Tak co? Mám psát dál nebo to mám radši smazat? Znáte mne, vydávám jednou za sto let. Už si ani nedělám naděje, že se to změní.

Teprve když jsem vstal, jsem si uvědomil ostrou bolest hlavy, slabost v nohou a obražená žebra. Ihned jsem spadl zpět do postele. Několikrát jsem se zhluboka nadechl – nebo aspoň tak, jak mi to žebra umožňovala – a pak jsem se pomalu posadil. Dotkl jsem se hlavy a s překvapením jsem zjistil, že je obvázaná. Podíval jsem se na své nohy, byly o tolik hubenější než dřív. Ještě chvíli takhle, pomyslel jsem si, a budu mít kostnatá kolena. Mým úkolem bylo zjistit, kde jsem, a kde jsou ostatní. A tak jsem se začal zase pomalu zvedat. Kolena se mi roztřásla. Měl jsem strašnou žízeň, ale ovládl jsem se a pomalu jsem šel k oknu, když jsem vyhlédl, zjistil jsem, že tohle místo znám. Byli jsme ve Španělsku, na naší chatě. Byl jsem z toho tak překvapený, že se mi zase zatočila hlava. Pokusil jsem se ještě něčeho zachytit, ale poblíž byl jen závěs, který jsem na sebe strhl. A tak jsem zase ležel na zemi.

„Joey."

„Jill."

Byli jsme v mé ložnici. Mezi polibky jsme se oslovovali jmény, ani jsem nevěděl proč, ale bylo to vzrušující. Jill ležela na zádech a já měl ruce položené vedle její hlavy, podpíral jsem se a vášnivě ji líbal.

Tu ostudu, kdy se celá škola dozvěděla, že spolu chodíme, jsem už přes srdce přenesl. I když mi to trvalo asi pět týdnů.

„Nepřestávej prosím," zamumlala a spojila své ruce za mým krkem.

Do ložnice vlétl Henrik.

„Joey, Joey, Joey!" v tu chvíli mě jeho hlas tak překvapil, že jsem sebou prudce škubl a tvrdě dopadl na zem.

Jen jsem bezmocně zavřel oči a čekal na jeho výklad o breberkách. Slyšel jsem, jak Henrik u dveří paroduje zvracení, a pak jak naštvaně přešlapává, když se nemohl rozhodnout, jestli prásknout dveřmi nebo mi říct tu super novinu. S povzdechem jsem vstal a zapnul si horní knoflíček košile.

,,Co je?" zeptal jsem se a kupodivu to ani neznělo naštvaně.

,,No já... eh.. breberky,"

„Nezačínej!" zastavil jsem ho rychle.

,,No tak fajn, jen jsem chtěl..."

„Joey. Hej lidi!"

„Joey? Co se mu stalo?"

„Já nevím, už tu takhle ležel."

„Hej! Co se děje?"

„Položte ho na postel, dělejte."

Všude kolem mě jsem slyšel hlasy kluků. Ale ne jen kluků. Slyšel jsem i dívky. Opatrně jsem otevřel oči a zamrkal.

„Jsem v pořádku," zamumlal jsem, i když jsem nebyl.

S pomocí Jasona jsem se dobelhal do postele. Poplácal mě po rameni. Jen tak jemně, jako kdybych se mohl každou chvíli rozpadnout a já se tak doopravdy cítil.

„Jsme všichni?" nedíval jsem se na ostatní, jen na Jasona.

„Jo. No... jsme jen... jsou někteří zranění. Ale jinak jsme všichni," odpověděl.

„Joey, vypij to."

Konečně jsem se otočil na ostatní. Byla tam Melody, Cass, Mattqo a Jill....