„Je mi to líto, Dory. Omlouvám se...“ říkala mu tiše. Dřív či později by na to stejně přišel, a tak se mu raději hned druhý den přiznala sama.

Pozvala ho k sobě domů. Když se mu svěřila s tím, co se stalo, zůstal mlčky sedět na místě. Ruce zatínal v pěst natolik, že mu vystupovaly žíly, ale nakonec své tělo uvolnil. Nechtěl křičet.

„Dej mi to.“ promluvil konečně.

„C-cože?“

„Moc dobře víš, co. Nechtěj mě naštvat ještě víc.“ nastavil dlaň a ona se na něho vyplašeně podívala.

„A-ale...Do-“

„Neslyšela si!“ sykl popuzeně.

Přikývla. Bez dalších slov se natáhla k nočnímu stolku, ze kterého kovovou věc vytáhla. Chvíli si ji fascinovaně převalovala mezi prsty, dokud jí to Dory nevytrhl z ruky. „Zlobím se princezno! Měli jsme domluvu, pamatuješ? Měla jsi mi zavolat!“

Vyděšeně se na něho dívala. Nikdy na ni tak hrubý nebyl a už vůbec naštvaný. Ale chápala ho. Věděla, že ho tím zklamala.

„Nevíš, jaké to je. Jak mi ubližuje vidět tvé jizvy!“ mluvil naléhavě. Srdce mu tlouklo jako na poplach a jeho tvář se zkřivila bolestí v momentě, kdy si ostřím kovu zajel do kůže.

„Dory!“

Slavíčku?
Nikdy nebylo mým přáním té takto poskvrnit. Donutit tě klesnout na stejné dno. Podívej, podívej...

Slavíčku?
Zničila jsem nás oba.
Bude to v pořádku, budeme OK jen...

Slavíčku?
Moc se omlouvám, omlouvám, slyšíš?

Poskrvnila jsem něco tak čistého...
Tvou krásnou duši, slavíčku.