád. Nemiloval ho, ale kdyby nebyli zrovna Severus Snape a Harry Potter, tak by ho možná mohl milovat.