Je to taková kratší kapitola, ale snad se vám bude líbit. Kdo tam dlouho nebyl a chtěl by být, tak mi napište!

Brečel jsem. Já nikdy nebrečím, ale teď jsem brečel. Křičel jsem a snažil se jít za Jacobem, i když jsem nevěděl, co s ním dělat. Možná s ním prostě jen zatřást, aby to přestal hrát. Jít k němu a zmlátit ho za to, že to udělal. Nebo ho jen obejmout. Ale nemohl jsem, zezadu mě držely čtyři ruce, které mě nepouštěly. A čím víc jsem se rval, tím víc na mě těch rukou viselo. Ale já nepřestával, křičel jsem a pral se s nimi všemi.

„Jacobe! Jacobe no tak, vzbuď se. Jak si mi to mohl udělat, jak? Byli... jsme nejlepší kamarádi. Už od školy! Jacobe, kurva Jacobe!" slzy mi tekly po tvářích do pusy, přes bradu na krk. A nechávaly po sobě nepříjemné štiplavé cestičky.

„Doprdele Jacobe, no tak vzbuď se."

Jill ke mně přišla blíž, sklonila se, protože jak mě všichni táhli dozadu, byl jsem předkloněný a podlamovaly se mi kolena. Položila mi ruce na tvář a uslzenýma očima se podívala do těch mých.

„Joey, je pozdě. Je mrtvý."

Kolikrát jsem v jejich očích viděl slzy. Často jsem to způsobil já, aniž bych chtěl. Někdy to byly slzy štěstí, jindy smutku a občas i bolesti... Stalo se to v pátém ročníku. V dubnu Jill oslavila patnácté narozeniny a v květnu, jednu hezkou noc, jsme si vyšli na piknik. Vzali jsme si polštáře, deky a hodně jídla a jen se tak váleli v Akustické místnosti. Nebylo to poprvé, co jsme si tenhle noční piknik dopřáli. Ale bylo to poprvé, co jsme se spolu vyspali.

Jill překvapilo, že i já jsem v tomhle nováček, protože ona a celý hrad si mysleli, že od svých patnáctých narozenin nedělám nic jiného, než že si vodím holky do postele. Dokonce! Dokonce se v ostatních kolejích nesly drby, že Joey William Smith má vlastní ložnici, jelikož to věčné vzdychání holek nemohli spolubydlící poslouchat.

Ale já jsem byl stejně nervózní, jako ona. Vlastně mnohem víc. Ona si tím byla jistá, ale já jsem se pořád bál, že jí to bude bolet, že dělám chybu, že zjistí, jak moc jsem špatný nebo že třeba přijde velká oliheň a sežere nás. Celý jsem se třásl, snažil jsem se zakrýt, že i dech se mi třese a můj strach byl nepopsatelný, když se jí v očích objevily ty slzy. Když už jsme leželi nazí, v objetí, přikrytí dekou, uslyšeli jsme za dveřmi zamňoukání.

Odváděli nebo spíš odnášeli mě pryč. Dodnes nevím, jestli jsem byl pod nějakým kouzlem nebo jen tak moc v šoku, že jsem se nemohl ani hnout. Můj řev utichl, po tvářích se mi jen řinuly slzy. To i přesto, že jsem se tvářil bezvýrazně. Všude okolo jsem slyšel hukot, protože se šeptem začali ostatní domlouvat, co se mnou, a pak už jsem místo hukotu slyšel pláč. Teď, když jsem se já uklidnil, rozplakali se ostatní, především holky. Když mě konečně dovedli zpět, do mého pokoje a uložili do postele, odešli, zavřeli dveře a bylo... ticho.