Doufám, že všichni čtete bráchův příběh! BTW. A klidně kritizujte, jo? Myslel jsem, že kritiku obstará Henrik, ale on mlčí:D (jo, chápu, že si to neumíte představit) Takže šup, čekám kritiku.

Poslední, na co jsem pomyslel předtím, než jsem ucítil škubnutí za pupíkem, bylo , jak jsem se učil přemísťovat.

,,Tak co? Jaký to bylo?" Matteo a Marco na nás čekali před Velkou síní.

,,Strašný." ,,V pohodě." odpověděli jsme s Jasonem zároveň.

No nerad to přiznávám, ale já byl ten, kdo to zavrhnul.

,,Proč?" zasmál se Matt a upřel na mě pohled.

Protočil jsem očima a naštvaně nadmul pusu. Jason už se tiše smál.

,,Ucho, nechal tam ucho," rozesmál se nakonec a kluci samozřejmě s ním.

,,No joo, strašně vtipný," řekl jsem ironicky, zatímco oni mě se smíchem plácali po zádech.

,,Ahoj kluci," ozval se za námi hlas Melody Drown.

Se stále otráveným výrazem jsem se na ni otočil, zatímco kluci ji pozdravili.

,,Ale copak se našemu Joeymu nelíbí?" začala na mě šišlat.

No tak tím mi teda na náladě fakt nepřidala.

,,Jedno mi slib," řekl jsem jí otráveně, ,,nikdy nebudeš ta mudlovská ta," luskl jsem prsty, ,,psycholožka," ušklíbl jsem se.

Mel jen protočila očima.

,,Co mu je?" koukla na kluky, kteří se místo odpovědi rozesmáli.

,,Joey, Joey, Joey!" uslyšel jsem za sebou.

No ne, na tohle jsem neměl. Na nic jsem nečekal, nasadil jsem vyděšený výraz a rozeběhl se na druhou stranu, než odkud hlas zněl. Slyšel jsem jen smích těch čtyřech a zmatený hlas Henrika, který se ptal, co se mi stalo.

Zastavil jsem se až kousek od lesa. Pár studentů sedělo u jezera, byl to jeden z těch posledních teplých dnů. Chtěl jsem, aby mi všichni dali pokoj, prostě jsem kolem nich jen proběhl a usadil se tam, kam většina z nich nechodí. Ne, že by mi tolik záleželo na tom uchu, už jsem ho měl stejně hezky na hlavě a věděl jsem, že do zkoušky se to naučím. Prostě jsem ten den jen moc nespal, štvalo mě, že Jason je lepší než já a taky jsem poslední dobou měl takový divný stavy. Nedokázal jsem si to vysvětlit. Vždycky když jsem ji viděl, jak se směje, nevnímal jsem zbytek světa. A taky jsem na ni často myslel, někdo něco zmínil a já si to hned spojil s ní. Dokonce jsem se jednou načapal, jak naschvál jdu delší trasou, protože jsem věděl, že ji potkám, až půjde z bylinkářství. Když mi to došlo, musel jsem se otočit na podpatku a odběhnout. Div jsem si za to nenafackoval.

,,Co tu děláš?" vysněný klid narušil hlásek nějaké dívky.

Přivřel jsem oči, neměl jsem na nikoho náladu.

,,Joey?"

Otočil jsem se a spatřil jsem Cass. Třeťačku z Havraspáru. Dívala se na mě se zájmem v očích. Usmál jsem se.

,,Jdeš se posadit?" naklonil jsem hlavu.

Občas jsem si s ní povídal. Na třeťačku byla docela vyspělá. Posadila se vedle mě, uhladila si černou sukni a usmála se. Měla pěkné rovné zuby.

,,Neruším tě?" nejspíš jí došlo, že ruší.

,,To je dobré," mávl jsem rukou, objal svá pokrčená kolena a rozhlížel se.

,,Jak ti šlo přemisťování?" zeptala se mile.

,,Neptej se," uchechtl jsem se.

,,Chci to vědět," malinko mi zmáčkla žebra, takže jsem se krátce zasmál – lochtalo to.

,,Nech si to," oplatil jsem ji lechtání.

Než jsem se nadál, leželi jsme oba na zemi a snažili se co nejvíc zlechtat toho druhého. Ve stejnou chvíli jsme oba přestali a zhluboka oddychovali, na tváři stále stejný široký úsměv. No samozřejmě jsme zastavili ve chvíli, kdy byla ona nade mnou. Podívali jsme se tomu druhému do očí a její úsměv se změnil ve stydlivý. Pomalu se začala sklánět. Chyběl asi tak milimetr, vlastně se možná i svými rty otřela o mé, když...

,,Bože Smithi! Ty jsi tak nechutnej děvkař!"

Cass se prudce narovnala, stále byla nade mnou, oba jsem se otočili a uviděli Liviuse. S povzdechem jsem protočil oči a hlavu, kterou jsem zvedl jen proto abych viděl, kdo nás vyrušil v nejlepším, jsem zase položil.

,,A ty? Co ty to jako děláš? Hm?" zamračil se na Cass, která celá zrudla.

Oh bože. To bylo rozkošné, nejradši bych ji líbal i před ním,  měl jsem ale tušení, že by mě zabil. Teda ne, že by měl jako nějakej třeťák šanci. Livius na mě začal křičet nadávky, absolutně jsem ho ignoroval, přemýšlel jsem, že bych ho hůlkou ochromil a pokračovali by jsme tam, kde jsme skončili, v tu chvíli ale Livius spadl k zemi. Když dopadl, zjistili jsme, že za ním stojí jeho spolužák.

,,Na Joeyho teda křičet nebudeš," zamračil se Henrik a zvedl pohled na mě a Cass.

,,Joey! Umřeš! Ona má breberky!"

Přistáli jsme na místě. Tvrdě jsme přistáli. Už jsem se to sice docela naučil, ale vzhledem k tomu, že se Jacob přemístil díky asistovanému přemisťování... no prostě samotnému mi to šlo líp. Takže než jsem se zvedl, bylo u mě několik lidí. Neviděl jsem je, jen jsem cítil, jak mě objímají. Hele jasně. I já si uvědomuji, že to byli samí kluci. Ale tady šlo o život. Chápete? A taky jsme tam byli jen my. Bylo nám jedno, co by si o tom mysleli ostatní. Nám na nás záleželo. Byli jsme rádi, že nám má na kom záležet. Jason, Mattqo, George, Marco, Victor, Matteo, Jacob, já... chyběli jen dva lidi. Henrik a Lyonnell.