Ve dnech naplněných nudnou rutinou, si krátil Akally čas vyhlížením ven z výlohy krámku, kde pracoval. Pozoroval, jak jedna ze silnic dělí město na zničenou a nově vybudovanou část. Ruiny minulosti se dívaly do tváře čistým moderním domům a mrakodrapům. Nic už není jako kdysi, aspoň ne úplně. Před lety, kdy světem otřásl Rozbřesk temnoty, se poprvé otevřela brána do jiného světa a nelidské bestie začaly dýchat náš vzduch. Ulicemi měst se za nedlouho nesl pach smrti a krve, oheň zachvacoval města i lesy stejným nezadržitelným tempem a vrcholným predátorem už zdaleka nebyl člověk. Lidstvo se bránilo marně. Naše zbraně nebyly schopny zranit ani ta nejmenší monstra, jejichž počty rostly. Kulky se odrážely od jejich kůže, sebeostřejší nůž působil i v rukou vycvičeného vojáka jako tupá lžíce. Svět se uchýlil k činům, kterých by žádný člověk neměl být schopen – biologické zbraně. Plyny, jedy i nemoci. Něco je přeci muselo zastavit, říkal si každý, kdo ještě neztratil víru.

Ale to bylo pouze do doby, než počty vojáků klesaly daleko rychleji než zástupy nepřátel. Celé skupiny odhodlaných mužů a žen se vrhaly na smrt, aby aspoň jeden další nepřítel lidstva padl. Chrabrý obětavý čin však končil mnohdy bezvýsledně. Barikády padaly jako papírové stěny a branami, které nebylo možné zavřít, do našeho světa pronikala větší, silnější, smrtelnější monstra. Ze stovek obětí čísla rostla do tisíců, statisíců a po sléze i milionů. Šedesát procent lidstva bylo zmrzačeno, zabito, snědeno, roztrháno, spáleno, otráveno a v těch nejhorších případech i zajato a odvlečeno do hnízd, která si některá monstra vytvořila. Nikdo neví jistě, co se v hnízdech dělo. Nevrátil se nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět. Na záchranu často bylo pozdě, někteří dokonce zvolili vlastní smrt před zajetím. Našla se pouze znetvořená těla pokrytá ranami, zaschlé kaluže krve a zevnitř rozervaná břicha žen v různém věku. Živý obraz vtisknutý do paměti každého, kdo jej spatřil, maloval hrůznou představu dění.

Když se zdálo vše ztraceno a stvůry ze světa za portálem dobyly i ta největší města, zázrakem se začali objevovat první lidé obdařeni silou svých Patronů. Nelze s jistotou říct, kdo jsou Patroni. Někteří je považují za nižší bohy, nadpozemské entity nebo ochránce lidstva. Jisté bylo pouze to, že ač zasáhli a dali lidem možnost se bránit, stojí obvykle na okraji sporu a povětšinou sledují své vyvolené – probuzené. Začátky pro probuzené nebyly jednoduché. Patroni nebyli a stále nejsou dvakrát sdílní. Nikdo nevěděl, že cestou k vítězství bylo uzavírání portálů z druhé strany až do doby, kdy jednoho z probuzených stáhla stvůra se sebou skrz portál. Pár odvážlivců se rozhodlo za ním vydat a tím byl uzavřen první alter – jiný svět – jak jej později nazvali. Z kořisti se stali první lovci. Hierarchie se v novém světě posunula a lidé se vraceli na vrcholek pyramidy. Zničená města byla znovu budována, altery se zavíraly a z lovu monster se pro některé stala štědře placená práce. Po deseti dlouhých letech se svět vrátil k zaběhnutému řádu, avšak jinak uspořádaný.

Právě v takovém světě vyrůstal Akally, tehdy ještě obyčejný mladík s částečným úvazkem jako výpomoc v malém krámku. Dny mu mezi regály ubíhaly šnečím tempem, přesto si nestěžoval na poklidný život. Dostával zaplaceno těch pár tisíc, které si vydělal, když zrovna netrávil volný čas čtením manhwy. Domů se vracel pravidelně za tmy, kde ho čekala studená večeře a osamělý spánek. Akallyho otec se při jednom z útoků dal zbaběle na útěk. Pohled na jeho široká záda byl pro klučinu poslední vzpomínkou na něj. Jeho matka se o něj starala sama, ale i ona se ocitla na konci sil. Alter do světa vypustil více než pouhá monstra. Jedním ze zabijáků byla Crossova nemoc, při níž se na těle pacienta objevují malé černé křížky. Byla objevena u neznámé pacientky, kterou lékař Eric Losen, jež byl u toho, pojmenoval podle příznaků slečna Cross (kříž). Bohužel bez znalostí, jak nemoc postupuje ani co je její zdroj, jpacientka po měsíci zemřela. Přesto zápisky z Losenova lékařského deníku poskytly důležité informace pro současnou medicínu:

15. května – Dnes jsem v táboře v jižní Floridě narazil na dívku ve věku 20 až 25 let. Poslední dva dny leží na lůžku s mírnou horečkou. Pokládal jsem její stav za začínající angínu, dokud jsem si nepovšiml trojice drobných dvou až třícentimetrových černých křížků na zápěstí. Nejde o tetování, a protože její identitu nikdo v táboře neznal, pojmenoval jsem ji Cross.

19. května – Horečka neustupuje. Znamínka křížků se objevují i na dalších částech těla bez jakékoliv spojitosti. Od posledního zápisu jich přibylo šest, sedm. Žádné další příznaky objeveny nebyly.

23. května – Horečka nebezpečně stoupla. Nasazuji antipyretika. Napočítáno sedmnáct křížků. Nařídil jsem provést preventivní prohlídku všech, kteří s ní a se mnou přišli do přímého styku.

28. května – Pacientka Cross má po celém těle rozesety křížky, nyní již pouze odhaduji počet dvaceti... osmi? Nastupuje delirium a vysílení, pacientka není schopna se udržet vsedě. Antibiotika přestávají účinkovat. Nařízena kontrola příznaků u ostatních každé dva dny.

4. června – Pacientka vydrží vzhůru pouze několik desítek minut, poté opět ztrácí vědomí. Když křížky dosáhly počtu 50, přestal jsem je počítat. Léky, které mám k dispozici, nefungují. Snažím se aspoň tlumit bolest. V táboře probíhá každodenní prohlídka. Nebyl hlášen žádný další případ. Neověřený předpoklad je, že nemoc není nakažlivá.

10. června – Selhávají orgány, dívka již nenabírá vědomí. Tlumení bolesti a další léky bez jakéhokoliv účinku. Ukončuji léčbu.

12. června – Smrt pacientky Cross nastala v 2:07 pm východního času. Příznaky se u nikoho dalšího neprojevily. Provedl jsem omezené testy ze vzorků krve. Zdroj nákazy není znám. Nemoc se nešíří. Bez přesnějšího vybavení není možné určit nic dalšího. Bůh žehnej její památce.

Doufejme, že to nebyl ten samý bůh, jenž toto celé způsobil. Crossovou nemocí totiž trpí i Akallyho matka. Na rozdíl od pacientky Cross, dnešní medicína zvládne příznaky nemoci výrazně zpomalit, ale za vysokou cenu. Z lovců se stala nejbohatší vrstva společnosti. Kromě materiálů z monster se v alteru často nachází různorodé byliny a ovoce s léčivými účinky. Ty patří mezi nejvzácnější a nejcennější statky, které lovci z alteru mohou získat. A právě cena je důvod, proč Akally žije v chudších poměrech. Z většiny svých úspor platí nemocniční péči a léky pro svou matku. 

Tenkrát byl malý zrzek ještě dítě, když svět zachvátil Rozbřesk temnoty. Prožil a viděl věci, které dohnaly řady dospělých mužů i žen k šílenství. Smrt bývala na denním pořádku, lesy pobíhala krvelačná monstra často připomínající zmutovaná zvířata, skupinky humanoidních ras, jakými jsou ohyzdní svalnatí vysocí skřeti používající zbraně ale i malí rudí, zelení či hnědí goblini s primitivními nástroji. Po letech bojů je lovci vymýtili a lidstvo opět převzalo kontrolu nad světem, ač nebezpečí alteru bylo stále přítomné. Z hošíka se během toho času stával náctiletý mladík, který si během studia vydělával prací v malém krámku ve svém rodném městě Camitisu.

Akallymu do konce dnešní směny zbývala necelá hodina. Další nezáživný den v skromné samoobsluze se chýlil ke konci. V rohu místnosti běžely na staré televizce večerní zprávy. Hlasy moderátorů sloužily spíš jako zvuková kulisa, aby v krámku nebylo nepříjemné ticho. Občas si však majitel obchodu, Kartz, přizval mladíka, aby se spolu dívali. Ryšavec z kartonové krabice vyndával různobarevné sáčky slaných, kořeněných i jinak ochucených chipsů, které vyskládal do regálu. Uslyšel za sebou těžké kroky a ťukání dřevěné hole o zežloutlou vzorkovanou dlažbu: „Další dobrá práce, chlapče," pochválil ho starý pán v modré košili a béžové plátěné vestě s kapsičkami.

„Díky, pane K.," otočil se na něj.

„Mně neděkuj. A neboj se, nezapomněl jsem," poklepal si prstem na spánek, „zítra máš volno, protože ji jdeš navštívit."

„Snad se tu beze mě zítra obejdete," usmál se mladík a pokračoval ve skládání sáčků.

„Jen se neboj," uklidnil pán Akallyho a šel ke kase, „tyhle staré kosti ještě zvládnou kousek dřiny," posadil se na židli a promnul si svou pravou nohu přes světlé šedé kalhoty.

Jejich konverzaci narušilo hlasité šumění televize, po němž se změnil program. Na obrazovce stál reportér před branou do alteru: „Přerušujeme program z důvodu důležitého hlášení. Z alteru za mnou nacházející se ve Čtvrti 6 ve městě Camitis unikl cursoros. Na místo již dorazil MITEM a se mnou je tu velitel jednotky pro likvidaci uniklých monster," dořekl a předal mikrofon muži v černé bundě s logem úřadu zabývající alterem a lovci.

„Organizace Mors in Tenebris et Monstris vyslala několik skupin na jeho ulovení. Kdokoliv se nachází v blízkosti alteru, vykliďte oblast a zůstaňte doma. Cursoros nebývá agresivní, přesto je nebezpečný. Vzhledově se podobá horské koze, velikostně však přesahuje nosorožce. Jeho hustá hnědobílá srst jej chrání před útoky tupými zbraněmi, ale jeho hlavní předností jsou až dvoumetrové silné rohy, kterými dokáže ve vysoké rychlosti prorazí i beton. Při kontaktu utíkejte do úzkých prostor, kam se za Vámi nebude moct dostat."

Pan K. se zamyšleně zamračil: „Měl bys jít domů hochu."

„Čtvrť 6 je dost daleko, určitě ho chytí, než se dostane až sem."

„Na tvém místě bych tolik neriskoval. Jen běž. Stejně jsem chtěl zavřít dřív. V tuhle dobu už by nikdo nepřišel, i kdyby po městě neběhala nějaká přerostlá koza."

Akally přikývl, odešel se převléct do šatny. Jeho pracovní uniformu tvořila zelená polokošile a bíločerná pruhovaná zástěra. Převlékl se do své staré tmavomodré mikiny a složil svou uniformu na poličku. „Odcházím pane K.!" Kartz na něj jenom zamával a dál sledoval zprávy.

Temné uličky Akallyho již dávno neděsily. Světla lamp mu dopřávala útěchu a tiché noci dávaly možnost přemýšlet na čerstvém vzduchu. Zpráva o uniklém monstru ho neděsila, protože už jich za svůj život zažil několik, ale vždy vše skončilo, než došlo na oběti. V hlavě si vymýšlel témata, o kterých si zítra bude se svojí maminkou povídat. Určitě jí poví, jak ho pan K. pochválil, jak zvládl uklidit sám celý krámek za pouhé dvě hodiny, hlavně jí musí ukázat svůj poslední dobrý test, aby věděla, že se neulívá.

Zasněně dopochodoval až ke vchodovým dveřím bytovky. Zalovil v kapse, ale po klíčích se slehla zem: „Kruciš, určitě jsem je nechal v šatně." Otočil se a rozeběhl se přímo zpět odkud přišel. Studený vzduch jej lehce štípal do tváří a svíral hrdlo, jak se během sprintu zhluboka nadechoval. Jeho zrzavé kadeře vítr sčesával na jednu stranu. Zpomalil až když uviděl světlo z výlohy, na níž bylo tučným písmem napsáno „Kartzova večerka – co nemáme my, to nemá nikdo". Akallymu toto heslo přišlo už od prvního dne zvláštní, ale pan K. si za tím vždy stál.

Jak se blížil, obraz se stával jasnější. Světlo nepronikalo skrze skleněnou výlohu. Paprsky unikaly a lámaly se přes střípky a kusy skla, které v ní zůstaly po ohromné ráně. Regály byly probořené a televize hlasitě chrčela. Akally zděšeně zastavil a prohlížel si hroznou scénu. Co se tady stalo? Kde je Kartz? Na přelomený pult s kasou se vydrásala vrásčitá ruka. Akally bez přemýšlení vběhl dovnitř a překročil trosky kasy. Starý pán byl pohřben pod střepy a spadlými cigaretami, které byly v polici za pultem.

„Pane K.! Pane K., jste v pořádku?" ptal se ho a odhraboval z něj zával.

„Aly," řekl omámeně Kartz.

„Nic neříkejte, pane. Musíme Vás vzít do nemocnice."

„Ne," rozkašlal se, „uteč," tlačil chlapce pryč.

„Nemůžu Vás tady nechat," vzal Akally pana K. za ruku, aby mu pomohl se postavit.

„Cur... Cur..." za ohňovláskem se ozval hlasitý zvuk padajících plechovek a chipsů, „Cursoros!" varoval zrzka stařík.

Když se mladík otočil, bylo pozdě. Utečenec jej hlavou odhodil ven na ulici. Akally zaúpěl bolestí. Chytil se za břicho, nejspíš měl zlomený pár žeber. Snažil se sebrat a postavit na nohy. Proraženou výlohou už vycházel ven obrovitý cursoros. Mladík se strachy nezmohl ani na slabý výkřik. Přetočil se na čtyři a plazil se co nejrychleji pryč. Neuvažoval jasně. Jak by mohl? Za patami mu stála rohatá smrt. Nemyslel na nic jiného, než aby utekl a zachránil se. 

Povedlo se mu však vzdálit o pouhý metr, když monstrum sevřelo jeho nohu silným stiskem svých tupých zubů a znovu s ním bez námahy hodilo zpět do krámu mezi regály. Náraz mladíka uvedl do bezvědomí. Neměl šanci bránit se ani utéct. Jeho poslední myšlenka byla, že je tohle konec.

Nevěděl kolik času uteklo, pomalu otevíral oči za zvuků hlasitého žvýkání. Místo, kde zůstal ležel Kartz, bylo pokryté krví. Akally si nebyl jistý, co se děje, dokud neuviděl, jak cursoros hltá starou ruku s hodinkami, jaké nosí Kartz. Překusoval kosti i svaly hrubou silou a hltal velké kusy těla. Krvavá noční můra obracela mladíkův žaludek naruby. Náhle se z jeho úst vydraly bezbarvé zvratky. I když se mu poté trochu ulevilo, uvědomil si, že žvýkání přestalo. Otočil pomalu hlavu a dvě černé hluboké oči na něj upřeně zíraly. Bylo jasné, kdo bude dalším chodem.

Cursoros nespěchal, krátkými kroky přešel k Akallymu, který strachy zavřel oči. Očichal človíčka a otevřel svou páchnoucí tlamu. Mladík svíral oči zavřené a modlil se, aby to bylo rychlé. Večerkou se prohnala síla podobná výbuchu. Natlačila bestii na zeď. Zrzek otevřel opatrně oči. Stál před ním vysoký svalnatý mladý muž kolem třicítky v zelené zbroji s černými krátkými vlasy. V pravé ruce držel ohromné obouruční kladivo zářící modrou energií. 

Podíval se na Akallyho a usmál se: „Darcy! Máme tu přeživšího!" zakřičel a přešel k monstru, které naštvaně zavrčelo, když se zvedalo, „Ty jsi mi ale fešák," protočil kladivo mezi prsty pravé ruky, jako by nic nevážilo, chytil jej i druhou rukou a rozmáchl se, „půjdeme tě vyvenčit," zavtipkoval, načež jednou ranou kladiva odmrštil cursorose na druhou stranu ulice.

Ozval se dívčí výkřik: „Á! Mohl jsi mě aspoň varovat, starouši!" řekla malá bělovlasá dívčina v červené róbě a špičatém klobouku, s růžovým baťůžkem na jejích drobných zádíčkách.

„Ts," odsekl, „komu říkáš starouši?! Děcko jako ty nemá co mluvit! Běž se postarat o kluka vevnitř, Darcy. Já si popovídám tady s Cursíkem."

„Dinosaurus a kozel, to je mi kombinace," uchechtla se namyšleně Darcy a šla pomoci Akallymu. Sedla si k němu na zem a sundala si batoh. Rozepla největší kapsu a vyndala z ní lahvičku s červenou tekutinou a podala ji raněnému: „Vypij to!" Zrzek se na ni podezřele podíval. „Neboj se. Miťáci nám to uhradí za tebe. Tohle ti pomůže se postavit na nohy." Nedůvěřivě od dívky převzal lahev a vypil obsah. Bolest ustoupila a jeho rány se začaly okamžitě hojit, aniž by po nich zbyla jizvy.

„Díky," řekl sklesle. Pokusil se vstát, ale opět klesl k zemi.

Dívka jej zachytila svými ručkami: „Opatrně, bolest je pryč, ale tvoje tělo potřebuje čas, aby se mu vrátila síla."

„Kartz," řekl vysíleně.

„Kartz?" Darcy se otočila směrem, kterým se díval Akally. Když uviděla hromádku krve, vnitřností a masa, zakroutila hlavou: „Tomuhle už nepomůže nikdo," táhla mladíka pryč a dále si spouště nevšímala.

Akally se ale tak snadno nenechal. Odstrčil ji od sebe a dopotácel se k panu K.: „Kdybych tady zůstal, mohl ještě žít. Kdybych neodešel, mohl jsem ho zachránit," vzlykl. Věděl, že by se monstru jako cursoros nemohl rovnat, ale určitě existovalo něco, co mohl udělat. Čím více na to myslel, tím více jej tížilo svědomí a představy toho, co by se mohlo dít, kdyby zůstal.

Mladík se snažil něco říct, ale slova z jeho úst nevyšla. Zůstala zaseknutá hluboko v hrdle. Seděl po boku Kartze, ruce potřísněné krví, rudé oči od pláče a zhluboka dýchal ústy, aniž by věnoval pozornost ucpanému nosu, z nějž ukapával čirý hlen mísící se s ostatními tekutinami. Najednou se zdálo, že celý svět drží minutu ticha. Blikající zářivka nebzučela, vítr přestal vát, pípání chladničky zmizelo. Darcy jej nechala truchlit a odešla čekat ven. 

Akally slyšel pouze svůj dech a tlukot srdce, před jeho očima se zatemnilo. Párkrát zamrkal a uvědomil si, že to není tma. Objevil se před ním čistý černý obdélník, na němž se postupně jevila zlatá písmena. [Poslední přeživší soucítí s tvou ztrátou a nabízí ti svou moc. Přijímáš?] Akally nerozuměl, co se děje, byl stále v šoku z Kartzovy smrti.

[Poslední přeživší se znovu ptá, zda přijímáš jeho moc?]

„Pan K.... Kartz je..."

[Poslední přeživší požaduje odpověď.]

„...mrtvý... Kdybych neodešel... Kdybych mu pomohl utéct..."

[Poslední přeživší požaduje odpověď, zda přijímáš jeho moc.]

Akally začal vnímat zprávu: „Poslední přeživší? Moc?"

[Poslední přeživší ti dává šanci to napravit.]

Mladík ignoroval absurdnost celé situace a odpověděl neznámému: „Na světě neexistuje nic, čím bych tohle mohl napravit."

[Poslední přeživší nerozumí.]

„Je mrtvý. Proč se tohle děje? Proč musel umřít zrovna on? Proč umírá moje máma? Proč muselo umřít tolik lidí?"

[Poslední přeživší ti nabízí moc to změnit. Přijímáš?]

„Dej mi pokoj!"

[Poslední přeživší slibuje, že bude mlčet, když mu odpovíš.]

„Fajn, dělej si, co chceš. Nech mě ale už na pokoji!"

[Poslední přeživší byl ustanoven jako tvůj Patron. Přepočet statistik – probíhá.]

Akallyho tělo začalo zářit zlatým světlem. Darcy se venku prudce otočila ke zdroji světla.

[Přepočet statistik – dokončeno. Poslední přeživší ti daroval následující schopnosti: Povstaň, Úroveň D; Léčení, Úroveň C; Posílení, Úroveň C.]

„Počkej, co to znamená?!" vyděsil se Akally při čtení zprávy, když záře zesílila.

„Ten kluk," řekla užasle Darcy, „se probouzí."

[Poslední přeživší změnil úroveň schopnosti – Povstaň, změna úrovně: D > A. Nutný přepis schopností – probíhá.]

Záře mladíka téměř oslepila.

[Přepis schopností – dokončeno. Léčení, změna úrovně C > F; Posílení, změna úrovně C > E]

Zlatá záře ustala. Zrzek se nechápavě rozhlížel kolem sebe: „Co to mělo být? Co se stalo?"

Darcy přiběhla k němu: „Podívej se na svoje schopnosti, otevři Status!" křikla nedočkavě.

„Status?" zopakoval po ní bez přemýšlení Akally a ihned se předním ukázal další obdélník:

Jméno: Akally

Titul: Světec

Patron: Poslední přeživší

Životy: 87/100

Mana: 200/200

Atributy:

Síla: 10

Rychlost 15

Odolnost: 10

Magická síla: 20

Schopnosti:

[Povstaň] Úroveň A – Oživí mrtvou osobu a zotaví veškerá zranění.

[Léčení] Úroveň F – Vyléčí nepatrná zranění.

[Posílení] Úroveň E – Trochu posílí atributy spojenců.

Byl zavalen informacemi, kterým ne zcela rozuměl. Jméno, titul, Patron... Vypadá to jako Status lovce, o kterém slyšel.

„Je to...?" vytřeštil Akally oči.

„Přesně tak! Tohle bylo probuzení, proces, kdy se z tebe stane lovec," vysvětlila nadšeně dívka.

Čtení Statusu zrzka na chvíli odpoutalo od reality. Jeho zrak se zasekl u schopnosti s názvem Povstaň.

„Oživí mrtvou osobu..." přečetl nahlas popisek. Podíval se na tělo pana K. vedle sebe. Zdálo se absurdní myslet, že by to mohla být pravda, ale co když...?. „Jak použiju nějakou schopnost?" zeptal se.

„Prostě to řekni nahlas," zasmála se Darcy jeho hloupé otázce.

Akally sepjal ruce v nadějnou modlitbu: „Prosím, funguj," zašeptal.

„Povstaň!"