Koukejte mi na zdi nářků někdo odpovědět, ať nejsem za trapáka. :D

„Napij se," znovu ke mně Mel přistrčila sklenici s vodou nebo spíš s nějakým lektvarem, jak jsem zjistil, když jsem ji mlčky přitiskl ke rtům a vypil.

Pohled stále upřený na ní. Pramen delších vlasů mi konečky prstů odhrnula z očí a lehce naklonila hlavu, aby mi věnovala smutný úsměv, „Jak ti je?" zeptala se.

„Už, eh," rozkuckal jsem se, protože jsem začal mluvit dřív, než jsem pořádně polkl poslední doušek lektvaru, „už mi bylo i líp," vtiskl jsem jí sklenku do ruky a zajel zpět pod peřinu.

„Fakt jsme se o tebe báli. Nikdo neví, co to na tebe použili, ale vůbec jsme tě nemohli probrat," broukla tiše Cass.

Jason mezitím vstal z mé postele, takže teď už ji holky obklopily úplně, zatímco on a Matt nad námi stáli.

„Hele Joey, myslím, že bys měl něco sníst. Udělám ti..." začala Melody, ale už větu nedořekla.

„Mel, Mel," přerušila ji Mag, která vtrhla do pokoje.

Ruce měla celé od krve, „Už zase začal krvácet."

Věnovali jsme si jen krátký pohled, ale neměli čas mě zastavit a já neměl čas se ptát. Melody za ní okamžitě běžela a já, ač mi bylo vážně blbě, jsem vyskočil z postele a následoval je. Nedbaje Jasonova volání, ať nikam nechodím. Někdo krvácel. Ale kdo? Ly? Jacob? Nebo snad Henrik? Zranil se, když mě zachraňoval? Doběhl jsem do pokoje a pohled, který se mi naskytl, mi zvedl žaludek. Zarazil jsem se ve dveřích, nemohl jsem se ani hnout. Tedy dokud do mě nevrazila Jill která se kolem mě s ostatními protáhla a rychle začala pomáhat. Mag, Yenn, App a dokonce i Moth už tam stály a obskakovaly ho. Podlomila se mi kolena, ucítil jsem něčí ruku, jak mě chytá a táhne k nejbližší židli.

Jacob ležel na posteli, lehce třásl nohama. Oči měl zavřené a vlasy rozcuchané. Triko neměl, jen obvázanou hruď a do obvazů prosakovalo čím dál víc krve.

„Co se mu...," nedokázal jsem dokončit větu, nedokázal jsem skrýt vyděšený výraz.

Na krátký okamžik jsem si vzpomněl na dobu dávno před Bradavicema. Všechno se to událo mnohem dřív než příběhy, které Vám tu vyprávím jindy.

„Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se s širokým úsměvem chlapce, který seděl v lavici a něco zaujatě kreslil.

„Jacob. Ty?" zvedl ke mně hlavu a lehce ji naklonil, snad aby si mě lépe prohlédl. V té době jsem měl ještě učesané vlasy.

„Joey," posadil jsem se k němu, „co kreslíš?"

„Mmm, jen tak čmárám," schoval list papíru.

„Fajn," pokrčil jsem rameny, protože mi bylo jasné, že je ze mě trochu vykolejený. Byl jsem starší. „Hele, mám nápad. Vidíš támhletoho kluka?" ukázal jsem na chodbu na čtvrťáka, který si tam s někým povídal.

„Vidím. Co s ním?"

„Mám nápad, jak ho trochu pozlobit. Je to děsnej otrava."

A tak jsme vstali a nenápadně zničili Lyonnellovi den.

No... a takhle prostě začalo naše kamarádství. Stačila jedna spojená, suplovaná hodina.

Od té doby jsme spolu trávili vážně hodně času. Vylili jsme učiteli kýbl vody na hlavu. Házeli po klucích větve. Utíkali ze školy. Prostě kdykoliv jsem nebyl s Jasonem, byl jsem s Jacobem. Ty dva roky, kdy jsem byl v Bradavicích a on stále v mudlovské škole nás sice na chvíli odcizily. Ale jakmile nastoupil, vše se vrátilo do starých kolejí. Byl to on, kdo mi tak fandil a podporoval mě ve vztahu s Jill, zatímco Henrik vymýšlel, jak nám ho zničit.

„No tak, dělej!" vykřikla Moth a vyděšeně se podívala na App, která držela hůlku nad jeho teď už odhaleným hrudníkem. Něco tiše mumlala.

Rány se sice vždy na chvíli zatáhly, ale než se zacelila poslední, první se už zase otvírala.

„Jestli s tím něco neuděláme, vykrvácí nám."

„Můžeme to zašít, jako mudlové."

„To už jsme zkoušeli. Nefunguje to."

„Co nám ještě zbývá za možnost?" podívala se Moth s vážným výrazem na App.

Ta stáhla rty, pak se podívala po ostatních dívkách a nakonec jen těžce polkla.

„Už žádná není. Buď se to krvácení zastaví nebo..."